ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.189.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 189/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) Z. Š. , b) MUDr. Ch. K. , obou právně zastoupených JUDr. Milanem Janouškem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalovanému: Česká republika – Úřad práce v Kolíně , se sídlem Kutnohorská 39, Kolín, zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně IV, Sladkovského 13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 388/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. 30 Co 184/2009-242, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení o dovolání částku 6.360,- Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem odvolacího soudu výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24.11.2008 (čl. 213), kterým byl zamítnut návrh na určení, že do dědictví po JUDr. K. K., zemřelému, patří nemovitosti – dům č. p. 39 na pozemku parc.č. 393 (včetně pozemku) v kat.úz. a obci K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v otevřené lhůtě dovolání, v němž přičítají tomuto rozsudku zásadní právní význam a namítají nesprávné právní posouzení věci. Žalobci tvrdili, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že v posuzované věci je po právu domáhat se uspokojení nároku cestou určovací žaloby. To tím spíše, že konfiskace majetku právního předchůdce žalobců, provedená podle dekretu č. 108/1945 Sb., byla neoprávněná. Pro jimi tvrzenou existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě navrhovali žalobci, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k věci písemně vyjádřil prostřednictvím advokáta, setrval ve svých tvrzeních na nesouhlasu s podanou žalobou a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.
V dovolání se tvrdí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; posouzení tohoto důvodu však záviselo na posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Ve sporech o určení vlastnického práva, které se svým obsahem dotýkají též tzv. restitučního zákonodárství, došlo k vývoji judikatury, jenž byl završen nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikován pod č. 477/2005 Sb.). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V případě absence legitimního očekávání na straně žalobce tu není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
Nejvyšší soud již dříve judikoval k obdobným otázkám v rozsudku velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001. Zdůraznil, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v době rozhodné pro restituce bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle speciálního předpisu, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. (speciální normou může být zejména §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. nebo §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Lze tedy shrnout, že v případě neuplatnění nároku podle restitučního předpisu nebo neúspěchu potencionálního restituenta v řízení podle restitučních zákonů nelze „dohánět“ požadavek ve směru nabytí či ochrany vlastnictví tím, že bude podána žaloba o určení vlastnického práva, opřená o ustanovení občanského zákoníku či jiné normy chránící vlastnické právo. V případě podání takové žaloby soudu nezbývá, než ji zamítnout z důvodu nevyužití vlastnické ochrany podle zvláštního (restitučního) předpisu, který má přednost před předpisem obecným.
Problematika konkurence určovací žaloby (zde ve vztahu k dědění) a restituční žaloby byla již Nejvyšším soudem řešena opakovaně. Kromě judikátů citovaných odvolacím soudem se tak stalo ještě například pod sp.zn. 28 Cdo 2830/2004, 28 Cdo 1050/2003, 28 Cdo 1661/2003 a v řadě dalších věcí.
Senát je nově vázán též rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 154/2006 (R 41/2009). V tomto rozsudku je výslovně zdůrazněno, že žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem ke dni úmrtí zůstavitele nemůže být oprávněně podána, přichází-li v úvahu žaloba restituční. Tento závěr se dá nepochybně vztáhnout i na takový žalobní petit, kterým se nyní žalobci domáhali určení, že nemovitosti náleží do dědictví.
Jak známo, rozhodné restituční období počíná běžet ze zákona dnem 25.2.1948. V této věci však došlo k pravomocnému skončení správního řízení o konfiskaci předmětných nemovitostí dne 27.1.1947, resp. dne 4.11.1947 (podrobněji viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). V restituci tedy žalobci nemohli být úspěšní.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. Je zřejmé, že žádná z podmínek přípustnosti dovolání nemohla být naplněna – relevantní judikatura je zcela konstantní, právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Úspěšný žalovaný měl podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady mu vznikly za jeden úkon právní služby, přičemž výchozí sazba musela být krácena dvakrát o polovinu. Důvodem krácení je jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.). Při výchozí sazbě za úkon 20.000,- Kč podle §5 písm. b) téže vyhlášky náleží žalovanému po krácení odměna ve výši 5.000,- Kč. K tomu bylo nutno přičíst 300,- Kč režijního paušálu a přiznanou DPH ve výši 20%; celková výše nákladů řízení tedy představuje částku 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu