ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1077.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1077/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele M-Silnice, a. s., Pardubice, Husova 1097 (IČ 4219 6868), zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, 500 00 Hradec Králové, Kroupova 719, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2009, sp. zn. 21 Co 229/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 119/2007 (žalobců: a/ P. P., zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, 500 03 Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, a b/ R. P., zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Vodičkova 30, proti žalovaným: 1. Silnice Hradec Králové, státnímu podniku /v likvidaci/, 500 00 Hradec králové, Kroupova 719 /IČ 4219 6868/ a 2. M-Silnice, a. s. /IČ 4219 6868/, zastoupeným JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, o vydání nemovitostí, eventuálně o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 119/2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 10. 2008 (čj. 17 C 119/2007-647). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce P. P. je vlastníkem jedné poloviny pozemku parc. č. 779 (o výměře 1.256 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 20642 pro katastrální území H. K. u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj (katastrální pracoviště Hradec Králové), a žalobce R. P. je vlastníkem také jedné poloviny pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi účastníky řízení se žádnému z nich nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně nákladů placených v tomto řízení z prostředků státu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové žalovaným Silnicím Hradec králové, státnímu podniku v likvidaci, 1.251,- Kč a žalované akciové společnosti M-Silnice Hradec Králové 3.251,- Kč a také žalobcům P. P. a R. P. bylo uloženo zaplatit po 3.251,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl však zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání každému ze žalobců po jedné ideální polovině pozemku parc. č. 779 (o výměře 1.256 m2) v katastrálním území H. K.
O odvolání žalobců i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 9. 2009, sp. zn. 21 Co 229/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3. 10. 2008, čj. 17 C 119/2007-647, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že byl přezkoumán odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, provedené dokazování bylo doplněno, ale ani odvolání žalobců a ani odvolání žalovaných nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že v odvolacím řízení byl proveden důkaz přípisem ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 30. 7. 19992, čj. 40/1497/92, z něhož vyplynulo, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci schválilo privatizační projekt majetku národního podniku Silnice Hradec Králové. Současně bylo uvedeným přípisem sděleno, že restituční nárok žalobců k majetku odňatému podle znárodňovacích předpisů, k němuž má právo hospodaření uvedený státní podnik, byl v tomto privatizačním projektu vypořádán vydáním věcí – domu čp. 719 v H. K., Š. ul., a pozemku parc. č. 779 v katastrálním území H. K.
Dále byl v odvolacím řízení proveden důkaz fotokopií přílohy č. l. ke kupní smlouvě z 30. 9. 1992, která vymezuje majetek, jenž byl privatizován společností Meridián, akciovou společností (a posléze i akciovou společností Silnice-M v Hradci Králové).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobci se domáhají určení vlastnického práva na základě dohody o vydání uvedených nemovitostí z 1. 12. 1992; k těmto nemovitostem jim původně vznikl restituční nárok. Uzavřená dohoda o vydání nemovitostí byla vložena i do katastru nemovitsotí. Později ovšem došlo i k zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem na podkladě kupní smlouvy uzavřené mezi Fondem národního majetku, jako prodávajícím, a společnosti Silnice, a. s., Hradec Králové dne 30. 9. 1992.
Odvolací soud tu dospěl k výslednému závěru (shodně se závěrem soudu prvního stupně), že žalobci se po právu domáhají určení vlastnictví k nemovitostem, které byly v rozhodné době (25. 2 1948 – 1. 1. 1990) odňaty jejich rodičům (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb.), že žalobci splnili podmínky pro mimosoudní rehabilitaci a dohodou z 1. 12. 1992 tu došlo ke zmírnění majetkové křivdy ve smyslu restitučních předpisů. Nebylo také zjištěno, že by tu dodatečně došlo k nějakému zásahu do právního vztahu, založeného žalobcům na základě resitučních předpisů.
Protože žaloci nabyli vlastnické právo na základě dříve uzavřené dohody o vydání nemovitostí, neshledal tu již odvolací soud důvodným další žalobci v tomto řízení uzplatněný nárok na nahrazení projevu vůle žalovaných ohledně vydání žalobcům těch nemovitostí, jež byly uvedeny v určovací žalobě žalobců.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu) včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou akciovou společnost Silnice Hradec Králové v řízení zastupoval, dne 27. 11. 2009 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo předáno na poště dne 13. 1. 2010 k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost M-Silnice (se sídlem v Pardubicích) navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 21. 9. 2009 (sp. zn. 21 Co 229/2009 Krajského soudu v Hradci Králové) a případně i rozsudek soudu prvního stupně z 3. 10. 2008 (čj. 17 C 119/2007-647 Okresního soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se akciová společnost měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala především na to, že v této právní věci již předcházela dvě rozhodnutí dovolacího soudu, a to z 28. 4. 1999 (2 Cdon 371/96 Nejvyššího soudu) a ze 4. 4. 2007 (28 Cdo 579/2007 Nejvyššího soudu). Těmito rozhodnutími dovolacího soudu byla zrušena předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu (sp. zn. 15 Co 735/94 a sp. zn. 21 Co 301/2004 Krajského soudu v Hradci Králové); podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů v dalším pokračování řízení ze závěrů rozhodnutí dovolacího soudu nevycházely.
Dovolací soud totiž ve svých uvedených předchozích rozhodnutích zdůrazňoval (uváděla dovolatelka), že v tomto řízení je nutno se vypořádat s otázkou, co je tu primárním žalobním návrhem (petitem) a co je petitem sekundárním; přitom naznačil, že primárním petitem je tu žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu se žaloci a pokud jde o sekundární petit (o určovací žalobu) dovolací soud deklaroval, jak je tu třeba žalobce poučit a jak je tu třeba posoudit otázku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení i otázku vzájemného vztahu právní úpravy podle předpisů restitučních a podle předpisů obecných.
Dovolatelka také poukazovala na to, že soud prvního stupně v daném případě vycházel z toho, že žalobci platně uzavřeli 1. 12. 1992 dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. a že tedy primárním žalobním návrhem žalobců je tu petit určovací, takže naléhavý právní zájem je tu dán potřebou žalobců docílit zápis v katastru nemovitostí; přitom zároveň konstatoval naplnění restitučních předpisů. Odvolací soud tuto právní konstrukci převzal a konstatoval, že žalobci podstoupili restituční proces a stali se vlastníky na základě dohody z 1. 12. 1992 a proto neobcházejí restituční zákon. Dovolatelka je přesvědčena, že tento právní závěr je v rozporu s právním názorem vysloveným ve zrušovacích rozhodnutích, která již byla dříve v této právní věci vydána. Podle názoru dovolatelky byl totiž celý tento spor započat žalobci ve snaze získat cestou restitučních předpisů vydání majetku ve větším rozsahu s využitím projektu, který nesprávně a v rozporu s evidencí nemovitostí pracoval s účetní evidencí majetku, odlišnou od faktického stavu i od stavu v evidenci nemovitostí a pak v katastru nemovitostí. Podle názoru dovolatelky je uvedená dohoda z 1. 12. 1992 ve smyslu předchozího privatizačního projektu neproveditelná, neboť znamená vydání „nové budovy“ s chybným označením čp. 26, což tu nikdy nebylo záměrem prováděné privatizace a na což také nebyl na straně žalobců restituční nárok. Dovolatelka poukazovala na to, že označení vydávané budovy jako „Š. 26“ tu vlastně neexistovalo; žalobci před tímto sporem dokonce navrhovali, že „za novou budovu jsou ochotni zaplatit“; navíc uvedená dohoda nebyla podepsána 1. 12. 1992, ale zjevně až 26. 11. 1992; Fond národnídního majetku už v roce 1995 usiloval o nápravu stavu věci a o uvedení celé této záležitosti v souladu s privatizačním projektem i s faktickým stavem.
Dovolatelka je dále přesvědčena, že soudy neřešily správně ani otázku věcné pasívní legitimace žalovaného státního podniku a zamítavý výrok o povinnosti, aby žalovaní tu byli zavázáni uzavřít se žalobci dohodu, vlastně nekonkretizuje vůči kterému žalovanému tento navrhovaný výrok směřuje.
Ve vyjádření žalobce P. P. k dovolání žalované akciové společnosti M-Silnice bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází v daném případě ze správných skutkových a právních závěrů. Podle názoru uvedeného žalobce je tu žaloba o určení právního vztahu důvodná, neboť jen takové rozhodnutí může být podkladem pro zápis žalobců, jako vlastníků, do katastru nemovitostí, neboť bez takového určovacího rozhodnutí zůstává jejich právní postavení nejistým; žaloci mají tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobci také svou určovací žalobou neobcházejí restituční předpisy, ale domáhají se toho, aby bylo deklarováno, že jsou vlastníky sporné nemovitosti právě na základě dohody o vydání nemovitostí, uzavřené v rámci restitučního procesu. Protože se žalobci byla 1. 12. 1992 uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, nemohla dovolávající se akciová společnost kupní smlouvou pak nabýt do vlastnictví pozemek, který je tu předmětem sporu, neboť v době uzavírání kupní smlouvy mezi žalovanou akciovou společností Silnice a Fondem národního majetku již tento fond nebyl vlastníkem pozemku, o němž tato kupní smlouva byla uzavřena, ale ani budovy na pozemku postavené. Žalobci jsou na rozdíl od dovolatelky přesvědčeni, že uzavřená dohoda o vydání věcí z 1. 12. 1992 je platnou dohodou, jak to také soudy obou stupňů shodně posoudily.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má pro právní stránce zásadní význam.
Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (na něž poukazovala dovolatelka) v daném případě nejsou, podle názoru dovolacího soudu, dány, neboť tu zrušovacími rozhodnutími, jimiž byl soud prvního stupně v dalším průběhu řízení vázán, byla rozhodnutí dovolacího soudu a nikoli rozhodnutí odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu, které navazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti i s ustanoveními §5 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat tento výkladový závěr: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, pokud by šlo o případ absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, takže by tu nebyla dána ani naléhavost právního zájmu na podání žaloby o určení.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá povinná osoba podle tohoto zákona věc na písemnou výzvu oprávněné osobě podle tohoto zákona, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem.
Povinná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. převést věci, jejich součásti a příslušenství, na něž dopadá povinnost vydat je oprávněným osobám podle uvedeného zákona, převést do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné (§9 odst. 1 uvedeného zákona).
Podle ustanovení §5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění zákona č. 210/1993 Sb.) se převod majetku podle tohoto zákona provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části podle rozhodnutí o majetkové účasti státu na podnikání jiné právnické osoby, vydaného na základě návrhu privatizačního projektu. Privatizační projekt podniku musí obsahovat také způsob převodu privatizovaného majetku včetně vypořádání nároků oprávněných osob ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 92/1991 Sb. (viz k tomu č. 34/1993, str. 105-106 /239-240/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitostí, podléhá vkladu do katastru nemovitostí (§5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.); je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (§7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.) (srov. k tomu č. 34/1993, str. 111 a str. 115 /245 a 249/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Lze-li žalovat o určení právního vztahu nebo práva, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu (§80 písm. c/ občnaského soudního řádu) týká (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti, jež bylo provedeno katastrálním úřadem, a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele podle uvedené smlouvy nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost takové smlouvy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 92/1991 Sb.) i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejěnné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů, usnesení a stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud (který tytéž právní závěry měl rovněž na zřeteli) ve svém rozsudku z 21. 9. 2009 (sp. zn. 21 Co 229/2009 Krajského soudu v Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože odvolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a pokud jde o náklady vynaložené žalobcem P. P. v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů, vynaložených v dovolacím řízení, uvedenému žalobci nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeným žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu