ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1048.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1048/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Dipl. Ing. M. R., proti žalovanému M. N., zastoupenému Mgr. Petrem Knapem, advokátem se sídlem v Hustopečích, Mrštíkova 15, o zaplacení částky 92.268,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 219/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č. j. 21 Co 212/2009-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 55 C 219/2004-161, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 92.268,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 37.732,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Soud prvního stupně doplnil dokazování ohledně skutečnosti, zda žalovaný užíval objekt žalobce, jak mu bylo uloženo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008, č. j. 21 Co 577/2007-103, jímž bylo zrušeno předchozí zcela vyhovující (vyjma 1 % úroku příslušenství) rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v této věci ze dne 25. 6. 2007, č. j. 55 C 219/2004-78. Na základě provedeného dokazování pak učinil závěr, že žalovaný užíval objekt žalobce k provozování diskotéky, aniž by se žalobcem uzavřel nájemní smlouvu, čímž se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, a je tudíž v souladu s ustanovením §451 obč. zák. povinen mu toto obohacení vydat. Výši obohacení soud stanovil s přihlédnutím k výši nájemného požadovaného po předchozích nájemcích daného objektu a k výši nájemného uvedeného v návrhu nájemní smlouvy předloženém žalovanému, v této částce žalobě vyhověl, ve výši, v jaké žalobou požadovaná částka převyšovala částku takto stanovenou, žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2009 Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, č. j. 21 Co 212/2009-177, potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně správnými, a potvrdil tudíž jeho rozhodnutí.
Proti naposled uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost je podle něj dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel především odmítá závěr odvolacího soudu, že předmětné prostory užíval k provozování podnikatelské činnosti. Rovněž považuje za chybný postup soudu, kterým byla stanovena výše obvyklého nájemného na základě nepodepsaného návrhu smlouvy, a nikoliv na základě znaleckého posudku. Vzhledem k těmto nesprávným závěrům odvolacího soudu navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a nahradil jeho rozhodnutí v obou výrocích.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem, který vedl soud prvního stupně k odlišnému rozhodnutí §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odmítá-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že v objektu vlastněném žalobcem provozoval podnikatelskou činnost, nemůže toto tvrzení vést k závěru o přípustnosti dovolání, neboť tímto tvrzením dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění, kterou lze úspěšně napadat jen důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř . , k němuž však dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky proti rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Přípustnost dovolání tedy rovněž nelze dovodit z dovolatelem zpochybňovaného způsobu, jímž byla určena výše bezdůvodného obohacení, neboť i tato námitka směřuje ke zpochybnění skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem na základě provedeného dokazování. V tomto ohledu lze navíc připomenout, že v souladu s §120 o. s. ř. je pouze na úvaze soudu, které důkazy provede, není tedy jakýmkoliv pochybením, nestanoví-li soud výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku, ale na základě jiných důkazů, které shledá přesvědčivými. Účastníci mohou důkazy navrhovat (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.) a ovlivňovat tak průběh dokazování, nedají-li však v nalézacím řízení svými návrhy najevo, že pro rozhodnutí ve věci považují za relevantní jiné důkazy, nemohou jimi zpochybňovat správnost skutkových zjištění až v řízení dovolacím, a to ani tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolatel nadto ve svém dovolání mylně uvádí, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely pouze z nepodepsaného návrhu nájemní smlouvy na dané prostory, z rozhodnutí soudů obou stupňů se však podává, že bylo přihlédnuto nejen k tomuto návrhu, ale především k výši nájemného požadovaného od předchozích nájemců předmětných prostor.
Námitky dovolatele tedy směřují pouze proti skutkovým zjištěním a nelze z nich dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a tím ani přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu