ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1556.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1556/2010-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 12. 2009, sp. zn. 24 Co 107/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 25/2004 (žalobce Hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. M. Š. , 2. L. D. , 3. A. T. , zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Rytířská č. 10, 4. Pražských kanalizací a vodních toků , státního podniku v likvidaci, 110 00 Praha 1, Cihelná 4, zastoupených JUDr. Bohumírem Šustrem, advokátem, 250 01 Brandýs nad Labem, Kaštanová 1485, a 5. Pozemkového fondu ČR ,130 00 Praha 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví k pozemkům), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce Hlavního města Prahy, podané u soudu 29. 3. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 1. 2005, č. j. 40 C 25/2004-28. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího Hlavního města Prahy, aby bylo soudem určeno, že účastnice řízení M. Š., L. D. a A. T. nejsou vlastnicemi pozemků parc. č. 2031/244 (o výměře 3002 m2), parc. č. 2014/399 (o výměře 4445 m2) v katastrálním území Ch., a aby rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha 4 z 26. 1. 2004, č. j. 192/92, bylo nahrazeno ve výroku, že uvedené účastnice řízení jsou vlastnicemi uvedených tří pozemků v katastrálním území Ch. (obec Praha), zapsaných na listech vlastnictví č. 1639, č. 1678, č. 1752 a č. 10 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu Praha – město. Žalobci Hlavnímu městu Praze bylo uloženo nahradit účastnicím řízení M. Š., L. D. a A. T. náklady řízení částkou 4.873,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci Hlavnímu městu Praze bylo dále uloženo nahradit náklady řízení částkou 3.650,- Kč účastníku řízení Pražským kanalizacím a vodním tokům, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že žalobce Hlavní město Praha a účastník řízení Pozemkový fond ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání odvolatelů IROP, inženýrské a realitní organizace, Praha, a Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 3. 12. 2009, sp. zn. 24 Co 107/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 1. 2005, č. j. 40 C 24/2004-28, potvrzen ve výroku o věci samé. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem Hlavním městem Prahou a účastnicemi řízení M. Š., L. D. a A. T., a to tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení uvedeným účastnicím řízení částkou 5.801,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem Hlavním městem Prahou a účastníkem řízení Pražskými kanalizacemi a vodními toky, s. p., byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změně tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem Hlavním městem Prahou a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit účastníkům řízení M. Š., L. D. a A. T. na náhradu těchto nákladů 5.534,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Pražskými kanalizacemi a vodními toky, s. p., a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, když zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že M. Š., L. D. a A. T., jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., nejsou vlastnicemi v žalobě žalobců uvedených pozemků. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud především konstatoval, že procesním nástupcem původního žalobce v tomto řízení (tj. IROPu, inženýrské a realitní organizace Praha) je Hlavní město Praha, s nímž je nadále pokračováno v řízení s jako procesním nástupcem uvedené inženýrské a realitní organizace, neboť organizace IROP byla k 31. 12. 2008 zrušena a její práva a závazky přešly na Hlavní město Prahu, jako na jejího zřízovatele.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že vycházel z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu ze 16. 12. 2008 (28 Cdo 2398/2008 Nejvyššího soudu), kterým byl zrušen dřívější rozsudek Městského soudu v Praze z 21. 11. 2005, sp. zn. 24 Co 118/2005, přičemž v rozsudku dovolacího soudu byl vyjádřen právní závěr, že v této právní věci je třeba mít na zřeteli, že stavbou se rozumí výsledek stavební činnosti, kterým je určitá specifikovaná část zemského povrchu zastavěna, přičemž zastavěnou se rozumí ta část vydávaného pozemku, kterou stavba zabírá, a posouzení nutnosti pozemku k provozu stavby se týká jen takto zjištěné části pozemku. Rovněž bylo v rozsudku dovolacího soudu zdůrazněno, že v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byl vyjádřen veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání pozemků, dále pozemků zastavěných hřbitovem, tělovýchovnými zařízeními a sportovními zařízeními a pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada; pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť, nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemků uvedený zákon nezařadil. Není proto na místě vykládat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě s extenzívním výkladem pojmu „zastavěný pozemek“.
V souladu s těmito právními závěry dovolacího soudu odvolací soud dovozovalo, že na pozemcích, o něž jde v tomto řízení, se nachází jen parkoviště, respektive asfaltová plocha či zeleň, takže je nelze z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. považovat za pozemky zastavěné; na těchto pozemcích nestojí žádná stavba a nebylo prokázáno, že tyto pozemky jsou nezbytně nutné k provozu okolních staveb. Odvolací soud dospěl tedy k výslednému závěru, že tu změnou vlastnictví pozemků nemohlo dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem a došlo tu pouze k takové změně vlastnictví, při níž je dána vázanost územním plánem.
Z uvedených důvodů byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé odvolacím soudem potvrzen.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §219, §200, §224, §142 odst. 1 a §145 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalujícímu Hlavnímu městu Praze dne 16. 2. 2010 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 24. 2. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Hlavní město Praha navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci co do zastavěnosti pozemku parc. č. 2031/244 v katastrálním území Ch. Dovolatel totiž poukazoval na to, že přinejmenším se na pozemku parc. č. 2031/244 nachází místní komunikace, takže v tomto smyslu je nutno uvedený pozemek považovat za zastavěný podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu i nesprávné posouzení veřejného zájmu na nevydání předmětných pozemků. Jde tu totiž o pozemky sídlištní, veřejně přístupné a vztahuje se tedy na ně institut obecného užívání podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. Podle této právní úpravy vlastník obecně užívaných pozemků odpovídá za jejich údržbu a dokonce jsou obce povinny vlastníkům „obecně užívaných pozemků“ poskytovat náhradu za jejich užívání, ať již ve formě nájemného či ve formě poskytování náhrady za bezdůvodné obohacení, a obce jsou pak nuceny takové pozemky vykupovat. Podle názoru dovolatele „vydáním takových pozemků by se stát zbavoval povinnosti poskytnout oprávněným osobám náhradu (naturální či finanční), přičemž by toto břemeno přenášel na obce. Dovolatel je přesvědčen, že tento důsledek nebyl zákonem o půdě zamýšlen“. Dovolatel je proto toho názoru, že tu není přípustné vydání pozemků trvale veřejně užitných pro soukromé účely. V daném případě tedy existuje veřejný zájem na nevydání předmětných pozemků. Dovolatel je i toho názoru, že vydání těchto pozemků oprávněným osobám je s ohledem na uvedené okolnosti i v rozporu s dobrými mravy.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 40 C 25/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 12. 2009 (sp. zn. 24 Co 107/2009 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě dovolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 1 (jmenovitě podle §11 odst. 1 písm. c/) zákona č. 229/1991 Sb.
V ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) jsou stanoveny případy, kdy nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat pozemky nebo jejich části; důvodem nevydání je tu i to, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.). Pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou či drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Zastavění pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); není rozhodná velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1997, II. ÚS 131/96 (uveřejněném pod č. 224 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „pozemky, na kterých byly zřízeny např. autokempy, nespadají pod ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. a oprávněné osoby mají nárok na jejich vydání při splnění restitučních náležitostí“.
V předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu (týkajícím se téže právní věci sp. zn. 40 C 25/2004 Obvodního soudu pro Prahu 4) byl zaujat právní závěr ohledně pozemků, které se nacházejí v areálu sídlišť nebo jiných souborů staveb, a to že takové okolnosti ohledně pozemků nejsou vyjmenovanými důvody pro nevydání pozemků v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §244 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl-li orgán moci výkonné nebo orgán územního samosprávného celku podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7 odst. 1 občanského soudního řádu), a nabylo-li rozhodnutí uvedeného orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §250i občanského soudního řádu soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat tento výkladový závěr : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zvláště ustanovením zákona č. 229/1991 Sb.) i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 12. 2009 (sp. zn. 24 Co 107/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když totiž odvolací soud měl při svém rozhodování na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž citované právní závěry /jakož i právní závěry z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 2398/2008 Nejvyššího soudu), týkajícího se téže právní věci/. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného z ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu