ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1388.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1388/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, 250 88 Čelákovice, Stankovského 144, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2009, sp. zn. 19 Co 378/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95 (žalobce Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Mlázovice /v likvidaci/, 507 58 Mlázovice, a vedlejším žalovaným: a/ PhDr. O. Z., zastoupenému JUDr. Marií Kurkovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Školní č. 10, b/ JUDr. I. Z., a c/ Pozemkovému úřadu v Jičíně, 506 01 Jičín, Havlíčkova 56, o určení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 72/95, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jičíně z 29. 3. 1999, čj. 3 C 72/95-373. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že původní žalobci MUDr. K. J. a Ing. M. J. jsou oprávněni ve smyslu ustanovení §4 a §4a zákona č. 299/1991 Sb. k uplatnění nároku podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k budovám a pozemkům zapsaným ve vložce pozemkové knihy č. 210 pro katastrální území S. Ú., okres J. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší žalovaní PhDr. O. Z. a JUDr. I. Z. jsou povinni zaplatit na úhradu nákladů řízení 6.900,- Kč žalobci JUDr. K. J. a 12.165,- Kč žalobci JUDr. M. J.; jinak žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným PhDr. O. Z. a JUDr. I. Z. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jičíně soudní poplatek 1.000,- Kč a 2.309,60 Kč na úhradu zálohovaných nákladů tohoto řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci Ing. M. J. byla ještě vrácena částka 500,- Kč, zaplacená na úhradu soudního poplatku v této právní věci.
O odvolání vedlejších žalovaných PhDr. O. Z. a JUDr. I. Z. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 19. 11. 2009, sp. zn. 19 Co 378/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně z 29. 3. 1999, čj. 3 C 72/95-573, změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že žalobce Ing. M. J. je ve smyslu ustanovení §4 a §4a zákona č. 299/1991 Sb. oprávněn k uplatnění nároku u Pozemkového úřadu v Jičíně na vydání budov a pozemků (se všemi součástmi a příslušenstvím) bývalého statku O., jenž byl zapsán v knihovní vložce č. 210 pozemkové knihy pro katastrální území S. Ú., okres J. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalobce Ing. M. J. a vedlejší žalovaný Pozemkový úřad v Jičíně nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení, dále že žalobce Ing. M. J. je povinen uhradit vedlejšímu žalovanému PhDr. O. Z. náklady řízení částkou 54.734,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího a také že žalobce Ing. M. J. je povinen nahradit vedlejšímu žalovanému JUDr. I. Z. náklady řízení částkou 114.980,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žalobce Ing. M. J. je povinen nahradit žalovanému Zemědělskému družstvu Mlázovice náklady odvolacího řízení částkou 2.397,20 Kč a vedlejšímu žalovanému PhDr. O. Z. částkou 72.829,80 Kč a také vedlejšímu žalovanému JUDr. I. Z. částkou 32.769,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že žalobce Ing. M. J. a vedlejší žalovaný Pozemkový úřad v Jičíně nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech státem zálohovaných nákladů řízení bylo ponecháno samostatnému usnesení soudu.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 písm. b) občanského soudního řádu a žalobcem uplatněný nárok na požadované určení rozsudkem soudu zamítl.
Odvolací soud především uváděl, že v průběhu tohoto soudního řízení zemřel jeden ze žalobců – MUDr. K. J. a jeho právním nástupcem se stal další ze žalobců Ing. M. J.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Jičíně podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., v němž byli žalobci MUDr. K. J. a Ing. M. J. odkázání s jejich nároky na soud.
Odvolací soud poukazoval také na to, že v této právní věci předcházelo již vydání dvou rozhodnutí dovolacího soudu, a to z 27. 4. 2006 (28 Cdo 48/2006 Nejvyššího soudu) a ze 16. 12. 2008 (28 Cdo 4600/2007 Nejvyššího soudu), z jejichž závěrů odvolací soud, jak uváděl, v odvolacím řízení vycházel.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dovozoval na základě jím provedených důkazů, že nemovitý majetek, o nějž jde v tomto soudním řízení, byl z vlastnictví právních předchůdců žalobce (K. a A. J.) převeden za války kupní smlouvou z 31. 8. 1943, uzavřenou vnuceným správcem, ustanoveným tehdejšími úřady, podle §1 vládního nařízení č. 87/1939 Sb. z. a n., se svolením uděleným příslušným orgánem ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 téhož vládního nařízení. Tento převod, k němuž došlo jako výsledek tlaku trvající německé okupace, byl po válce prohlášen ze zákona neplatným ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a podle zákona č. 128/1946 Sb. Při vykoupení uvedených nemovitostí podle zákona č. 46/1948 Sb. nebylo jednáno s právními předchůdci MUDr. K. J. a Ing. M. J. a bylo naopak deklarováno, že je tu vykupováno vlastnictví A. Š., tj. právního předchůdce vedlejších žalovaných PhDr. O. Z. a JUDr. I. Z.; žalobcům MUDr. K. J. a Ing. M. J. nebyly doručeny příslušné výměry a nedostalo se jim žádné náhrady. Nedošlo k rozhodnutí o návrhu J. na vynětí statku O. z národní správy. Soud prvního stupně v důsledku toho dovozoval, že „stát se fakticky ujal držby předmětných nemovitostí, aniž by bylo vyčkáno skončení restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., třebaže zahájení tohoto řízení bylo vyznačeno i v pozemkové knize; předmětné nemovitosti přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Nemovitosti přešly na stát za přiměřenou úplatu z právních předchůdců vedlejších žalovaných PhDr. O. Z. a JUDr. I. Z. Odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně byl i toho názoru, že právní předchůdci žalobců MUDr. K. J. a Ing. M. J. se vzdali nároku na restituci, „když spor o vrácení statku O. podle §1 dekretu č. 5/1945 Sb., respektive zákona č. 128/1946 Sb., skončil mimosoudní dohodou“; soud prvního stupně měl za to, že takto právní předchůdci uvedených žalobců vyslovili souhlas s převodem vlastnictví uvedeného nemovitého majetku na A. Š., když také přijali od A. Š. částku 511.800,- Kč, k čemuž došlo ve správním řízení u Ministerstva zemědělství. V poválečném období nebyl tedy uvedený nemovitý majetek vrácen J. podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. a bývalý Okresní národní výbor v Nové Pace sledoval pak svými opatřeními za cíl parcelovat statek O. a půdu patřící k tomuto statku předat bezzemcům. Ke změně tohoto stavu nedošlo ani v následném soudním řízení o vydání nemovitostí, zahájeném manžely J. u Okresního soudu v Nové Pace (sp. zn. Nc II 30/49).
Odvolací soud posléze uváděl, že měl na zřeteli závěry dovolacího soudu, obsažené v jeho rozhodnutích z 27. 4. 2006 (28 Cdo 48/2006 Nejvyššího soudu) a ze 16. 12. 2008 (28 Cdo 4600/2007 Nejvyššího soudu) a na základě výsledků dokazování před soudy obou stupňů dospěl k těmto výsledným závěrům: Podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a podle ustanovení §1 a §6 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. nelze považovat za neplatný převod majetku v období po 29. září 1938, pokud ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově právní jednání, je osobou státně spolehlivou a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka nebo v jeho převážném zájmu. V projednávaném případě však odvolací soud na základě v řízení provedených důkazů pokládá za doloženo, že původnímu vlastníku K. J. byla sice kupní cena ze strany A. Š. uhrazena, ovšem nedostala se do dispozice uvedeného právního předchůdce žalobce Ing. M. J.; nabyvatel K. J. neměl odpovědnost za další postup státu včetně nakládání s kupní cenou, jež zbyla po zaplacení dluhu. Dále právní předchůdce žalobce K. J. měl po úraze v roce 1943 (případně 1944) vážné problémy s obhospodařováním statku O. a sám měl zájem statek prodat. V soudním řízení pak nebylo prokázáno, že by A. Š. byly vráceny finanční prostředky, vynaložené na koupi statku a na další investice do něj vložené. Naopak bylo prokázáno, že v důsledku zásahu K. J. byla po válce uvalena na statek O. národní správa, která byla pak zrušena proto, že v roce 1946 došlo k dohodě mezi vlastníky dvoru O. a manžely J., za účasti Ministerstva zemědělství a příslušných místních orgánů; nebylo v řízení naopak zjištěno nic, co by tomuto uvedenému zjištění odporovalo. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdci žalobce nebyli vlastníky statku O. ke dni jeho přechodu na stát.
Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §221 písm. b) občanského soudního řádu tak, že zamítl žalobu žalobce Ing. M. J. o určení, že on je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 a §4a zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně s přihlížením k tomu, že žalobce Ing. M. J. nebyl v řízení úspěšný i k tomu, že žalované Zemědělské družstvo Mlázovice a vedlejší žalovaný Pozemkový úřad v Jičíně se vzdali práva na náhradu nákladů řízení, případně jim náklady řízení nevznikly; jinak bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím i k tomu, že vedlejší žalovaný Pozemkový úřad v Jičíně se vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 1. 2010 advokátku, který žalobce Ing. M. J. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo dne 25. 2. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jičíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval odvolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody odvolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Odvolatel zdůrazňoval, že se plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl, zatím co odvolací soud zamítl i všechny návrhy žalobce na provedení dokazování a neprovedl důkazy, které žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl. Šlo zejména o provedení důkazu výslechem svědka J. B. ohledně státní spolehlivosti otce žalobce v době německé okupace. Šlo dále o provedení důkazu výslechem svědkyně B. K., a to zejména o tom, že rodiče žalobce statek O. zvelebili, pečovali o něj s péčí řádných hospodářů a podstatným způsobem zhodnotili celý statek, takže „není pravdou, že by jim zbyly jakékoli další finanční prostředky“. Tyto navržené důkazy odvolací soud neprovedl a spokojil se jen s obecným převzetím názoru naznačeného v rozhodnutích dovolacího soudu, vydaných dříve v této právní věci.
Dovolatel poukazoval na nesprávné posouzení kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1943, když tuto smlouvu neuzavřeli manželé J., ale byla učiněna třetí osobou proti jejich vůli a tedy takový právní úkon byl podle dekretu č. 5/1945 Sb. samotného právním úkonem neplatným; nebylo také možné s touto neplatností právního úkonu nějak nakládat a nemohli proto J. o předmětu tohoto právního úkonu uzavírat ve správním řízení nějaký smír, zvláště když právní předchůdce žalovaných A. Š. nebyl osobou státně spolehlivou podle tehdejších poválečných předpisů (jak to vyplývalo z trestního nálezu bývalého Okresního národního výboru v Hořicích z 20. 4. 1949, sp. 268/S-13/4/1949). Uvedená státní nespolehlivost A. Š. vylučovala, podle názoru dovolatele, „aplikaci výjimky platnosti převodu statku O. vnuceným správcem na A. Š. ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 128/1946 Sb.“
Dovolatel vytýkal dále nesprávný právní závěr odvolacího soudu, jenž dospěl k názoru, že kupní smlouva z 31. 8. 1943 byla uzavřena v převážném zájmu manželů J. Dispozice s majetkem Jiroutových se tu udála na základě vládního nařízení č. 87/1939 Sb. z. a n. za okupace a bylo tedy nerozhodné, zda měla být uvedená kupní smlouva uzavřena z podnětu manželů J. a v jejich údajném převážném zájmu, když tu šlo o převod na osobu státně nespolehlivou. Podle názoru dovolatele odvolací soud v této souvislosti nesprávně po právní stránce posoudil režim statku O. v rámci vnucené správy, když tu majetkově právní jednání ohledně statku bylo uzavřeno proti vůli vlastníků. Vnucená správa nenakládala se statkem ani jako s přídělem; vnucená správa tu byla za okupace odvozena z ustanovení §1 a z ustanovení §3 vládního nařízení č. 87/1939 Sb. z. a n., tedy z právního předpisu, který se nikdy nestal součástí československého právního řádu. Za okupace zřízená vnucená správa byla využita okupačními úřady ke zbavení manželů J. jejich majetku, kteří z převodu uskutečněného vnucenou správou neměli žádnou výhodu. A. Š. nebyl oprávněn k nabytí statku O., neboť smlouva mezi ním a vnuceným správcem byla ex lege neplatná, případně byla následným poválečnými rozhodnutími správních orgánů zrušena. Původní vlastník (J.) se nemohli žádným způsobem vzdát státku vůči A. Š. Jiné závěry nebylo možné dovodit (např. co do vzdání se restitučního nároku), podle názoru dovolatele, z řízení, jež bylo vedeno u bývalého Okresního soudu v Nové Pace v trestní věci sp. zn. T 81/46, protože toto řízení neřešilo v žádném případě případ statku O. (soudu ostatně byla ohledně tohoto řízení předložena jen kopie rozhodnutí, bez razítka, bez podpisu a bez doložky právní moci).
Dovolatel vyjadřoval své přesvědčení, že jeho právní předchůdci „manželé K. a A. J. byli v relevantním období 1945-1949 (respektive i dodnes) držiteli nároku na restituci majetku ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., respektive podle zákona č. 87/1991 Sb. K výkupu statku O. došlo v průběhu řízení vedeného manžely J. proti národní správě a A. Š. podle zákona č. 128/1946 Sb.; předmětné pozemky i budovy byly v průběhu uvedeného řízení zestátněny, respektive znárodněny, takže manželé J. nemohli již proti národní správě, ani proti A. J. uplatňovat vydání těchto nemovitostí“. Oprávněnost nároku žalobce je tedy jednoznačně dovozována z ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v případě přechodu majetku právních předchůdců žalobce tu došlo, podle názoru dovolatele, k postupům poručujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (jak jsou vyjádřeny v článku 36 Listiny základních práv a svobod i v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv a svobod): majetková křivda tu byla způsobena postupem státních orgánů, když v období po 25. 2. 1948 nebyl uspokojen restituční nárok původních vlastníků podle dekretu č. 5/1945 Sb., popřípadě podle zákona č. 128/1946 Sb., a došlo k výkonu majetku na základě výměru bývalého Okresního národního výboru v Nové Pace z 21. 4. 1949, č. j. 611-5/4-1949, a výměru Krajského národního výboru v Hradci Králové z 20. 1. 1958, zn. 611-23/XII/1949-IX/4, takže manželé J. se už nemohli domoci svých práv podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.
Dovolatel vytýkal posléze i to, že odvolací soud pochybil nejen nesprávným právním posouzením věci samé, ale i zcela nesprávným rozhodnutím o nákladech řízení.
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení, které vydání rozsudku předcházelo, je stiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení, k němuž došlo již v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování, přičemž o vadný postup soudu v řízení jde zejména tehdy, jestliže došlo při tomto postupu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem) např. v důsledku neobeslání účastníka řízení k jednání u soudu). – Podle názoru dovolacího soudu v tomto soudním řízení (probíhajícím pod sp. zn. 3 C 72/95 Okresního soudu v Jičíně) nebyla shledána vada řízení tohoto druhu.
O nesprávné právní posouzení věci soudem (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis při jeho aplikaci nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/ ).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 19. 11. 2009 (sp. zn. 19 Co 378/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), zejména podle ustanovení §4, §4a a §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. – Tato ustanovení s projednávanou právní věc souvisela a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali.
Podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby, pak jsou podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §6 tohoto zákona oprávněnými osobami fyzické osoby (pokud jsou státními občany ČR) uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v pořadí tam uvedeném (tedy zejména dědic ze závěti, děti a manžel zemřelé oprávněné osoby, rodiče a sourozenci zemřelé oprávněné osoby).
Podle ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový úřad svým rozhodnutím přiznat tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou podle tohoto zákona (domnělé oprávněné osobě) nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, jestliže tato osoba prokáže svůj tvrzený nárok způsoby uvedenými v §4a odst. 3 a 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže pozemkový úřad neuzná nárok domnělé oprávněné osoby, odkáže ji s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Převzetím věci státem i bez právního důvodu (srov. §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podmínkou vydání věci podle §6 zákona č. 229/1991 Sb. je doložené nároku na zmírnění křivd ve smyslu ustanovení tohoto zákona; nestačí tu vždy jen doložení původního vlastnictví věci (k tomu právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu v nepublikovaném rozhodnutí 3 Cdon 636/93). – Také v daném případě tedy nemohlo postačit jen doložení toho, že právní předchůdci žalobce byli vlastníky nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ovšem nesporně jen do roku 1943.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 11. 2009 (sp. zn. 19 Co 378/2996 Krajského soudu v Hradci Králové) vyjádřil svůj výsledný právní závěr ohledně právního posouzení této právní věci takto: „Ke dni přechodu statku O. na stát nebyli právní předchůdci žalobce jeho vlastníky“. Odvolací soud tedy s podrobnými poukazy na výsledky provedeného dokazování v tomto soudním řízení dovozoval, že půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti (tj. v daném případě ke statku O.), nepřešly na stát z právních předchůdců žalobce v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, takže na tyto právní předchůdce žalobce nedopadlo ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jak měl za to žalobce. Opak se žalobci v tomto řízení nepodařilo prokázat přesvědčivými údaji ani navrženými důkazy, a to zejména nikoli prokázáním a doložením okolností, které má na zřeteli ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud dovolatel vytýkal ve svém dovolání odvolacímu soudu neúplné zjištění skutečného stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, bylo nutno tyto výtky dovolatele posoudit podle závěrů z uveřejněné judikatury soudů k této právní problematice. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: I vadná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, právně významnou, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě bylo přípustné dovolání dovolatele také dovoláním důvodným. Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatele zamítnout podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodné.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu