ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1931.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1931/2010-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. M. , zastoupeném JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti žalovanému J. R. , zastoupenému Mgr. Marcelou Hřebíčkovou, advokátkou se sídlem Jihlava, Jiráskova 3960/32, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 11.650.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 46/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 15 Co 320/2009 – 297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem Praha 2, Sokolská 60.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 5. 2008, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaný v dovoláni ze dne 22. 2. 2010 namítal, že soud prvního stupně nerozhodl o změně žaloby, ač ta byla zřejmá z úkonu žalobce. Dále uvedl, že pochybení soudu prvního stupně nebylo odstraněno ani soudem odvolacím, v důsledku čehož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./. Žalovaný dále namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru: „pro posouzení věci není podstatné, jak se peníze dostaly do dispoziční sféry žalovaného a pro jaký konkrétní účel byly použity, ale jen to, že se peněžní prostředky náležející žalobci dostaly do dispozice žalovaného,“ který je chybný, a rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává ve výše uvedených námitkách a dále pak v řešení právní otázky, zda lze za bezdůvodné obohacení považovat stav, kdy účastník vztahu dle dohody poskytne druhému účastníku peněžní prostředky za účelem úhrady části kupní ceny nemovitostí vydražených do vlastnictví tohoto druhého účastníka a vlastník vydražených nemovitostí je nepřevede dle dohody na účastníka, jež mu poskytl peněžní prostředky právě za účelem úhrady části kupní ceny vydražených nemovitostí, aniž by se tento účastník nejdříve, v případě nesplnění závazku druhým účastníkem (smlouvy o smlouvě budoucí) domáhal zákonnou cestou nahrazení projevu vůle tohoto druhého účastníka jakožto budoucího převodce ve smyslu hmotného práva, upravujícího podstatu a důsledky smlouvy o smlouvě budoucí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že vady řízení nemohou zakládat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navíc, že ke změně žaloby nedošlo a že smlouva o smlouvě budoucí musí být uzavřená v písemné formě. Dále uvedl, že pro posouzení věci není podstatné, jakým způsobem se peníze do dispoziční sféry žalovaného dostaly, ani to, pro jaký účel byly nebo měly být použity.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. věty za středníkem ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.) se při posuzování otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 , tedy ani k uplatněným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka dovolatele, že v řízení nebylo rozhodnuto o změně žaloby, ač o ní rozhodnuto být mělo, proto nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud by se touto námitkou zabýval pouze v případě, byla-li by přípustnost dovolání založena jinak.
Dle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav, kdy bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Tento princip vyjadřuje §451 odst. 1 obč. zák. slovy „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat“. Ačkoliv toto ustanovení v dosavadní judikatuře není pojímáno jako obecná skutková podstata bezdůvodného obohacení, má uvedený smysl v tom, že formuluje sjednocující princip, na němž je právní institut bezdůvodného obohacení založen, princip, jenž musí být šetřen při každé aplikaci §451 a násl. obč. zák. na skutkové okolnosti konkrétního případu. Jde o princip, jenž je prověřený časem a známý již z dob římského práva: „Nam hoc natura aequum est neminem cum alterius detrimento fieri locupletiorem“ . I autoři obecného zákoníku občanského s odvoláním na jeho přirozenoprávní základ pokládali tuto zásadu za natolik samozřejmou, že nepovažovali za nutné, aby byla výslovně vyjádřena v textu zákona, který se omezoval pouze na úpravu speciálních žalob z bezdůvodného obohacení. (srov. Rouček F., Sedláček J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl V. Kodex Bohemia v Praze r. 1998, s. 627.). Obdobně přistupuje k bezdůvodnému obohacení současná soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009). Lze tedy uzavřít, že princip, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, tvoří podobně jako jiné principy nepominutelný atribut materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Z tohoto úhlu pohledu je nutno přistoupit i k posouzení nároku žalobce. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaný vybral z účtu žalobce žalovanou částku a použil ji na úhradu kupní ceny za nemovitosti, které předtím vydražil pro svou osobu. Naopak žalovanému se nepodařilo prokázat, že částku vybral jakožto odměnu za činnost, kterou pro žalobce vykonával nad rámec mandátní smlouvy, jak tvrdil. Na straně žalovaného tedy došlo k získání majetkových hodnot na úkor žalobce, aniž k tomu existoval, resp. byl prokázán právní důvod. Za této situace je možno uzavřít, že žalovaný se na účet žalobce obohatil a právní závěr odvolacího soudu, že pro posouzení věci není rozhodné, jak přesně se peníze dostaly do dispoziční sféry žalovaného a pro jaký konkrétní účel byly použity, není nesprávný a je v souladu s konstantní judikaturou, dle které předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (z poslední doby srov. např. rozsudek NS ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4735/2009; rozsudek NS ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009; usnesení NS ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 148/2010 a další). Jak a kdy přesně k bezdůvodnému obohacení došlo by mohlo být významné např. s ohledem na námitku promlčení, ta však v řízení uplatněna nebyla. Ostatně vzhledem k tomu, že žalovaná částka byla z účtu žalobce vybrána 27. 2. 2004 a žaloba byla podána již 23. 2. 2006, ani úspěšně být uplatněná nemohla.
K námitce dovolatele týkající se plnění na základě smlouvy o smlouvě budoucí je nutno uvést, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená podle občanského zákoníku (§50a an. obč. zák.) i podle obchodního zákoníku (§289 an. obch. zák.) vyžaduje ke své platnosti písemnou formu. Existence žádné takové písemné smlouvy nebyla účastníky v řízení tvrzena. V případě, že jeden účastník ústně uzavřené a tudíž i neplatné smlouvy o smlouvě budoucí poskytne druhému účastníkovi smlouvy peněžní prostředky za účelem úhrady části kupní ceny, lze tento stav považovat za bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatného právního úkonu. Otázkou, zda v případě, že tato smlouva je uzavřena platně, je nutno se nejdříve domáhat zákonnou cestou nahrazení projevu vůle, se dovolací soud nezabýval, protože je ve vztahu k posuzovanému případu ryze hypotetickou, nemůže mít na právní posouzení věci vliv, a tudíž ani založit přípustnost dovolání.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalovaného jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6, §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu