ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1677.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1677/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce K. F. , zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalované Česká republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 2,223.225,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 16 Co 320/2009-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2009, č.j. 13C 251/2008-21, kterým byla zamítnuta žaloba K. F., podaná dne 16. 7. 2008, o zaplacení částky 2.223.225,- Kč s tím, že se tak nahrazuje rozhodnutí ministra financí ze dne 27. 6. 2008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 7. 3. 2008, jak podrobněji označena ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně žalobě nevyhověl proto, že žalobcův nárok, uplatněný u Ministerstva financí dne 31. 1. 2007, neměl oporu v žádném pozitivněprávní předpise. Žalobou byla požadována částka (s připočteným úrokem z prodlení), vyčíslená již dříve na základě vyhlášky ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny. Vypořádání se týkalo nemovitostí zanechaných manželi M. (vlastnicí byla F. M.) v obci a kat. úz. B. (nyní L.) na území P. (dřívější součásti Československé republiky), nyní Z. – domu č.p. 471 s příslušenstvím, dvorem a zahradou, vše podrobněji označené v knihovní vložce č. 1132 pro příslušné katastrální území. Za podstatné soud prvního stupně považoval, že nárok žalobce nemůže vycházet z mezinárodní smlouvy, ale z vnitrostátní úpravy. Ta byla obsažena v §3 vyhlášky č. 159/1959 Sb. a neumožňovala přiznat náhradu za nemovitosti (šlo o obytný dům, nikoli o rodinný domek, za který by náhrada náležela) přihlášené k náhradě právní předchůdkyní žalobce.
Odvolací soud ve svém právním posouzení věci rozšířil argumentaci soudu prvního stupně a konstatoval, že nemovitosti zanechali na Z. manželé M. již bezprostředně před 2. světovou válkou z důvodu maďarské okupace po tzv. Vídeňské arbitráži. Po válce bylo území přičleněno ke Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a ve vztahu mezi Československou republikou a SSSR byla v roce 1945 uzavřena smlouva s Protokolem, obojí publikováno pod č. 186/1946 Sbírky zákonů a nařízení. M. optovali pro občanství Československé republiky (viz osvědčení o repatriaci z 10. 12. 1945, opční osvědčení tehdejšího ministerstva vnitra z 19. 11. 1946) a nemovitosti přihlásila za účelem náhrady F. M. přihláškou u ministerstva vnitra dne 5. 3. 1947 podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Z. Žalobce se stal jediným dědicem veškerého majetku po dceři M. H. K., zemřelé dne 8. 6. 1996; do dědictví náležel i vyčíslený nárok na vypořádání z důvodu zanechaných nemovitostí na Z.
Odvolací soud své úvahy o nedůvodnosti odvolání žalobce opřel kromě již zmíněného zákona č. 186/1946 Sb. a zákona č. 42/1958 Sb. (a související vyhlášky č. 43/1959 Ú.l.) zejména o vyhlášku č. 159/1959 Ú.l., konkretizující podmínky vnitrostátního uplatnění nároků repatriantů ze Z. na náhradu za nemovitosti. Ve vztahu k této vyhlášce aplikoval vyhlášku ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú.l., která v §13 a §14 stanovila, že za rodinný domek se považuje obytný dům, který obsahuje nejvýše pět obytných místností, nepočítajíc v to kuchyně, nebo u něhož při větším počtu těchto místností nepřesahuje úhrn podlahové plochy obytných místností (§19 a §22) 120 m2. Odvolací soud aplikoval též ustanovení obsažená v zákoně č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Tímto zákonem bylo podle odvolací instance nově založeno právo fyzických osob na vyplacení odškodnění za veškerý nemovitý majetek zanechaný na P. V ustanovení §3 zákona je stanoven okruh oprávněných osob pro případ, že nárok byl řádně a včas uplatněn, ale nebylo o něm rozhodnuto nebo nedošlo k výplatě vypořádání. Oprávněnou je osoba, která nemovitosti na uvedeném území v období od 5. 11. 1938 zanechala a splnila další podmínky podle odst. 1 (stala se občanem Československé republiky a je ke dni účinnosti zákona občanem České republiky). V případě úmrtí oprávněné osoby přechází podle §3 odst. 2 a 3 zákona nárok na jejího manžela a děti (občany ČR), na každého stejným dílem; nejsou-li tyto osoby, nárok zaniká. Odvozuje-li žalobce svůj nárok z dědického práva (závěti), pak mezi tyto osoby nepatří.
Odvolací soud se též vyjádřil k účelu a povaze zákona č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost dne 1. 10. 2009. Dovodil, že jde o zmírnění křivd náležející k restitučnímu zákonodárství, provedené v mezích možností České republiky. Konstituovaný nárok má osobní charakter, neboť vzniká buď přímo poškozeným, nebo jeho manželu či pozůstalým dětem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že řízení má být postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V dovolání zejména tvrdil, že odvolací soud sice provedl obsáhlý rozbor relevantní právní úpravy týkající se náhrad za nemovitosti zanechané občany Československa na Zakarpatské Ukrajině, ale tyto právní normy nesprávně vyložil. Poukázal na nesprávný výklad zákona č. 42/1958 Sb. ve vztahu k vyhlášce ministerstva financí č. 159/1959 Ú.l., jakož i na nesprávnou argumentaci odvolacího soudu v případě aplikace §3 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. Též odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva – na rozhodnutí velkého senátu ve věci B. proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 (stížnost č. 31443/96). Dovodil i dílčí rozpory citovaných právních předpisů s Ústavou České republiky a s Listinou základních práv a svobod. K těmto právním aspektům věci shrnul, že je považuje za otázky zásadního právního významu (podrobněji bod X. dovolání). Žádal, aby byly Nejvyšším soudem zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání podrobně vyjádřila. Z jejího vyjádření je třeba – vedle opakovaného ztotožnění se s argumenty odvolacího soudu – zmínit odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/97, podle něhož se Česká republika rozhodla vyjít z principu částečného zmírnění vzniklých křivd a je tak věcí suverénního rozhodnutí státu, zda a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Dále je třeba uvést argumentaci ve vyjádření směřující proti výkladu žalobce, kterým se ten snaží zpochybnit ustanovení §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. (jako podzákonného předpisu) o náhradě pouze za rodinný domek či nemovitosti vážící se k drobnému hospodaření; žalovaná tvrdí, že kromě zákona č. 212/2009 Sb. jsou zákon č. 42/1958 Sb. (zmocňující vládu ke konkretizaci zásad stanovení příslušných náhrad) i vyhláška č. 159/1959 Ú. l. nadále součástí našeho právního řádu a v nyní projednávané věci aplikovatelné. Jiný výklad nelze přijmout i v zájmu právní jistoty účastníků. Žalovaná žádala, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce opíral přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 se nepřihlíží (v posuzované věci platí toto znění citovaného ustanovení po změně a doplnění o. s. ř. zákonem č. 7/2009 Sb., viz bod 12. Přechodných ustanovení zákona a datum rozhodnutí odvolací instance po 1. 7. 2009).
Dovolání není přípustné, neboť právní otázky, které v dovolání formuloval dovolatel, byly již vyřešeny v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2162/2009 ze dne 14. 9. 2009. Z textu §237 odst. 3 o. s. ř. je také zřejmé, že se dovolací soud nemohl zabývat v rámci svého přezkumu dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. tvrzenými procesními vadami napadeného rozsudku.
Připojení dřívější Podkarpatské Rusi k Ukrajině jako svazové republice SSSR bylo ve smluvní rovině mezi státy provedeno již shora zmíněnou smlouvou mezi Československou republikou a SSSR, publikovanou pod č. 186/1946 Sb. Spolu se smlouvou byl publikován též Protokol, jenž v z článcích 2 – 4 deklaroval odškodnění osob optujících pro státní občanství druhé smluvní strany; to mělo být provedeno podle zásad vypracovaných Likvidační komisí a vztahovat se na nemovitosti zanechané na území druhé smluvní strany, nikoli na věci movité.
Další právní vývoj směřoval k tomu, že jednotlivosti odškodnění, resp. vypořádání nároků (náhrad) za nemovitosti zanechané na území fyzickou osobou opuštěné budou realizovány cestou právní úpravy provedené tou smluvní stranou, pro jejíž státní občanství se fyzická osoba rozhodla. V Československé republice došlo k vydání vládního nařízení č. 8/1947 Sb., podle něhož pak docházelo k soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině; přihlášky s potřebnými údaji o nemovitostech podávaly osoby, optující pro československé občanství.
Z dalších rozhodných právních norem je třeba uvést zákon č. 42/1958 Sb., (zkráceně) o úpravě některých nároků a závazků souvisejících s náhradami za nemovitosti zanechané československými občany na Zakarpatské Ukrajině (na území Ukrajinské SSR). Ustanovením §1 odst. 2 tohoto zákona byla vláda zmocněna stanovit zásady k tomu, které druhy majetku (nemovitostí) a v jaké výši se nahradí oprávněným osobám, popřípadě jejich právním nástupcům.
Následovalo usnesení vlády č. 938 z roku 1958 a poté vydání vyhlášky č. 159/1959 Ú.l. Tato vyhláška stanovila v §2 odst. 1, že podmínkou přiznání nároku na náhradu je včas podaná (a určené náležitosti obsahující, viz odst. 3) přihláška k náhradě. Ustanovení §3 uvádělo, že se náhrada poskytne – zestručněno - a) za rodinný domek, b) za hospodářské budovy a půdu drobných zemědělců i nyní hospodařících v zemědělských družstvech nebo samostatně, c) za pozemek zastavěný rodinným domkem či hospodářskými budovami v limitované výměře, d) za budovy sloužící k provozu malé živnosti.
Vztah k §3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Sb. měla ustanovení §13, §14, §19 a §22 vyhlášky ministerstva místního hospodářství č. 57/1957 Ú. l. Podle těchto ustanovení se rodinným domkem rozuměl obytný dům, který měl nejvýše pět obytných místností (bez kuchyní). Při přesahu stanoveného počtu obytných místností neměl přesahovat úhrn podlahové plochy obytných místností 120 m2. V citovaných ustanoveních jsou uvedena i další kritéria pro posouzení domku jako rodinného.
Vlastnice zanechaných nemovitostí F. M. podala s účinností dne 5. 3. 1947 ministerstvu vnitra na předtištěném formuláři „Přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Z.“ podle vl. nař. č. 8/1947 Sb. V přihlášce je označena obytná nemovitost jako „činžovní dům“ (zčásti pronajatý četnické stanici a zčásti finanční stráži) o zastavěné ploše 252 m2. Dále jsou uvedeny dvůr a zahrada o výměře 1848 m2. Dům je oceněn obecnou cenou k roku 1938 ve výši 133.800,- Kč, dvůr a zahrada cenou 16.200,- Kč.
K tomu lze z přihlášky i z tvrzení stran (neproběhlo o tom dokazování) dovodit, že se jednalo o jednopodlažní nepodsklepený dům s přízemím, v němž byly dva byty, a s podkrovím. Výměra obytné plochy činila 153,6 m2; obytných místností bylo celkem 6 a kuchyně 2, přesah nad 120 m2 vznikl na základě větší výměry kuchyní, které měly výměru 17,9 m2 a obě se proto započítaly do obytné plochy.
F. M. byl výsledek vnitrostátního vypořádání nárokované náhrady za nemovitosti sdělen dopisem ústředního likvidátora ministerstva financí ze dne 1. 3. 1961; dopis je uvozen označením věci a jmenovaná se žádá, aby sdělení „vzala na vědomí“. V dopise se píše, že jmenovaná sice podala náležitě přihlášku č. 437, která byla projednána, ale pro přiznání náhrady podle vyhlášky č. 159/1959 Sb. „není právního podkladu“. Dopis zdůvodňuje zamítavé stanovisko k náhradě dvěma důvody. První je ten, že „předmětný domovní majetek byl v letech 1941 – 1944 zničen v důsledku válečných událostí“ (to je sdělení sovětské likvidační komise, které se podle žalobce nezakládá na pravdě – žalobce je vyvrací potvrzením nynějšího správního úřadu v Lopuchově o tom, že budova byla z důvodu špatného stavebního stavu zbořena v roce 1997 – do té doby sloužila podle tvrzení žalobce jako škola a poté jako sídlo obecního úřadu, což je patrné i z azbukou psaného potvrzení). Druhý důvod se opírá o již zmíněné posouzení právní povahy domu jako nikoli rodinného domku ve smyslu vyhlášky č. 57/1957 Ú. l. (k tomu namítá strana žalující v dovolání, že i ve vztahu k tehdejší úpravě je nutno zohlednit vyhlášku č. 236/1959 Ú. l., jež znala pojem domů, které mají plnit účel rodinných domků).
Rodina M. pak, jak plyne ze žalobních tvrzení, považovala nadále svůj nárok na náhradu za nemovitosti za oprávněný. Po smrti rodičů se stala jedinou nositelkou nároku jejich dcera H. K. (podle §1 odst. 3 vyhlášky č. 159/1959 Sb. též oprávněná osoba). Ta zemřela 8. 6. 1996 a jediným dědicem po ní – závětním, univerzálním – se stal žalobce K. F. Podle tvrzení žalobce bylo o jeho dědění, při němž se stal předmětem dědictví též nárok vůči státu na předmětnou náhradu, rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1997, sp. zn. 60 D 882/96.
Dědic K. F. poté uplatnil nárok na náhradu za nemovitosti dne 7. 2. 2007 u Ministerstva financí. Rozhodnutím ministerstva (ředitele odboru) ze dne 7. 3. 2008 nebyla náhrada přiznána; důvody nepřiznání jsou svou podstatou obdobné těm, které byly použity v minulosti a ostatně se na tehdejší předpisy a jejich aplikaci v konkrétním případě podrobně odkazuje.
Následoval rozklad podaný ve lhůtě dědicem k ministru financí. Ten rozhodl – za použití obdobných důvodů – dne 27. 6. 2008 tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí potvrzuje. Poté podal dědic dne 16. 7. 2008 žalobu k civilnímu soudu.
Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud rozhodoval o obdobné problematice pod sp. zn. 28 Cdo 2162/2009. Řešil přitom otázku, jak posuzovat ve vztahu k §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. nárok žalobců, jejichž právní předchůdce zanechal na Z. nemovitosti přesahující vymezení v citovaném ustanovení (umožňujícím poskytnutí náhrady jen za nemovitosti v osobním vlastnictví nebo použitelné při drobném soukromém hospodaření). Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byla zamítnuta.
Dovolací soud v označené věci dovodil, že právní úprava provedená v zákonech č. 186/1946 Sb., č. 42/1958 Sb. a ve vyhlášce č. 159/1959 Ú.l. je v posuzované věci použitelná a tedy stále platná. Výklad této právní úpravy, který provedl odvolací soud, nelze označit za nesprávný. Tento výklad je obsažen i v rozhodnutích Ministerstva financí a ministra financí o žádostech žalobců o náhradu za nemovitosti, zanechané jejich právním předchůdcem na Z. Námitky dovolatelů proti tomuto výkladu jej podstatně nezpochybňují a jsou především úvahou o tom, zda je tato stále platná právní úprava adekvátní problematice předmětných majetkových náhrad a zda je uspokojivá s ohledem na faktickou újmu postižených osob.
V mezidobí byl k problematice náhrad za nemovitosti zanechané na Z. vydán zákon č. 212/2009 Sb. Ten však nic nemění na správnosti závěrů dovolacího soudu. Nově vydaný zákon sice umožňuje uplatnit nyní nárok u Ministerstva vnitra (§4), současně však vychází z kontinuity trvání nároků již dříve přihláškou uplatněných. Je zřejmé, že i pro tyto nároky zákon zachovává co do druhu nemovitostí jako měřítka ty předpisy, které byly rozhodné pro posouzení oprávněnosti náhrady v řízení podle vyhlášky č. 159/1959 Ú.l.
Pokud tedy nemovitosti, za něž nyní požaduje náhradu žalobce, nesplňovaly znaky rodinného domku podle §3 písm. a) vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. ve spojení s již citovanými ustanoveními vyhlášky č. 157/1957 Ú.l., pak platí závěry již vyslovené a nárok na náhradu nebyl uplatněn po právu.
Zákon č. 212/2009 Sb. omezuje v §3 odst. 2, 3 okruh oprávněných osob - kromě osoby zanechavší nemovitosti - na jejího manžela a děti. Zároveň konstruuje prekluzi nároku formulací, že v případě úmrtí těchto osob nárok zaniká. Nepřímo tak, na rozdíl od vyhlášky č. 159/1959 Ú.l., vylučuje dědění nároku. V tomto ohledu by mohl mít žalobce závažné námitky, poněvadž se již v roce 1997 dědicem nároku stal a jako dědic jej také nyní uplatňuje. Pro právní posouzení věci však zůstává určující, že předmětné nemovitosti nesplňovaly znaky rodinného domku podle relevantních právních předpisů.
V posuzované věci tedy nedošlo ke kontradikci soudního rozhodování a Nejvyšší soud již obdobnou věc posuzoval bez toho, že by nyní měl v úmyslu své právní posouzení věci měnit. Zákonné podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly splněny a dovolání žalobce se proto podle §243c odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítá.
Strana žalovaná byly v řízení úspěšná, v souvislosti s vyjádřením k dovolání jí však nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu