ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1925.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1925/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. SKI KLUB Strakonice , IČ 0009 0022, 386 01 Strakonice, Máchova 108, a 2. Tělovýchovné jednoty ČZ , IČ 0047 5021, 386 01 Strakonice, Máchova 108, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 1. 2010, sp. zn. 7 Co 2901/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 221/2004 (žalobců SKI KLUBu Strakonice a Tělovýchovné jednoty ČZ Strakonice, zastoupených Mgr. Janem Hoškem, advokátem, proti žalovaným: A/ K. I. , zastoupené JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou, 381 01 Český Krumlov, Rooseveltova 37, B/ Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, adresa k doručení písemností: Územní pracoviště Pozemkového fondu ČR, 383 01 Prachatice, U Stadionu 383, a C/ České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, adresa k doručování písemností: Územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 371 03 České Budějovice, Prokišova 1202/5, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců podané u soudu pod sp. zn. 6 C 221/2004 Okresního soudu v Prachaticích, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích z 19. 8. 2009, č. j. 6 C 221/2004-447. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 97/1, pozemku parc. č. 113/1, pozemku parc. č. 113/2, pozemku parc. č. 118, pozemku parc. č. 128/1, pozemku parc. č. 133/1, parc. č. 140, pozemku parc. č. 141/1, pozemku parc. č. 143/1, pozemku parc. č. 147 a pozemku parc. č. 156/1 v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 172 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště P.). Bylo zároveň rozhodnuto, že se zastavuje řízení týkající se určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 103 v katastrálním území K., zapsanému na listu vlastnictví č. 10 001 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště P.). O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žalobce SKI KLUB Strakonice je povinen zaplatit žalované K. I. 37.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále že žalobce Tělovýchovná jednota ČZ Strakonice je povinen zaplatit žalované K. I. 37.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; nebylo však přiznáno právo na náhradu nákladů řízení žalovanému Pozemkovému fondu ČR, ani žalované České republice – Úřadu pro zastupování sátu ve věcech majetkových vůči žalobcům SKI KLUB Strakonice a Tělovýchovné jednotě ČZ Strakonice. Ohledně úhrady nákladů řízení placených v tomto řízení ze státních prostředků bylo rozhodnuto, že žalobce SKI KLUB Strakonice a žalující Tělovýchovná jednota ČZ Strakonice jsou povinni zaplatit na účet Okresního soudu v Prachaticích po 192,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 1. 2010, sp. zn. 7 Co 2901/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Prachaticích z 19. 8. 2009, č. j. 6 C 221/2004-447, potvrzen ve výroku (označeném I.) o zamítnutí žaloby a ve výrocích o nákladech řízení (označených III. – VIII.). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobce SKI KLUB Strakonice je povinen zaplatit žalované K. I. 13.862,64 Kč, a že žalobce Tělovýchovná jednota ČZ Strakonice je povinna zaplatit žalované K. I. 13.862,65 Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žalovaný Pozemkový fond ČR a žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními žalobců napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců nejsou důvodná.
Odvolací soud se v úvodu odůvodnění svého rozsudku zabýval věcnou pasívní legitimací žalované České republiky v tomto sporu a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že tu je tato žalovaná v řízení o určení vlastnictví státu k nemovitostem věcně pasívně legitimována. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně naléhavého právního zájmu obou žalobců na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že mezi žalovanou K. I. a žalovaným Pozemkovým fondem ČR byla uzavřena dne 10. 10. 1995 smlouva o převodu nemovitostí (nemovitostí, o něž jde v tomto řízení), a to na podkladě postoupení pohledávky od R. B. (jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb.) vůči K. I. v hodnotě 103.325,- Kč. Pozemkový fond ČR uznal toto postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb. a dohodl se s K. I. o převodu vlastnických práv k nemovitostem parc. č. 97/1, 113/1, 113/2, 118, 133/1, 128/1, 141/1, 147, 140, 143/1, 154/1 a 156/1 v katastrálním území K., a to za částku 102.325,- Kč. Vklad vlastnického práva pro K. I. byl v katastru nemovitostí povolen dne 20. 12. 1995, č. j. VI-1794/95, s právními účinky od 16. 11. 1995; odvolací soud poukazoval co do tohoto nabytí vlastnictví k pozemkům na ustanovení §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud žalobci v řízení namítali, že smlouva o převodu uvedených nemovitostí z 10. 10. 1995, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a K. I., je smlouvou neplatnou, byl odvolací soud toho názoru, že tyto námitky jsou nedůvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že R. B. (který postoupil K. I. část své pohledávky ve výši 192.325,- Kč) uplatnil (jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb.) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., a to vůči Statku Vlachovo Březí, který výzvu k náhradě postoupil Statku Vimperk, s. p. Došlo pak k uzavření dohody mezi Rudolfem Binderem a Statkem Vimperk o stanovení výše náhrady za živý a mrtvý inventář i zásoby; k této dohodě přistoupil Pozemkový fond ČR (ve smyslu ustanovení §18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). K pozemkům, o něž tu šlo, nebyl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona o půdě a odvolací soud byl toho názoru, že tu Pozemkovému fondu ČR nic nebránilo, aby podle ustanovení §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. převedl uvedené nemovitosti ve vlastnictví státu (na něž nebylo ve lhůtě podle §13 zákona č. 229/1991 Sb. uplatněno právo na jejich vydání) oprávněné osobě k uspokojení jejího nároku podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb.; do práva oprávněné osoby tu pak vystoupila K. I., která smlouvou s Pozemkovým fondem ČR takto nabyla pozemky, jež jsou nyní předmětem tohoto soudního řízení. Důvody neplatnosti uváděné smlouvy z 10. 10. 1995 (uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR a K. I.) tu odvolací soud tedy neshledal.
Odvolací soud dále konstatoval, že nebylo v tomto řízení zjištěno, že by pozemky, o něž jde v tomto řízení, nepodléhaly zákonu č. 229/1991 Sb. (ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), když zejména nebylo shledáno, že by orgán ochrany zemědělského půdního fondu někdy v daném případě rozhodl o tom, že tyto sporné pozemky nejsou součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 53/1966 Sb. (ve znění zákona č. 75/1976 Sb.), o ochraně zemědělského půdního fondu.
Odvolací soud neshledal rovněž opodstatněnost námitek žalobců, že smlouva uzavřená dne 10. 10. 1995 mezi Pozemkovým fondem ČR a K. I. neodpovídá ustanovení §odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu se převod pozemků na základě uvedené smlouvy uskutečnil podle ustanovení §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.; nabyvatelka K. I. byla v době uzavírání uvedené smlouvy v postavení oprávněné osoby, jíž byl postoupen nárok z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář i zásady ve smyslu ustanovení §14, §15, §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb.; k pozemkům převáděným podle smlouvy z 10. 10. 1995 nebylo v zákonné lhůtě uplatněno někým právo na jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dospěl proto k výslednému právnímu závěru, že se žalobcům nepodařilo v tomto soudním řízení zpochybnit platnost smlouvy o převodu nemovitostí z 10. 10. 1995, uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR a K. I., takže uvedená žalovaná nabyla vlastnictví ke sporným pozemkům po právu. Žalobě žalobců o určení vlastnictví státu k těmto pozemkům nebylo proto možné, podle názoru odvolacího soudu, vyhovět.
Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok rozsudku odvolacího soudu o zastavení řízení ohledně určení vlastnictví státu k pozemku parc. č. 103 v katastrálním území K. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci podle ustanovení §206 odst. 2 občanského soudního řádu. Výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení byl učiněn s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §140 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 17. 2. 2010 a dovolání ze strany obou žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Prachaticích dne 16. 4. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 1. 2010 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především měli za to, že „rozsudek odvolacího soudu má v podstatě charakter prvoinstančního rozhodnutí, neboť odvolací soud sice přisvědčil zamítavému rozsudku soudu prvního stupně, ale ze zcela jiných důvodů, provedl sám poměrně obsáhlé dokazování, přičemž věc posoudil z diametrálně odlišných hledisek, než na ni nahlížel soud prvního stupně. Fakticky tedy postupem odvolacího soudu došlo k porušení principu dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Podle názoru dovolatelů tu bylo spíše na místě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
Dovolatelé se rozhodně neztotožňují s právním posouzením odvolacího soudu ohledně smlouvy uzavřené mezi žalovaným Pozemkovým fondem ČR a žalovanou K. I. o převodu pozemků, které jsou předmětem tohoto soudního řízení. Dovolatelé jsou nadále toho názoru, že „i na vydání pozemků cestou tzv. nepřímé restituce k uspokojení nároků oprávněných osob mimo jiné i podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy náhrady za živý a mrtvý inventář) postupem podle §17 odst. 3 písm. a) a §182 zákona č. 229/1991 Sb. platí omezení stanovení v §11odst. 3 písm. c) a e) zákona č. 229/1991 Sb., kdy pozemkový fond oprávněným osobám převádí jen pozemky na základě veřejných nabídek eventuálně jim poskytnou finanční náhradu podle §16 zákona č. 229/1991 Sb. V opačném případě, dovozují dovolatelé, že ustanovení §17 odst. 3 písm. a), §18a a §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. by byla v rozporu nejméně s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud by právo vlastníků staveb a tělovýchovných a sortovních zařízení (o něž v tomto řízení také jde) mělo mít odlišný zákonný obsah a ochranu v návaznosti na to, zda by se uvedené stavby nacházely na pozemcích vydávaných oprávněným osobám podle §6 apod. §20 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé přitom poukazovali na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „vlastnická práva všech vlastníků má stejný zákonný obsah i ochranu“.
Dovolatelé pokládají za nesprávný i názor odvolacího soudu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, podléhají režimu zákona o půdě ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. „Jak již žalobci uvedli v řízení před odvolacím soudem, nejméně některé vydané pozemky nikdy nebyly obhospodařovanou zemědělskou půdou či nepostradatelnými pozemky s ní souvisejícími, jako takové nikdy neměly být zařazeny do zemědělského půdního fondu; do působnosti žalovaného Pozemkového fondu ČR nepříslušelo právo hospodaření s nimi ve smyslu ustanovení §17 - §19 zákona o půdě, což by ovšem muselo mít za následek neplatnost smlouvy pro rozpor s zákonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. To platí v daném případě zejména o pozemcích parc. č, 97/1, parc. č. 113/2, parc. č. 118, parc. č. 128/1, parc. č. 140, parc. č. 147, parc. č. 154/1 a parc. č. 156/1 v katastrálním území Kubova Huť; zvláště markantní je to u pozemku parc. č. 113/2, zastavěného lyžařským vlekem.
Dovolatelé posléze nepokládají za správný názor dovolacího soudu, že v řízení bylo údajně prokázáno, že Rudolf Binder, jako původní oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., řádně uplatnil nárok na náhradu na živý a mrtvý inventář a zásoby podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé namítají, že R. B. měl podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. primárně nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář vůči povinné osobě, která živý a mrtvý inventář převzala a nikoli vůči České republice, potažmo vůči Pozemkovém u fondu ČR. Žalovaný Pozemkový fond ČR tedy vůbec postupem podle §18a odst. 2 zákona o půdě neměl tu vydávat nemovitosti, označené v žalobě žalobců, takže toto pochybení v postupu pozemkového fondu mělo mít za následek neplatnost smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou K. I. pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z obsahu soudního spisu v daném případě (sp. zn. 6 C 221/2004 Okresního soudu v Prachaticích) nevyplývalo, že by odvolací soud svým rozsudkem z 27. 1. 2010 (sp. zn. 7 Co 2901/2009 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil některou právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku svým rozhodnutím v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti zejména s ustanoveními §17 odst. 3, §20 odst. 2 i §11 odst. 1 písm. c) a písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., jakož i s ustanovením §39 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se tento zákon vztahuje především na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj naleží (viz písm. a/ citovaného ustanovení), ale např. i na jiný zemědělský majetek uvedený v §20 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byl odňatý (v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).
Podle ustanovení §524 odst. 2 občanského zákoníku s postoupenou pohledávkou (§524 odst.1) přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový fond převést nemovitosti státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v §13 téhož zákona uplatněno právo na vydání, do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároků na náhradu podle §14 až §16 nebo §20 zákona č. 229/1991 Sb. – Nárok na poskytnutí pozemku podle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. zřejmě nemá povahu nároku na vydání nemovitosti, nýbrž jen povahu poskytnutí náhrady.
V ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou uvedeny případy pozemků nebo jejich částí, které nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat.
Podle ustanovení §18a odst. 1, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový fond převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad podle §14 až §16 a §20 téhož zákona, a to tam, kde je povinnou osobou zejména státní podnik.
Pozemkový fond ČR nabyl právní subjektivitu dnem účinnosti zákona č. 569/1991 Sb., kterým byl zřízen dnem 1. 1. 1992 a ke stejnému datu přešla na Pozemkový fond ČR podle §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i správa nemovitostí ve vlastnictví státu uvedených v §1 odst. 1 tohoto zákona (tento závěr je obsažen např. již v rozhodnutí 3 Cdon 1110/96 Nejvyššího soudu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 1. 2010 (sp. zn. 7 Co 2901/2009 Krajského soudu v Českých Budějovicích), v němž vycházel v podstatě z týchž ustanovení i právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelů shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
U dovolání nepřípustného již dovolacímu soudu nenáleží posuzovat (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“) v dovolání uplatněné dovolací důvody. Vzhledem k tomu však, že v dovolání dovolatelů v tomto případě byly vznášeny také výtky neúplnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, dále nesprávného hodnocení důkazů i výtka vycházení soudů ze zjištění, která podle obsahu spisu nemají oporu v provedeném dokazování, lze poukázat v této souvislosti i na to, jak je posuzování takových výtek výslovně v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k této právní problematice vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý dovolací důvod výslovně stanovený v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady ani omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
V daném případě tedy dovolací soud přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu