ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1566.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1566/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů 1) K. M. , 2) Doc. PhDr. J. L. , 3) H. M. , 4) B. K. P. , zastoupených JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 12, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 2. 2010, sp. zn. 30 Co 503/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 787/2004 (žalobců K. M., Doc. PhDr. J. L., H. M. a B. K. P., zastoupených JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, proti žalovaným : a) Hotelové škole a Vyšší odborné škole hotelnictví a turismu , IČ 0006 9175, Poděbrady, Komenského 156/III, zastoupené JUDr. Alenou Mocovou, advokátkou, 288 00 Nymburk, Náměstí Přemyslovců 89, b) Ing. K. N. , zastoupené JUDr. Josefem Haškem, advokátem, 288 00 Nymburk, Palackého 223/5, c) MgA B. S. , zastoupené Mgr. Markem Czivišem, advokátem, 130 00 Praha 3, Přemyslovská 13, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 787/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 9. 6. 2009, č. j. 8 C 787/2004-160. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí (ideálních 26/32 domu čp. 187/II, stavební parcely č. 231 /o výměře 625 m2/, části parcely č. 232/1 /o výměře 625 m2/, zapsaných na listu vlastnictví č. 3715 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj /katastrální pracoviště Nymburk/, a to H. M., B. K. P., E. B., Ing. K. N., L. D., Doc. PhDr. J. L. každé z ideálních 13/96. „Žalobkyním“ bylo uloženo zaplatit Hotelové škole a Vyšší odborné škole hotelnictví a turismu v Poděbradech na náhradu nákladů řízení 8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobkyním uloženo nahradit žalované Ing. K. N. na náhradu nákladů řízení 8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalobkyním uloženo zaplatit žalované MgA B. S. na náhradu nákladů řízení 10.591,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 3. 2. 2010, sp. zn. 30 Co 503/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 9. 6. 2009, č. j. 8 C 787/2004-160, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit Hotelové škole a Vyšší odborné škole hotelnictví a turismu na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.397,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované Ing. K. N. na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu . Rovněž bylo žalobcům uloženo zaplatit MgA B. S. na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 občanského soudního řádu i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně poukazoval na předchozí občanská soudního řízení, která probíhala u Okresního soudu v Nymburce a týkala se týchž účastníků řízení : V právní věci sp. zn. 6 C 778/92 šlo o žalobu Hotelové školy a Vyšší odborné školy hotelnictví a turismu v Poděbradech proti žalované H. H., později žalovaným B. K. P., H. M., L. D. a Doc. PhDr. J. L., za účasti vedlejších účastníků řízení Ing. K. N. a E. B., o nahrazení projevu vůle podle zákona č. 403/1990 Sb. Uvedená právní věci sp. zn. 6 C 778/92 byla pak spojena s právní věcí vedenou pod sp. zn. 7 C 378/92, týkající se žaloby žalobkyně E. N. proti Střední hotelové škole Poděbrady o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Potom ještě byla spojena s uvedenou právní věcí sp. zn. 6 C 778/92 také právní věc sp. zn. 6 C 815/93 ohledně žaloby žalobkyně Ing. K. N. proti Střední hotelové škole Poděbrady o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Později došlo i k tomu, že řízení ve věci žalobkyně K. N. proti žalované Střední hotelové škole v Poděbradech bylo vyloučeno k samostatnému řízení a nadále bylo toto řízení vedeno pod sp. zn. 9 C 1242/2003. Pak ještě bylo (v právní věci sp. zn. 6 C 778/92) rozhodnuto, že se vylučuje k samostatnému řízení právní věc žalobkyně Ing. K. N. a E. B. proti žalované Střední hotelové škole v Poděbradech (tato právní věc byla pak nadále vedena pod sp. zn. 9 C 2/2004).
V již uvedené právní věci sp. zn. 6 C778/92 Okresního soudu v Nymburce došlo pak k zamítnutí žaloby žalující Hotelové školy v Poděbradech s tím, že tato hotelová škola není aktivně legitimována k podání žaloby, kterou se domáhala vůči oprávněným osobám uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb.
Dále došlo v právní věci vedené pod sp. zn. 9 C 2/2004 Okresního soudu v Nymburce ke schválení smíru, podle něhož se žalovaná Hotelová škola v Poděbradech zavázala vydat žalujícím Ing. K. N. a dědicům po E. N. nemovitosti v podílech 52/64 těchto nemovitostí s tím, že zbývající podíly 3/16 byly v minulosti již oprávněným osobám vydány. Potom se ovšem pod sp. zn. 8 C 1666/2004 Okresního soudu v Nymburce žalobci domáhali zrušení již uvedeného smíru, uzavřeného 14. 12. 2004; tato žaloba byla však zamítnuta soudem prvního stupně i odvolacím soudem (dovolání bylo odmítnuto soudem dovolacím).
Odvolací soud tedy z uvedených předchozích soudních řízení dovozoval, že bylo na žalobkyních – L. D., Doc. PhDr. J. L., H. M. a B. P., aby jako oprávněné osoby podaly ve smyslu ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. žalobu o vydání věcí. Odvolací soud měl za to, že „pokud by tak uvedené žalobkyně učinily, nešlo by tu o překážku věci již zahájené v důsledku právní věci vedené pod sp. zn. 6 C 778/92 u Okresního soudu v Nymburce“, přičemž měl odvolací soud za to, že totéž platí i o řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 2/2004 Okresního soudu v Nymburce, v němž byl, jako již uvedeno, schválen smír ohledně předmětných nemovitostí, jež byly vydány Ing. K. N. a MgA B. S.
V nyní projednávané právní věci sp. zn. 8 C 787/2004 Okresního soudu v Nymburce byla podána žaloba na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, dne 18. 6. 2004. V tomto řízení žalovaná Hotelová škola a Vyšší odborná škola hotelnictví a turismu a žalovaná Ing. K. N. namítli před soudem prvního stupně promlčení práva žalobců (žalovaná MgA B. S. tak učinila v rámci odvolacího řízení). Odvolací soud na základě těchto vznesených námitek promlčení dovozoval, že „v projednávané právní věci jde o majetkový nárok, který nepochybně podléhá promlčení“; odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení byla ze strany uvedených žalovaných vznesena důvodně. Ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku jde totiž o obecnou tříletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Odvolací soud proto poukazoval na to, že v daném případě začala ve smyslu ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. běžet promlčecí doba žalobcům od 2. 6. 1991 a konec lhůty připadl na 2. 6. 1994; v rozmezí této lhůty bylo na žalobcích, aby podali proti povinné právnické osobě (tj. v tomto případě proti Hotelové škole a Vyšší odborné škole hotelnictví a turismu v Poděbradech) žalobu o nahrazení projevu vůle či o vydání věci. Pokud tedy žalobci tak učinili až 18. 6. 2004, pak podle názoru odvolacího soudu byl jejich uplatněný nárok již promlčen.
Odvolací soud ve svém výsledném právním závěru byl ještě i toho názoru, že žalovaná hotelová škola nemohla být v tomto soudním řízení pasívně legitimována za situace, kdy předmětné nemovitosti již nevlastní a nemá je v držení. „Je tedy zřejmé, že žaloba žalobců nemůže být důvodná jak pro nedostatek pasívní legitimace na straně žalované hotelové školy, tak i pro promlčení nároku žalobců vůči žalovaným“, dovozoval odvolací soud. Odvolací soud rovněž ještě připojoval, že žalované Ing. K. N. i právní předchůdkyně žalované MgA B. S. nabyly předmětné nemovitosti na základě pravomocného usnesení soudu o schválení smíru, uzavřeného 14. 12. 2004.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a potvrdil i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, který shledal v souladu s ustanovením §142 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24. 2. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 22. 3. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především zdůrazňovali, že rozhodnutím odvolacího soudu z 3. 2. 2010 (sp. zn. 30 Co 503/2004 Krajského soudu v Praze) byla nesprávně posouzena otázka promlčení nároku žalobců a otázka schválení smíru, uzavřeného ve prospěch žalovaných Ing. K. N. a právní předchůdkyně žalované MgA B. S. v roce 2004 v právní věci sp. zn. 9 C 2/2004 Okresního soudu v Nymburce.
Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že k promlčení nároku žalobců v daném případě nedošlo. Pokud odvolací soud zdůrazňoval, že žalobci mohli své nároky uplatnit ve sporu, který byl již dříve veden u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 778/92, dovolatelé k tomu uváděli, že vždy svůj nárok v probíhajících sporech uplatňovali, ale jsou toho názoru, že svou žalobu „nesprávně podala hotelová škola, takže v důsledku toho bránila samostatnému uplatnění nároku ze strany žalobců překážka litispendence“. Dovolatelé poukazovali na to, že v uváděném řízení, vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 778/92, byla rozsudkem ze 7. 1. 2004 zamítnuta žaloba Hotelové školy – Vyšší odborné školy hotelnictví a turismu, a to jako žaloba žalobkyně, která tu nebyla aktivně legitimována, zatím co právní věc Ing. K. N. a právní předchůdkyně MgA B. S. byla vyloučena k samostatnému řízení (přičemž proti tomuto výroku soudního rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání, nebylo pro žalobce přípustné odvolání). Dovolatelé jsou v této souvislosti toho názoru, že po právní moci rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání „vypadli ze hry“ a museli nárok uplatnit znovu; mají však za to, že „vzhledem k dosavadnímu běhu řízení v právní věci sp. zn. 6 C 778/92 Okresního soudu v Nymburce jejich nárok nemohl být promlčen“.
Dovolatelé rovněž nepokládají za správný názor odvolacího soudu, že svůj nárok mohli uplatnit v odvolání proti již uvedenému rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze 7. 1. 2004, č. j. 6 C 778/92; dovolatelé mají za to, že „do části výroku vylučujícího věc k samostatnému řízení se odvolat nemohli a vznášet námitky proti zamítnutí žaloby osoby postrádající aktivní legitimaci též nemohli“.
Dovolatelé rovněž zdůrazňovali, že žalobu v této právní věci (sp. zn. 8 C 787/2004 Okresního soudu v Nymburce) podali 14. 6. 2004, což bylo před uzavřením smíru z 26. 7. 2004 v právní věci sp. zn. 9 C 2/2004 Okresního soudu v Nymburce (jímž se žalovaná Hotelová škola v Poděbradech zavázal vydat žalujícím Ing. K. N. a dědicům po E. N. nemovitosti v ideálních podílech 52/64). Dovolatelé mají za to, že tento soudní smír neměl být vůbec uzavřen a soudem schválen bez spojení této smírem řešené právní věci s právní věcí, jejímž předmětem byl uplatněný nárok žalobců, který pak byl uplatněn v nyní projednávané právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 787/2004. Dovolatelé tedy „zásadně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná hotelová škola není v tomto sporu pasívně legitimována“, ani s názorem odvolacího soudu, že žalovaná Ing. K. N. a žalovaná MgA B. S. „nabyly nemovitosti oprávněně na základě pravomocného usnesení o schválení smíru“. Podle názoru dovolatelů „o vydání věcí uvedených v jejich žalobě musí být rozhodnuto v tomto sporu (sp. zn. 6 C 787/2004 Okresního soud v Nymburce) bez ohledu na schválený soudní smír v právní věci sp. zn. 9 C 2/2004 Okresního soudu v Nymburce“.
Dovolatelé ještě dodávali, že nelze sdílet ani názor odvolacího soudu o tom, že žalobci neupravili odpovídajícím způsobem svůj žalobní návrh v této právní věci (sp. zn. 8 C 787/2004 Okresního soudu v Nymburce), a poukazovali na to, že již podáním z 13. 6. 2007 „informovali soud o změně pasívní legitimace na straně žalovaných, když jedinou dědičkou po žalované E. B. (později N.) je B. S.“, na niž přešla povinnosti její právní předchůdkyně; soud ostatně žalobce nikdy k žádné změně žalobního návrhu nevyzval.
Dovolatelé posléze namítali i nesprávnost výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 787/2004 Okresního soudu v Nymburce), že by odvolací soud svým rozsudkem z 3. 2. 2010, sp. zn. 30 Co 5003/2009 Krajského soudu v Hradci Králové, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda dovoláním dovolatelů napadený rozsudek odvolacího soudu z 3. 2. 2010 se zabýval řešením některé právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §5 odst. 4, §9 odst. 1 a 2 a §19 odst. 1 a 2 zákona č. 403/1990 Sb. a podle ustanovení §101 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pokud povinná osoba nesplní vůči oprávněné osobě své povinnosti podle tohoto zákona, oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu.
Uplatnění nároku u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/199 Sb. je možné v obecné tříleté promlčecí době /§101 občanského zákoníku/ (viz. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115/249/).
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je-li více oprávněných osob podle tohoto zákona, vyplývá jejich podíl z ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., pokud se oprávněné osoby písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě podle §19 zákona č. 403/1990 Sb. uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jim věc celá.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. osoby, které uplatní nárok ve lhůtě uvedené v §19 zákona č. 403/1990 Sb. a jejichž nároky nebudou uspokojeny, mohou vůči osobám, kterým byla věc vydána, uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě 1 roku ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. od 1. 11. 1990; viz §26 zákona č. 403/1990 Sb.).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. může oprávněná osoba podle tohoto zákona vyzvat povinnou osobu podle tohoto zákona do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. ode dne 1. 11. 1990; viz §26 zákona č. 403/1990 Sb.).
Podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba povinna podle tohoto zákona uzavřít dohodu s oprávněnou osobou a vydat jí věc nebo kupní cenu nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ve lhůtě uvedené v §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Žaloba podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. je žalobou o plnění. Nejde tu o reivindikační žalobu, nýbrž jde tu o vydání věci jako o zvláštní institut zákona (z dílčího stanoviska Nejvyššího soudu pod sp. zn. NcSn 31/93).
Dohodu o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. nemůže uzavřít organizace, která ve skutečnosti věc nedrží, a tedy ji nemůže vydat (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 111/245/).
Nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. mohou dědici po oprávněné osobě uplatnit pouze na tu část nemovitosti, kterou jejich právní předchůdci skutečně vlastnili (viz nález Ústavního soudu ČR z 27. 6. 1995, I. ÚS 113/94, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V usnesení Ústavního soudu ČR z 3. 11. 1994, IV. ÚS 72/1994 (uveřejněném pod č. 19 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Obnova vlastnického práva je u restitučních zákonů podmíněna mimo jiné také uplatněním práva v zákonem stanovených lhůtách“.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů i usnesení Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 2. 2010 (sp. zn. 30 Co 503/2009 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, který vycházel rovněž z uvedených právních předpisů i z citovaných závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány, řešil nesprávně některou právní otázku (zejména s hmotněprávním ustanovením zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k nálezům a usnesením Ústavního soudu ČR). A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 3. 2. 2010 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení nevznikly v řízení o dovolání náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu