ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1972.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1972/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. H ., zastoupeného JUDr. Věrou Magulovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 5, proti žalovaným 1/ Základní organizaci odborového svazu ECHO při Energetických strojírnách Brno, a. s. , se sídlem v Brně, Štířice, Vídeňská 297/99, IČ: 44990839, a 2/ Odborovému svazu ECHO , se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, IČ: 00225444, o určení neplatnosti rozhodnutí sdružení a o zaplacení 6.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 11/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2008, č. j. 12 Co 6/2008-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 21. 9. 2007, č. j. 55 C 11/99-178, Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení neplatnosti usnesení druhého žalovaného ze dne 2. 3. 1995, č 20/27, o neschválení podpory v nezaměstnanosti žalobci (výrok I), a o zaplacení částky 6.000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 19. 1. 1995 do zaplacení (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soudu v Brně rozsudkem z 10. 9. 2008, č.j. 12 Co 6/2008-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že požadavek na určení neplatnosti usnesení druhého žalovaného z 2. 3. 1995 uplatnil žalobce u soudu až 5. 3. 2001, po uplynutí jak subjektivní (třicetidenní) tak i objektivní (šestiměsíční) lhůty podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Vzal přitom za prokázané, že žalobce byl s usnesením seznámen doručením jeho písemného vyhotovení nejpozději dne 22. 5. 1995, kdy na ně reagoval dopisem vyhotoveným téhož dne a adresovaným druhému žalovanému. Dodal, že na běh lhůt pro uplatnění práva nemá vliv ani případná absence poučení o možnosti soudní ochrany člena sdružení. Podle závěru odvolacího soudu žalobci nevznikl ani nárok za výplatu částky 6.000,- Kč, jež má být podle žalobních tvrzení podporou v nezaměstnanosti poskytovanou členům odborového sdružení z tzv. podpůrného fondu odborového sdružení. Ze znění stanov odborového sdružení a statutu podpůrného fondu dovodil, že poskytnutí podpory je podmíněno kladným rozhodnutím předsednictva druhého žalovaného o žádosti člena odborového sdružení a k vydání takového „konečného“ rozhodnutí v posuzované věci nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům I a II, podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokládaje rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; tvrdil přitom, že řízení je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.). Zastával přitom názor, že jako členu odborového sdružení mu vznikl nárok na výplatu podpory v nezaměstnanosti již splněním podmínek stanovených statutem podpůrného fondu; nesouhlasil proto se závěrem odvolacího soudu, že ke vzniku nároku je třeba kladného rozhodnutí příslušného orgánu odborového sdružení. Žalobou napadené negativní rozhodnutí odborového sdružení pokládal za zatímní a pokud byl v tomto směru uveden žalovanými v omyl, má za to, že mu i z tohoto důvodu nemohla marně uplynout lhůta k napadení tohoto rozhodnutí žalobou u okresního soudu; namítal, že konečné rozhodnutí o jeho žádosti na výplatu podpory nebylo dosud vydáno, popřípadě mu nebylo doručeno. Postup žalovaných označil za nezákonný a odporující dobrým mravům. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní označili dovolání za nepřípustné, přitom se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Bylo-li rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu, je třeba přípustnost dovolání zkoumat ve vztahu k jednotlivých nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, poř. č. 9).
V posuzované věci odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl jednak o návrhu žalobce na určení neplatnosti rozhodnutí orgánu odborového sdružení podle §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. a dále o návrhu na zaplacení částky 6.000,- Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč; proti posléze uvedenému rozhodnutí dovolání tudíž přípustné není (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a právně nevýznamné jsou v takovém případě i námitky, jež žalobce v dovolání uplatňuje za účelem zpochybnění správnosti tohoto rozhodnutí.
Dovolání může být proto přípustné pouze proti výrokové části rozsudku o určení neplatnosti označeného rozhodnutí odborového sdružení, ovšem pouze při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li v této části rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl totiž rozsudek soudu prvního stupně i v této části potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., již proto, že důvodem, pro který byl dříve vydaný rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem částečně zrušen (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2000, č. j. 12 Co 457/99-102) , byl nikoliv odlišný názor odvolacího soudu na právní posouzení věci, nýbrž existence vad žaloby, jde-li o nárok na zaplacení 6.000,- Kč, tedy ohledně výroku, proti němuž není dovolání objektivně přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu žalobce na určení neplatnosti usnesení druhého žalovaného ze dne 2. 3. 1995, č. 20/27, o neschválení podpory v nezaměstnanosti, je založena na právním závěru, že jde o nárok upravený v ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb., jehož uplatnění u soudu je omezeno třicetidenní subjektivní a šestiměsíční objektivní lhůtou, které obě žalobci marně uplynuly. Takový názor je bezesporu správný, jež má oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu (prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nezpochybnitelných), na ně aplikovaném jasném znění zákona a neodporuje ani konstantní judikatuře Nejvyššího soudu o této právní otázce, podle níž na běh lhůty podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nemá vliv ani případná absence poučení o možnosti domáhat se u soudu přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 1999). Jestliže rozhodnutí sdružení, které žalobce nyní napadá, bylo vydáno již 2. 3. 1995, žalobce s ním byl seznámen nejpozději k 22. 5. 1995 a právo na jeho přezkoumání uplatnil u soudu (změnou žaloby spočívající v jejím rozšíření o tento nárok) až 5. 3. 2001, učinil tak zřetelně po uplynutí obou lhůt pro tento případ zákonem stanovených. Ani jeho případný omyl o účincích tohoto rozhodnutí (zda jde o rozhodnutí zatímní či konečné), není pro stanovení počátku běhu této zákonem stanovené lhůty a pro její plynutí právně významný.
Ačkoliv při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud k vadám řízení zásadně nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., podle něhož k tam vyjmenovaným vadám přehlédne jen v případě přípustného dovolání), ani takové vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a pokud žalobce dovolání zakládá současně i na dovolacím důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., konkrétní vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, v něm netvrdí. Napadá-li dovoláním též výrok II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (jež má povahu usnesení), ani proti němu dovolání přípustné není, jelikož nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, 238a a 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Jelikož proti žádnému z výroků rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci dovolání přípustné není, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měli zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu