ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1666.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1666/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. Ing. K. N. , zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované Oknoplast, a. s. , IČ 60706511, se sídlem v Lípě 263, o zaplacení 595.109,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 27/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. 11. 2009, č. j. 59 Co 248/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 595.109,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že se žalovanou uzavřel předběžnou smlouvu o dílo na zhotovení plastových oken a dveří. Jako odběratel byla ve smlouvě uvedena společnost BS Dealer, a. s., avšak vzhledem k tomu, že předmětná nemovitost patřila žalobci, měla tuto smlouvu upravit tak, aby v ní byl coby odběratel uveden on, a podepsanou ji vrátil zpět, což se však nestalo. Na základě uvedené předběžné smlouvy zaplatil žalobce žalované zálohu ve výši žalované částky (ve dvou platbách, nejdříve 450.000,- Kč a následně 145.109,- Kč). Zakázka však nebyla provedena a žalovaná ani nevrátila získané peníze.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 19 C 27/2008-90, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o dílo. Jednání o uzavření této smlouvy sice probíhala, smlouva však nikdy uzavřena nebyla. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalobce žalované zaplatil nějakou zálohu na budoucí dílo. Jde-li o příjmový pokladní doklad, vystavený žalobci dne 2. 12. 2004 na částku 450.000,- Kč jako zálohu na zakázku č. 0205-779, a příjmový pokladní doklad, vystavený žalobci dne 3. 12. 2004 na částku 145.109,- Kč jako zálohu na tutéž zakázku, tyto sice zdánlivě vypadají, jakoby v nich šlo o zaplacení zálohy na smlouvu o dílo, ve skutečnosti se však v jejich případě o žádné zálohy jednat nemohlo a nejednalo. K faktickému předání částek totiž nedošlo, což potvrdil jak žalobce, tak svědek B. V. (bývalý předseda představenstva žalované společnosti). Předmětné doklady byly vystaveny oproti směnce žalobce, kterou měl vůči B. V. coby směnečnému dlužníku, resp. části této směnky. Touto směnkou B. V. zaplatil žalobci část kupní ceny, když od něj kupoval společnost Oknoplast, a. s. Žalované tak nebylo poskytnuto žádné plnění; to bylo naopak poskytnuto B. V. jakožto fyzické osobě, takže majetkový prospěch mohl získat jedině on (byla mu vrácena směnka a došlo ke zpětvzetí žaloby v rámci řízení, které proti němu vedl žalobce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 84/2004). K bezdůvodnému obohacení na straně žalované tak nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 59 Co 248/2009-119, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 1. 2010, č. j. 59 Co 248/2009-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), změnil jej, pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo-li k plnění, jehož vydání se žalobce domáhá, nemohlo dojít ani ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované společnosti, a to ani za hypotetické situace, že by B. V. jednal za žalovanou společnost. Žalobce sice původně tvrdil, že zálohu zaplatil hotově, následně však připustil, že B. V. předal pouze směnku, přičemž tato se týkala jiného vztahu mezi žalobcem a B. V. Nedošlo-li k předání peněžitého plnění, samotné vystavení potvrzení o plnění bez předání finančních prostředků nemohlo způsobit žalobcem tvrzené obohacení žalované na jeho úkor. Podle ust. §498 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Pokud se žalobce domáhá vrácení toho, co bylo dáno před uzavřením smlouvy, nutno uzavřít, že nic dáno nebylo. Není pak rozhodné, zda potvrzení o přijetí plnění bez faktického plnění bylo předáno ke zúčtování či nikoliv. Provedení důkazu výpovědí svědka V. v trestním řízení (i kdyby se jednalo o přípustnou novotu) je pak nadbytečné, neboť žalobce se podle svého tvrzení domáhal provedení důkazu obsahově totožnou výpovědí svědka, kterou tento učinil již v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tkví dle mínění dovolatele v rozporu s judikaturou. Podle jeho názoru soudy rozhodovaly „v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů“, která se týká jednání za společnost a obchodního vedení (konkrétně uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005). Žalobce se domnívá, že soudy obou stupňů svým postupem zpochybnily právní jistotu v obchodněprávních vztazích a založily tezi neodpovědnosti společnosti za jednání svých statutárních orgánů. Dovolatel nemůže odpovídat za to, zda společnost vede o všech skutečnostech účetnictví. Žalobce dále uvádí, že soudy nesprávně posoudily otázky, kdy vzniká bezdůvodné obohacení a kdo a o jakých skutečnostech nese důkazní břemeno. Cituje přitom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003 (správně 19. 12. 2002), sp. zn. 25 Cdo 246/2001, podle kterého „je-li žalováno na vydání bezdůvodného obohacení, žalobce unese důkazní břemeno tehdy, prokáže-li, že došlo k předání peněz. Argumentuje-li žalovaný tím, že se jednalo o dar, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal.“ Dovolatel je toho názoru, že ono předání peněz prokázal dostatečně. Uvádí, že předání směnky vlastní by se z pohledu pana Vilda dalo postavit naroveň fyzickému předání peněz. Žalobce soudí, že vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, změnila se záloha na „bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který odpadl“, přičemž soud nevzal v potaz ust. §498 obč. zák. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že soud nepřipojil spis v trestní věci 3 T 121/2008, byť jej o to žádal a bylo by možné díky němu prokázat skutečnosti pro danou věc rozhodné. Žalobci se nejednalo o „zdvojení“ výpovědi svědka B. V., ale o zohlednění výpovědi svědkyně S. K. Dovolatel též nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž požádal dovolací soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Domnívá-li se dovolatel, že v řízení unesl důkazní břemeno o tom, že ve skutečnosti došlo k předání finančních prostředků (tomuto předání klade naroveň předání směnky), avšak odvolací soud dospěl k závěru opačnému, nemůže dovolací soud toto skutkové zjištění odvolacího soudu žádným způsobem měnit. Žalobce zde totiž uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., což je za dané procesní situace vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. vyloučeno. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k předání peněžitého plnění nedošlo, a vzhledem k obecnému odkazu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze poukázat i na odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž se praví, že plnění bylo ve skutečnosti poskytnuto B. V. jakožto fyzické osobě, a on z něho též mohl mít majetkový prospěch. Jiný smysl plnění poskytnutého žalobcem B. V. prokázán nebyl. Dovolatelem citovaná judikatura pak na souzený spor nedopadá, když rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006 se zabývá otázkou, zda obviněný použil svěřené finanční prostředky výlučně pro svou potřebu (přisvojil si svěřenou věc) ve smyslu §248 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění tehdejších předpisů, za situace, kdy peněžní částky bez účetní evidence vyplácel zaměstnancům poškozené společnosti jako náhradu skutečných cestovních výdajů či jako odměnu za odpracované mimořádné směny, zatímco rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1108/2005 především vykládá ust. §133 a §134 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění tehdejších předpisů, přičemž v dané situaci se jednalo o otázku, zda je k určitému jednání za společnost oprávněn jednatel samostatně či pouze v součinnosti s ostatními jednateli (právní formou žalované je navíc akciová společnost, nikoliv společnost s ručením omezeným). Pokud tedy soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dovodily, že nedošlo k předání finančních prostředků, není možné, jak to činí žalobce, hovořit o zpochybnění právní jistoty v obchodněprávních vztazích či o neodpovědnosti společnosti za jednání statutárních orgánů. Na dovolatelem zmiňované otázce vložení dokladů do účetnictví společnosti není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a nelze tak v ní spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Ohledně v dovolání naznačené problematiky vzniku bezdůvodného obohacení a důkazního břemene není dovolacímu soudu zřejmé, kam žalobce svou argumentací směřuje. Text dovolatelem označený jako přímá citace se v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 246/2001 nevyskytuje, ovšem i kdyby se v něm vyskytoval, nebyl by s to závěry odvolacího soudu vyvrátit, neboť právě předání peněz žalobce neprokázal, a důkazní břemeno tak unést nemohl, zatímco v uvedeném judikátu bylo předání peněz mezi stranami nesporné. Ust. §498 obč. zák., na něž dovolatel upozorňuje, pak nemůže být na daný případ aplikováno za situace, kdy k uzavření smlouvy o dílo prokazatelně nedošlo, a vzhledem k výše uvedenému nedošlo ani ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Brojí-li dovolatel proti tomu, že odvolací soud nepřipojil trestní spis tak, jak to on navrhoval, jedná se o dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterému se při posuzování zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí na základě ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v rozsahu všech jeho výroků, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům II. a III., v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu