ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.902.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 902/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. Č. , zastoupené Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Mratínská 175/5, proti žalované městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Táborská 350/32, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 59, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 193/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 11 Co 537/2007-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 11 Co 537/2007-60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 2007, č. j. 25 C 193/2006-44, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 25 C 193/2006-44, určil, že „ výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 6. 2006 žalovanou, je neplatná “; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastnice uzavřeli dne 15. 4. 1998 smlouvu o nájmu bytu č. 8, ve 2. podlaží domu Pelhřimovská 1033/5 v P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice zemědělské usedlosti (včetně pozemků) – domu č. 7, k.ú. a obec M., se způsobem využití k bydlení (dále „nemovitosti v M.“, resp. „dům v M.“), že dům v M. byl postaven před 50 lety a jeho obytnou část lze užívat k trvalému bydlení, že žalobkyně podniká v oblasti ostatní rekreační činnosti, k čemuž využívá nemovitosti v M., inzeruje zde tábořiště se dvěma zděnými dvoupatrovými domy, jež byly kolaudovány rozhodnutím Stavebního úřadu v Kamýku nad Vltavou ze dne 21. 7. 2003 pro účely rekreačního letního dětského tábora, že v souvislosti se svým podnikáním se zdržovala v M. i se svým nezletilým synem, narozeným 1. 6. 2003, že po dobu mateřské dovolené pobývala v předmětném bytě jen příležitostně, že po dovršení 4 let věku začal její syn navštěvovat mateřskou školku v Praze (od 1. 9. 2007) a žalobkyně zde zahájila pracovní činnost (v oboru kosmetiky), že nemovitosti v M. využívá příležitostně (1 x za 1 nebo 2 měsíce) k pořádání akcí pro děti, jinak je používá k rekreaci, stejně jako její sestra a rodiče, že v obci M. je k trvalému pobytu hlášeno 19 obyvatel, není zde žádné spojení hromadnou dopravou, ani občanská vybavenost (obchod, školka, škola, lékař), a že žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 1. 6. 2006 výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Dospěl k závěru, že první z uplatněných výpovědních důvodů není naplněn (§711 odst. 2 písm. c/) obč.zák.), neboť po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby užívala k trvalému celoročnímu bydlení pouze dům v M.; v této souvislosti poukázal na to, že je užíván k rekreaci, že žalobkyně má v P. zaměstnání a její syn školku, a oba dostupnou lékařskou péči. Neshledal ani existenci druhého výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč.zák., neboť nebylo prokázáno, že by byt neužívala, nebo že by jej užívala občas (v době kontroly byla na mateřské dovolené, dům v M. užívala k rekreaci a střídala jeho užívání s bydlením v P.). V dané věci měla navíc žalobkyně vážný důvod pro bydlení v M. (pobyt se synem na venkově), přičemž šlo o stav dočasný.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, č.j. 11 Cdo 537/2007-60, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nenaplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že není dán ani druhý z uplatněných výpovědních důvodů, neboť dům v M. je užíván žalobkyní a jejími příbuznými k rekreaci a k podnikatelským účelům, a navíc není vzhledem k absenci občanské vybavenosti a spojení hromadnou dopravou vhodný důstojně uspokojit bytovou potřebu žalobkyně a jejího syna. V této souvislosti poukázal též na „sociální specifika“ žalobkyně, především její roli samoživitelky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, a to především v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu (sp.zn. IV. ÚS 8/05, a sp.zn. Pl. ÚS 42/03) a rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp.zn. 26 Cdo 2471/99, a sp.zn. 2 Cdon 883/93). Odvolacímu soudu vytýká, že se – v rámci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. – nezabýval tím, zda žalobkyně měla objektivně možnost zajistit si pro sebe v M., kde má 3 domy, vyhovující bytové podmínky (srov. již uvedený rozsudek sp.zn. 26 Cdo 2471/99), že jeho závěr o neexistenci hromadné dopravy do této obce není podložen žádným důkazem, a že při svém závěru o absenci občanské vybavenosti nepřihlédl k inzerci žalované, podle níž se více než základní vybavenost nachází ve vzdálenosti 4 – 5 km, ani k tomu, zda vlastní osobní automobil. V této souvislosti rovněž namítá, že s přihlédnutím k době, po kterou žalobkyně vlastní dům v M., jež je způsobilý k trvalému bydlení, jakož i k vynaložení finančních prostředků na stavbu dalších dvou domů (kolaudovaných v roce 2003), měla objektivní možnost zajistit si zde bydlení podle svých představ. Pokud tak neučinila, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované, neboť tím by došlo ke zneužití nájemního bydlení na její úkor (zde poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu). Dovolatelka rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč.zák. a namítá, že důvodem, pro který žalovaná v době dání výpovědi byt neužívala obvyklým způsobem, nebyla rodičovská dovolená, ale její podnikatelské aktivity. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, rozvedla důvody, po něž je její možnost vytvořit si odpovídající bytové podmínky omezená, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje taktéž dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., přičemž správnost tohoto právního závěru dovolatelka v dovolání napadla.
Protože odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky odchýlil, lze – vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. – přisoudit jeho rozhodnutí zásadní právní význam. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení této otázky (otázky naplněnosti daného výpovědního důvodu) – ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt.
Nejvyšší soud ve svých rozsudcích z 17. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 2288/20007, z 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3407/2007, z 10. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5383/2008, a v usnesení z 17. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2326/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že pro posouzení existence výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč.zák. je i nadále využitelná dosavadní judikatura ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“).
Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozsudek ze dne 14. 4. 2005, sp.zn. 26 Cdo 874/2004) dovodil, že při posuzování, zda je uvedený výpovědní důvod naplněn, je třeba především zkoumat, zda nájemce má dva nebo více bytů, a teprve v případě, že je tento předpoklad splněn, je možné posuzovat, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z nich.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč.zák. před novelou je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99).
V judikatuře Nejvyššího soudu je dále zastáván názor, že lze judikaturu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. využít i pro účely výkladu ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, rozsudek ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004). Z této judikatury vyplývá, že mít „vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky tohoto právního titulu, nikoliv subjektivní vůlí osoby, jíž tento titul svědčí; pro naplnění pojmu mít „vlastní byt“ proto stačí, svědčí-li této osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu (tj. tato osoba má objektivní možnost další byt užívat), bez ohledu na to, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takový právní titul nerealizuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, publikovaný pod č. 106, v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp.zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž existenci dvou bytů ve smyslu §711 odst. 2 písm. c/ obč.zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom volně disponuje s nemovitostmi, jejichž je vlastníkem.
V projednávané věci z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu, a že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (a také v době rozhodování odvolacího soudu) byla vlastnicí domu v M., který je kolaudován pro účely trvalého bydlení (resp. vlastnicí dalších nemovitostí).
Z odůvodnění jeho rozhodnutí ohledně posouzení existence výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c) obč.zák. přitom jednoznačně nevyplývá, zda se jeho negativní závěr opírá o názor, že žalobkyně nemá dva byty nebo toliko o názor, že na ní nelze spravedlivě požadovat, aby užívala pouze dům v M. (viz jeho argumentaci ohledně faktického způsobu jeho užívání, občanské vybavenosti obce, její přístupnosti hromadnou dopravou, a sociálních poměrů žalobkyně). Navíc tato argumentace není v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a to pokud jde o naplnění obou předpokladů daného výpovědního důvodu. V této argumentaci je současně i určitý rozpor, když je na jedné straně zdůrazňována nedostupnost a nevybavenost obce, přitom však byly nemovitosti v ní se nacházející po několik let užívány za účelem pobytů dětí, a sama žalobkyně je po dobu rodičovské dovolené (4 let) užívala k bydlení. Zcela zde také chybí úvaha, zda stav, kdy je žalobkyně nájemkyní bytu a současně i vlastnicí nemovitostí v M. je stavem dočasným (ke dni rozhodování odvolacího soudu šlo o dobu 5-ti let a ze spisu se nepodává, že by tento stav chtěla v budoucnu ukončit). Odvolací soud přitom zohlednil pouze subjektivní okolnosti na straně žalobkyně (nájemkyně) a její situaci tudíž neposoudil z objektivního hlediska; navíc nepřihlédl k oprávněným zájmům žalované (pronajímatelky), které jsou v daném případě o to naléhavější, že pronajímatelem je obec (město), která má specifické postavení při uspokojování potřeby bydlení občanů žijících na jejím území.
Lze uzavřít, že ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. použit opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu