ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1050.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1050/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce A. L. O. Ch. , zastoupeného JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767, proti žalovaným 1. AGRO Zlechov, a. s. , IČ 25346075, se sídlem ve Zlechově 119, a 2. Výrobně obchodnímu družstvu Zlechov , IČ 00141321, se sídlem ve Zlechově, o zaplacení částky 143.060,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 159/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2007, č. j. 20 Co 630/2006-259, takto:
I. Dovolání se ve vztahu k první žalované odmítá .
II. Žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně pouze po první žalované domáhal zaplacení částky 76.490,- Kč s přísl. s tím, že nabyl dědictvím po svém otci parcely č. 466, 1238, 1245 a 2341 v k. ú. B. a parcelu č. 2654 v k. ú. T., které užívala a stále užívá první žalovaná. Dne 1. 7. 1997 zaslal žalobce první žalované výpověď z nájmu (nájemní vztah vznikl na základě zákona o půdě), přičemž tato uvedené pozemky i nadále užívala, a to bez právního důvodu. V průběhu řízení žalobce žalobu dále rozšiřoval, resp. podával žaloby nové, které pak byly spojeny do jednoho řízení, celkem tak uplatnil částku 143.060,- Kč s přísl. Žalobce rovněž navrhl, aby do řízení vstoupil další účastník na straně žalované (o přistoupení druhého žalovaného do řízení rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 26. 5. 2005, č. j. 4 C 159/2000-206). Žalobce uvedl, že výpověď z nájmu byla ve skutečnosti zaslána druhému žalovanému, který předmětné pozemky také užíval.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 12. 6. 2006, č. j. 4 C 159/2000-231, byla žaloba, jíž se žalobce po obou žalovaných domáhal zaplacení částky 143.060,- Kč s přísl., zamítnuta (výrok I.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Okresní soud takto rozhodl poté, co jeho první, rovněž zamítavé rozhodnutí ve věci bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2004, č. j. 20 Co 115/2003-189, zrušeno s tím, že okresní soud neúplně zjistil stav ohledně pasivní legitimace žalované (k vydání tohoto usnesení došlo dříve, než do řízení vstoupil druhý žalovaný). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť předmětné pozemky neužívá. Jde-li pak o druhého žalovaného, vznikl mezi ním a žalobcem nájemní vztah podle ust. §22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“), a tento vztah trvá doposud, jelikož výpověď ze dne 1. 7. 1997, zaslaná žalobcem druhému žalovanému, nesplňovala požadavky zákona o půdě, neboť nepředpokládala roční výpovědní lhůtu v souladu s ust. §22 odst. 3, části věty druhé, cit. zákona, ale výpovědní lhůtu v délce tří měsíců, a byla proto neplatná. V daném případě pak bylo žalobcovo právo na zaplacení nájemného ze strany druhého žalovaného vzhledem ke vznesení námitky promlčení podle ust. §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), promlčeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, č. j. 20 Co 630/2006-259, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (ve znění společné a nerozdílné povinnosti) a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrdil (výroky I. a III.), změnil jej pouze, jde-li o náhradu nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud zdůraznil, že nájemní vztah mezi žalobcem a druhým žalovaným vznikl na základě zákona o půdě, když předmětné pozemky byly dány do užívání JZD Zlechov otcem žalobce v letech 1952 – 1953, toto družstvo je užívalo v době transformace na Výrobně obchodní družstvo Zlechov a žalobce pak tyto pozemky nabyl děděním po svém otci (viz usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 1995, č. j. D 2296/93-30). Na tento nájemní vztah tak nelze aplikovat občanský zákoník, jak tvrdí žalobce, ale naopak zákon o půdě, neboť jde-li o otázku ukončení tohoto vztahu výpovědí podle ust. §22 odst. 3 zákona o půdě v tehdejším znění, hovoří se zde o dosavadním uživateli a vlastníku a neexistuje zde podmínka státního občanství, jako v případě oprávněné osoby podle §4 cit. zákona. Fakt, že žalobce nesplňuje zmíněnou podmínku, tak nemá v tomto směru relevanci. Výpověď tedy byla v zásadním souladu s argumentací soudu prvního stupně dána neplatně, nájemní vztah stále trvá a žalobci náleží nájemné, ovšem v žalovaném rozsahu je právo na jeho zaplacení promlčeno. Jde-li pak o první žalovanou, ta není v daném sporu pasivně legitimována, neboť pozemky neužívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost blíže nespecifikuje. Dovolatel se domnívá, že v daném případě nebylo přiléhavé aplikovat zákon o půdě, když on je cizincem, který vstoupil do nájemního vztahu po svém zemřelém otci na straně pronajímatele, a zákon o půdě coby restituční předpis zde tak nemá místo. Soud se měl zabývat otázkou tržního nájemného a otázkou, zda „výše ceny nájmu je aplikovatelná pro bezdůvodné obohacení“. V souvislosti s pasivní legitimaci žalovaného dovolatel uvádí, že „žalobce ke dni výpovědi nájmu 31. 10. 1997 vystupoval jako Výrobně obchodní družstvo Zlechov“ (správně žalovaný). K užívání pozemků se přihlásilo AGRO Zlechov, a. s., tím, že byl žalobci doručen návrh nájemní smlouvy, kde tento subjekt figuroval jako nájemce. Soud i sám žalobce byli mateni tím, že coby statutární orgány obou žalovaných vystupovaly tytéž osoby, přičemž první žalovaná zaplatila podle své úvahy nájemné za žalované období, čímž nepřímo potvrdila užívání předmětných pozemků. V roce 2001 zástupce první žalované, resp. druhého žalovaného (dovolatel si zřejmě není jist) před soudem prvního stupně do protokolu uvedl, že souhlasí s výpovědí, čímž dle názoru dovolatele došlo ke „změně kvalifikace, tj. nájem se mění v bezdůvodné obohacení“. Následně pak oba žalovaní tvrdili, že pozemky neužívají. Žalobce se rovněž domnívá, že soudy jednaly in fraudem legis a svými rozhodnutími jej poškodily. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, nijak nekonkretizuje.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejdříve je třeba zdůraznit, že dovolací soud tímto usnesením rozhodoval pouze ve sporu vedeném mezi žalobcem a první žalovanou, neboť na majetek druhého žalovaného byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2007, č. j. 37 K 46/2005-205, které nabylo právní moci dne 14. 8. 2007, prohlášen konkurs. Dle ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (nová úprava obsažená v zákoně č. 182/2006 Sb. se vzhledem k jeho intertemporálním ustanovením nepoužije), je účinkem prohlášení konkursu přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným tak došlo ex lege k přerušení řízení, napadený rozsudek v tomto rozsahu nenabyl právní moci a dovolací řízení vůbec nebylo zahájeno.
Dovolací soud se tak nemohl zabývat námitkami žalobce, směřujícími proti těm závěrům odvolacího soudu, jimiž byl posouzen výhradně vztah žalobce a druhého žalovaného. Do této kategorie náleží především výtky dovolatele v tom směru, že v dané situaci neměl být použit zákon o půdě, neboť je cizincem, jelikož zákon o půdě byl aplikován právě na výše uvedený vztah; obdobná je situace, jde-li o otázku platnosti výpovědi z nájmu, neboť odvolací soud dovodil, že nájemní vztah vznikl mezi žalobcem a druhým žalovaným. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že první žalovaná předmětné pozemky neužívá, což navíc žalobce v dovolacím řízení přímo nezpochybňuje, jedná se o skutkové zjištění, jímž je dovolací soud vázán, neboť vzhledem k ust. §241a odst. 3 o. s. ř. je možné v dovolacím řízení zkoumat otázku nesprávnosti skutkových zjištění pouze za předpokladu, že je dovolání shledáno přípustným, což se však v daném případě nestalo. Jestliže tedy první žalovaná pozemky neužívá (neužívala), nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení, přičemž námitka dovolatele, že soudy se měly zabývat výší tržního nájemného z hlediska zjištění výše bezdůvodného obohacení, je vzhledem k právě uvedenému bezpředmětná.
Pokud je žalobce toho názoru, že návrhem nájemní smlouvy ohledně předmětných pozemků první žalovaná de facto uznala jejich užívání, je třeba zdůraznit, že z takového návrhu, směřovaného do budoucna, není možné bez dalšího žádným způsobem dovodit předchozí užívání věci, což platí, i pokud jde o zaplacení „nájemného“ ze strany první žalované, neboť ani na základě uvedeného úkonu není možné s jistotou tvrdit, že první žalovaná pozemky fakticky užívala. Navíc zde platí o skutkových námitkách totéž, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Domnívá-li se dovolatel, že během řízení docházelo k matení jeho osoby tím, že statutárními orgány obou žalovaných byli z části titíž lidé, odkazuje dovolací soud na zásadu vigilantibus iura scripta sunt s tím, že bylo na žalobci, potažmo jeho právním zástupci, aby byl v soudním řízení schopen označit subjekt, který měl zasáhnout do jeho práv. Pokud tak s jistotou a včas neučinil, nelze to přičítat k tíži žalovaných.
Žalobce ve svém dovolání uvádí, že soudy se během řízení dopustily obcházení zákona, své tvrzení však žádným způsobem blíže nevysvětlil a pouze ze skutečnosti, že ve sporu nebyl úspěšný, nelze opodstatněnost této námitky dovodit.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a první žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu