ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.801.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 801/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce L. M. , zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 59, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č. j. 11 Co 107/2008/2008-59, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č.j. 11 Co 107/2008/2008-59, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 2007, č. j. 23 C 123/2006-47, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, č. j. 23 C 123/2006-47, určil, že výpověď z nájmu bytu č. 31 o velikosti 1+1 v 5. podlaží domu č. p. 727 ulice A., Praha 4 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 1. 6. 2006, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Co 107/2008-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce (nájemce předmětného bytu) užívá byt na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 4. 1990, že v bytě je spolu s ním hlášena k trvalému pobytu i jeho družka Ing. M. S. a jejich nezletilé děti, kteří však byt neužívají a zdržují se trvale na horské chatě JAVOR - v nemovitosti č.p. 23 v Jindřichově (dále též „nemovitost v Jindřichově“), která je v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho družky (každého z 1), v níž žalobce podniká od roku 2002 a provozuje zde ubytovací a hostinskou činnost, že charakter jeho podnikání vyžaduje jeho celoroční přítomnost v objektu, takže v bytě se zdržuje jen občas, vyřizuje si zde své pracovní záležitosti a přebírá poštu, že nemovitost v Jindřichově byla kolaudována v roce 1987 jako školící a ubytovací zařízení, že se v něm nachází hostinské pokoje se sociálním zařízením, kuchyně, jídelna, společenská místnost, bar, není zde sice kolaudována bytová jednotka, ale žalobce si upravil některé místnosti pro bydlení své rodiny, že má v úmyslu v objektu bydlet do doby, než děti dorostou do 2. stupně základní školy (nejstarší chodí do školy, další do školky a nejmladšímu jsou tři měsíce). Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaná dala žalobci výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), která mu byla doručena 7. 6. 2006. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že první z uplatněných výpovědních důvodů (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) není dán, neboť v nemovitosti v Jindřichově není kolaudována bytová jednotka, a proto není naplněn předpoklad, že žalobce má dva byty. Shledal správným rovněž jeho závěr o neexistenci druhého z uplatněných výpovědních důvodů (§711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.), poněvadž žalobce má pro občasné užívání bytu vážný důvod, spočívající v tom, že podniká mimo Prahu, odkud je vyloučeno každodenní dojíždění, přičemž v místě jeho podnikání, kde musí být celoročně přítomen, se zdržuje jeho družka s dětmi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že řešení uváděných právních otázek odvolacím soudem je v rozporu s Ústavou České republiky a s judikaturou dovolacího soudu. Jako první označuje otázku, zda má žalobce dva byty, přičemž namítá, že odvolací soud zúžil naplnění tohoto předpokladu na „formální“ existenci účelu užívání nemovitosti v Jindřichově. Nezabýval se tím, zda za situace, kdy žalobce vlastní nemovitost, v níž několik let bydlí a bydlet dále hodlá, nezneužívá právo nájmu bytu s regulovaným nájemným na úkor žalovaného, ačkoliv si mohl v nemovitosti vybudovat bytovou jednotku vyhovující stavebním předpisům. Poukazuje na to, že žalobce změny pro účely bydlení své rodiny v nemovitosti fakticky zrealizoval, k bydlení ji léta využívá a bude tak činit i do budoucna. Konstatuje, že napadené rozhodnutí není v souladu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/05, sp. zn. Pl 42/03, a Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2471/99, sp. zn. 26 Cdo 565/2006. Dovolatelka dále označuje za „zásadní“ otázku, zda žalobce má vážný důvod pro neužívání předmětného bytu. Důvody, které uvádí, a které odvolací soud akceptoval, jsou důvody ryze subjektivní, a nerespektují ochranu vlastnického práva žalovaného. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1199/2006 dovozuje, že žalobce užívá předmětný byt jen občas, aniž by pro to měl vážné důvody. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje taktéž dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním závěru, že žalobce nemá ve smyslu §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. dva byty, a že má vážné důvody pro občasné užívání předmětného bytu (§711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.), přičemž dovolatel oba uvedené závěry zpochybnil.
Protože odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení těchto otázek [otázky dvou bytů (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) a otázky vážnosti důvodů občasného užívání bytu (§711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.)] – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Nejvyšší soud ve svých rozsudcích z 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2288/20007, z 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007, z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008, a v usnesení z 17. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2326/2008), zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že pro posouzení existence výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. je i nadále využitelná dosavadní judikatura ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá.
Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž existenci dvou bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom disponuje nemovitostí, v níž by mohl uspokojit svoji bytovou potřebu.
V této souvislosti lze též poukázat na rozsudek z 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, v němž Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Uvedený závěr se obdobně uplatňuje též při posouzení otázky, zda nájemce má dva (či více) bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004).
Byl-li tedy žalovaný – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – nájemcem předmětného bytu a současně spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny nemovitosti v Jindřichově, v níž objektivně mohl uspokojovat bytovou potřebu svoji i své rodiny (což také fakticky činil, aniž by však v tomto směru učinil potřebná opatření z hlediska stavebněprávních předpisů), je v rozporu s ustálenou judikaturou právní závěr odvolacího soudu, že u něho nejde o stav dvou bytů (ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.).
Rovněž tak právní názor odvolacího soudu na výklad ustanovení §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. není v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo byt bez vážných důvodů užívá jen občas.
V rozsudku ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1030/2009, Nejvyšší soud zaujal názor, že pro účely naplněnosti uvedeného výpovědního důvodu je i nadále využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. před novelou patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a dále např. z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací (a jež jsou v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nezpochybnitelná), trvá stav, kdy žalovaný užívá předmětný byt jen občas (a to ještě nikoliv k obvyklému účelu bydlení) minimálně od roku 2002, kdy začal podnikat v nemovitosti v Jindřichově. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by šlo o stav dočasný, tedy že by se po odpadnutí překážky bránící mu v užívání bytu, hodlal do něho vrátit, resp. že by v tomto směru činil nějaká opatření; ostatně se zřetelem k velikosti bytu by jeho užívání pětičlenou rodinou bylo jen obtížně realizovatelné. Bez významu není ani okolnost, že žalovaný po celou dobu, kdy byt užívá jen občas, fakticky uspokojuje svoji bytovou potřebu (bytovou potřebu své rodiny) v nemovitosti v Jindřichově. K těmto okolnostem však odvolací soud při právním posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. nepřihlédl; jeho právní posouzení věci je tedy neúplné, a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu