ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1489.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1489/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o. se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, IČ: 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalovanému J. J. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Pod Budínem 1415, o zaplacení částky 127.238,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 217/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 38 Co 91/2009-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 8 C 217/2007-131, rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 127.238,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud tak neshledal důvodným tvrzení žalobkyně (a jejího právního předchůdce, správce konkursní podstaty úpadce společnosti BMMI, spol. s r. o., který postoupil pohledávku představující předmět sporu žalobkyni), že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor společnosti BMMI, spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) tím, že na svůj bankovní účet obdržel platbu ve výši žalované částky od třetí osoby za dílo provedené touto společností. Žalovaný uzavřel s jednatelem společnosti BMMI, spol. s r. o. B. M. dohodu o zapůjčení tohoto účtu, na základě níž B. M. nakládal v rozhodném období s prostředky na tomto účtu a vyčerpal je ještě v době před prohlášením konkursu na majetek společnosti. Žalovaný zmíněné prostředky na účtu pro svou potřebu nepoužil, na jeho straně tak nedošlo ke vzniku obohacení a není ve sporu pasivně legitimován.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Hradci Králové a rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č. j. 38 Co 91/2009-145, jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Připomněl dále, že v souladu s ustanovením §708 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je vklad na běžném účtu v majetku banky a žalovanému jako majiteli účtu příslušela pouze pohledávka na výplatu prostředků z tohoto účtu, kterou žalovaný neuplatnil. Přímo žalovaný tak plněním majetkové hodnoty nenabyl, nedošlo ani ke snížení jeho pasiv ani zvýšení jeho aktiv, a není proto důvodu pro závěr o vzniku obohacení a o pasivní věcné legitimaci v projednávaném sporu na jeho straně.
Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí danému otázkou „právního posouzení platnosti a zákonnosti dohody o zapůjčení bankovního účtu mezi dvěma subjekty, a to majitelem účtu, tj. žalovaným, který ve prospěch pana M. jako fyzické osoby zřídil oprávnění užívat platební kartu ke svému účtu, a panem B. M. jako fyzickou osobou, který si vypůjčil účet žalovaného za účelem sdělení tohoto účtu dlužníkům společnosti BMMI, spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, kteří na tento účet zaslali prostředky patřící společnosti BMMI, spol. s r. o.“ Zásadní právní význam je dovozován i z otázky „posouzení aktivní a pasivní legitimace a okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného při připsaní peněžních prostředků patřících obchodní společnosti BMMI, spol. s r. o. na účet žalovaného, které byly z účtu žalovaného a s jeho souhlasem vybrány třetí osobou – panem B. M..“ Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že dohoda uzavřená mezi žalovaným a B. M. o možnosti využívat zmíněný účet zbavuje žalovaného odpovědnosti za peněžní operace, které se prostřednictvím tohoto účtu uskutečnily, protože právě touto dohodou bylo prokázáno, že s účtem sám nakládal. Bezdůvodné obohacení žalovaný získal již připsáním platby náležící společnosti BMMI, spol. s r. o. na svůj účet, přičemž není rozhodující, jak byly následně tyto prostředky použity. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka i v posouzení jednání B. M., neboť soudy ze zjištění, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena dohoda o poskytnutí účtu, nesprávně dovodily, že tato smlouva byla uzavřena jménem společnosti BMMI, spol. s r. o. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky patřily jmenované společnosti a nikoliv jejímu jednateli jako fyzické osobě, je dohoda mezi ním a žalovaným zcela irelevantní a žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Dovolatelka dále zpochybňuje závěr o platnosti dohody o zapůjčení účtu. Společnost BMMI, spol. s r. o. svůj bankovní účet zřízený měla, a peněžní prostředky měly být tedy primárně převedeny na tento účet, neexistoval zde přitom právní důvod pro jejich převod na účet třetí osoby. Uzavřením dohody byl zjevně obcházen zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Dovolatelka má za to, že tato dohoda sloužila k vyvedení peněžních prostředků ze společnosti, což bylo jednou z okolností, které zapříčinily její úpadek. Z těchto důvodů je tedy třeba považovat dohodu za právní úkon obcházející zákon, jsoucí v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, a tudíž v souladu s §39 obč. zák. za právní úkon neplatný. Na obcházení zákona je možno usuzovat i z toho, že jednatel společnosti nebyl oprávněn zřídit si jako fyzická osoba účet u osoby uvedené v §2 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku. Dovolatelka dále odmítá závěry soudů obou stupňů o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného v projednávaném sporu, připomíná, že obohacení vzniklo již připsáním žalované částky na účet žalovaného nebo nejpozději výběrem těchto prostředků v hotovosti, přičemž byly-li tyto prostředky později vybrány osobou odlišnou od žalovaného, nemá tato skutečnost vliv na povinnost žalovaného obohacení vydat. Řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení pak činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zabývá-li se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání, je v souladu s §237 odst. 3, částí věty za středníkem, o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, které učinil odvolací soud (v tomto případě převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně). Stejně jako jsou za skutková považována zjištění týkající se obsahu smluv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73, sešit 10/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007), je za skutkové zjištění v posuzované věci třeba považovat i to, jakým subjektem byla smlouva uzavřena, přičemž dovolatelka ani blíže nevysvětluje svůj odlišný názor v tomto směru. Dovolací soud tedy nemohl při řešení otázky přípustnosti dovolání přihlížet k tvrzení, že dohoda o zapůjčení účtu nebyla uzavřena B. M. jako jednatelem společnosti, jíž náleželo plnění ze smlouvy představující částku převedenou na účet žalovaného, ale B. M. jako fyzickou osobou, a v souladu se zjištěními obsaženými v rozsudcích soudů obou stupňů vycházel z toho, že při uzavření dohody a nakládání s prostředky na bankovním účtu vystupoval B. M. jako jednatel společnosti. Za těchto okolností nelze zásadní právní význam spatřovat v dovolatelkou předestřené otázce platnosti dohody o zapůjčení bankovního účtu s ohledem na vzájemnou restituční povinnost (vyplývající z §457 obč. zák.), jež by účastníkům vznikla v případě žalobkyní dovozovaného závěru o neplatnosti dohody pro plnění na základě této dohody poskytnuté.Vybral-li totiž jednatel společnosti jako statutární zástupce právního předchůdce dovolatelky z účtu žalovaného částku odpovídající případnému bezdůvodnému obohacení vzniklému na straně žalovaného, není možné dospět k závěru o povinnosti žalovaného vydat tuto částku žalobkyni. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že v řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné či zrušené smlouvy podle §457 obč. zák. lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7114, sešit CD 9/2009). Stejná výše plnění, jež si účastníci (popř. jejich právní předchůdci) na základě zmíněné smlouvy poskytli a poté i vrátili (předmětné plnění bylo vydáno společnosti BMMI, spol. s r. o., za níž jednal její jednatel), by tedy i v případě dovození neplatnosti smlouvy vylučovala úspěšnost žalobního nároku. Nemůže-li otázka platnosti smlouvy ovlivnit meritorní rozhodnutí ve věci, nelze ji považovat za zásadně právně významnou (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 71, svazek 1/2001). Není-li z tohoto důvodu třeba zkoumat otázku platnosti smlouvy (resp. žalobkyní tvrzenou neplatnost smlouvy) a možného vzniku bezdůvodného obohacení, nelze zásadní právní význam přiznat ani otázkám okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení a aktivní věcné legitimace žalobkyně (pasivní věcná legitimace žalovaného byla řešena již výše), neboť ani posouzení těchto otázek by nemohlo ovlivnit výsledné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na uvedené závěry není možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu