ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.837.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 837/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň a/ N. M. , b/ N. M. a c/ N. M. , zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Olgou Kramárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Za mototechnou 892, o určení, že žalobkyně jsou společnými nájemkyněmi bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 341/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2009, č. j. 35 Co 298/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Olgy Kramárové, advokátky se sídlem v Praze 5, Za mototechnou 892, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2009, č. j. 38 C 341/2007-69, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jsou společnými nájemkyněmi „bytu číslo 18, o velikosti 3+1, o výměře 90 m2, na adrese Lounských 10, P. v domě č. p. 791 postaveném na pozemku č. parc. 932/3 v k. ú. N., vše zapsáno na LV č. 1230 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, katastrální území N.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyň a další tehdejší žalobkyně Ing. J. M., matky žalobkyň (dále jen „tehdejší žalobkyně“), Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. září 2009, č. j. 35 Co 298/2009-102, zastavil řízení o odvolání tehdejší žalobkyně, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil ho ve výroku o nákladech řízení jen tak, že tyto náklady činí částku 11.500,- Kč, jinak ho v tomto výroku rovněž potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že rodiče žalobkyň (společní nájemci předmětného bytu) vybudovali rodinný dům v Praze 10, K., sestávající ze suterénu a dvou bytových jednotek (dále jen „dům v K.“), že do domu v K. se přestěhovali ke dni 30. června 2007, že žalobkyně zůstaly bydlet v předmětném bytě, že dosud studují a přivydělávají si na dohody o provedení práce, že každé z nich rodiče přispívají na výživném částkou 5.000,- Kč měsíčně, že za ně platí nájemné z předmětného bytu tak, že jim je strhávají z výživného, a že žalobkyně je navštěvují a někdy v domě v K. i přespávají. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobkyně nájem předmětného bytu nepřešel (ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“), neboť v daném případě nejde ze strany nájemců předmětného bytu o trvalé opuštění společné domácnosti, nýbrž jde o případ „rozdělené“ či „přenesené“ (jedné) společné domácnosti (proto, že mezi rodiči a žalobkyněmi stále trvá hospodářské společenství); protože za této situace žalobkyně nejsou nájemkyněmi předmětného bytu, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) – směřuje proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelky – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnily (námitkami, jimiž brojily proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.).
Potvrzující výrok napadeného rozhodnutí spočívá na právním názoru, že na žalobkyně nájem předmětného bytu nepřešel (ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.), neboť v daném případě nejde o trvalé opuštění společné domácnosti ze strany nájemců předmětného bytu, nýbrž jde – vzhledem ke zjištěným skutečnostem, z nichž vyplývá přetrvávající hospodářské společenství mezi žalobkyněmi a jejich rodiči – o případ „rozdělené“ či „přenesené“ (jedné) společné domácnosti.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že při posouzení, zda je dán úmysl nájemce bytu trvale opustit společnou domácnost, je zapotřebí zohlednit, zda i po jeho odstěhování z bytu existuje nadále hospodářské společenství mezi ním a osobou, jež zůstala v bytě bydlet (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 28. února 2007, sp. zn. 26 Cdo 507/2006, uveřejněný pod C 4848 a C 4849 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 17. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008). V posuzovaném případě z chování žalobkyň a jejich rodičů nevyplynula žádná okolnost, jež by odůvodňovala závěr o jejich úmyslu trvale zrušit společnou domácnost. V této souvislosti nelze opomenout, že na trvalé opuštění společné domácnosti (jako právní úkon vážně míněný a neodporující dobrým mravům) nelze usuzovat v případě, kdy podle zjištěných skutečností (v daném případě nezpochybnitelných prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora) existuje i nadále mezi žalobkyněmi a jejich rodiči hospodářské společenství vyplývající (a to i objektivně) z toho, že jejich dcery jako studentky jsou bez finančních prostředků, byť si přivydělávají, nájemné z bytu (za ně) hradí rodiče, kteří i jinak dcery finančně podporují, a dcery je v domě v K. navštěvují.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyně, které nebyly v dovolacím řízení úspěšné, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu