ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1994.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1994/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České pojišťovny Zdraví, a. s. , sídlem Praha 10, Litevská 1174/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Pánská 6, proti žalovanému F. Š. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o zaplacení částky 65.718,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 123/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54 Co 1001/2009 – 213, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11.448,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Veselého, advokáta se sídlem Praha 1, Pánská 6.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 23. 5. 2007 domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným vydat jí bezdůvodné obohacení ve výši 65.718,- Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovanému na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2002 vyplatila pojistné (denní dávky při pracovní neschopnosti), ačkoliv od této pojistné smlouvy dopisem ze dne 22. 6. 2006 odstoupila z důvodu, že žalovaný při uzavírání smlouvy zamlčel rozhodné skutečnosti.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 12 C 123/2007 – 149, žalobu zamítl. Dle zjištění soudu prvního stupně uzavřeli účastníci dne 11. 10. 2002 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti. Žalovaný při uzavírání pojistné smlouvy neuvedl, že trpí chronickými nemocemi, že je v pracovní neschopnosti a zamlčel další informace týkající se jeho zdravotního stavu. Žalovaný byl následně 3 či 4 měsíce po uzavření smlouvy uznán částečně invalidním. Žalobkyně proto dopisem doručeným žalovanému dne 23. 6. 2006 odstoupila od smlouvy. Jelikož však žalobkyně žalovanému již plnila, nemohla od smlouvy odstoupit, ale pouze odmítnout plnění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 10. 2. 2009, č. j. 54 Co 72/2009 – 165, zrušil. Dle odvolacího soudu
je sice obecně správný závěr soudu prvního stupně, dle kterého pojistitel v případě, že již nastala pojistná událost, nemůže od pojistné smlouvy odstoupit, ale pouze odmítnout plnění, soud prvního stupně se však nevypořádal s článkem č. 18 bodem 13 Všeobecných pojistných podmínek, dle kterého pojištění končí mimo jiné dnem, kdy byl pojištěný uznán invalidním nebo částečně invalidním. Odvolací soud proto zavázal soud prvního stupně, aby se zabýval důsledkem přiznaného částečného invalidního důchodu na zánik pojištění.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou vázán právním názorem odvolacího soudu rozsudkem ze dne 7. 8. 2009, č. j. 12 C 123/2007 – 190, žalobě v plné výši vyhověl. Soud prvního stupně navázal na předchozí skutková zjištění a dále uvedl, že žalovaný se nejpozději dne 4. 4. 2003 stal částečně invalidním a nejpozději tímto dnem také pojistná smlouva zanikla. Žalobce poskytl žalovanému plnění za období od 15. 3. 2004 do 22. 11. 2005, první část tohoto plnění přijal žalovaný nejdříve dne 5. 6. 2004. Dne 28. 4. 2006 se žalobce dozvěděl o částečné invaliditě žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že plnění za období od 15. 3. 2004 do 22. 11. 2005 bylo poskytnuto bez právního důvodu, a žalovaný se proto bezdůvodně obohatil. Dle soudu prvního stupně k promlčení nároku nedošlo.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54 Co 1001/2009 – 213, potvrdil. Z Odůvodnění:rozhodnutí plyne, že v důsledku přiznání invalidního důchodu v roce 2003 dle čl. 18 bod 13 Všeobecných pojistných podmínek nemohla již žalobkyně následně dne 22. 6. 2006 od smlouvy odstoupit. Dále odvolací soud uvedl, že není podstatné, zda se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení z důvodu odstoupení od smlouvy, nebo v důsledku zániku pojistné smlouvy z důvodu částečné invalidity žalovaného. Z posledně uvedeného důvodu také dospěl k závěru, že v průběhu řízení nedošlo ke změně žaloby.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož Odůvodnění:vyplývá, že jeho přípustnost v souladu s chybným poučením odvolacího soudu spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3). Konkrétně v dovolání namítal, že
a) během řízení došlo ke změně skutkového základu podané žaloby a právo žalobce je proto promlčeno,
b) k zániku pojistné smlouvy nedošlo, protože všeobecné pojistné podmínky se v rozhodné době na případ nevztahovaly,
c) napadené rozhodnutí se nevypořádává s podstatou argumentace žalovaného obsažené v odvolání,
d) soud rozhodl na základě nesprávného zhodnocení provedených důkazů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 6. 4. 2010 uvedl, že po celou dobu řízení požadoval stejný nárok, a že námitka žalovaného, že předmětné podmínky se na posuzovaný případ nevztahují, je tvrzena teprve v dovolání a není nijak odůvodněná.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
D. Důvodnost
1.
1. K otázce ad a) týkající se změny skutkového základu podané žaloby
Posouzení otázky, zda právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, závisí na tom, zda bylo uplatněno již původní žalobou ze dne 23. 5. 2007 (došlou soudu dne 28. 5. 2007), nebo zda odvoláním ze dne 6. 1. 2009 (došlým soudu dne 7. 1. 2009) došlo ke změně žaloby.
Podle §95 odst. 1 o. s. ř. může žalobce (navrhovatel) za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje – li ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. 33 Odo 1310/2004).
Jak již bylo uvedeno, žalobkyně odůvodnila v žalobě ze dne 23. 5. 2007 svůj nárok ve výši 65.718,- Kč tím, že žalovanému na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 11. 10. 2002 vyplatila pojistné, ačkoliv od této pojistné smlouvy dopisem ze dne 22. 6. 2006 odstoupila. V odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 11. 2008, č. j. 12 C 123/2007 – 149, žalobkyně uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že žalovanému byl dne 22. 1. 2003 přiznán částečný invalidní důchod, a ačkoliv dle názoru žalobkyně bylo odstoupení od pojistné smlouvy platné, soud prvního stupně měl posoudit důsledky přiznání částečného invalidního důchodu žalovanému v souvislosti s pojistnou smlouvou. Žalobkyně tak ve svém odvolání sice žalobní nárok jinak právně odůvodnila, po celou dobu řízení se však po žalovaném domáhala vrácení pojistného plnění, které žalovanému vyplatila na základě zaniklé pojistné smlouvy, tj. vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Nebylo povinností žalobkyně nárok jakkoliv právně kvalifikovat, protože právní posouzení skutku není věcí žalobkyně, ale věcí soudu. Na přiznání nároku nemá vliv ani nesprávná právní kvalifikace žalobkyně. Navíc soudu prvního stupně bylo známo již v souvislosti s jeho prvním rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, že žalovaný byl uznán částečně invalidním dne 22. 1. 2003 (srov. např. vyjádření žalovaného /č. l. 32/ nebo lékařskou zprávu /č. l. 39/). Tuto skutečnost proto není možné považovat ani za novotu.
Podle §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že žalobkyně se dne 28. 4. 2006 dozvěděla o částečně invaliditě žalovaného. Žalobou ze dne 28. 5. 2007 vůči žalovanému uplatnila svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že s žalovaným uzavřela dne 11. 10. 2002 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo také pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti. Žaloba tedy byla podána v dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. Žalobkyně dodržela i tříletou objektivní promlčecí lhůtu dle §107 odst. 2 obč. zák, která začala běžet nejdříve 5. 6. 2004, když žalovaný přijal první část plnění ve výši 15.000,- Kč.
K námitce ad b) týkající se všeobecných pojistných podmínek
Dovolatel dále namítal, že nedošlo k zániku pojistné smlouvy v důsledku přiznání částečné invalidity žalovaného, protože všeobecné pojistné podmínky, na které se soud odvolává, se na případ nevztahují. Dovolatel tedy napadá platnost Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti schválené Ministerstvem financí dne 27. 10. 1998 pod č. j. 321/77602/1998 (dále jen Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění denní dávky), resp. článku 18 bodu 13. věty první těchto pojistných podmínek, ve které se uvádí, že pojištění končí dnem, kdy byl pojištěný uznán invalidním nebo částečně invalidním nebo dnem, kdy byly na základě lékařského posouzení splněny zákonné předpoklady pro uznání jeho plné nebo částečné invalidity (srov. str. 2 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2010, č. j. 54 Co 1001/2009 – 213).
Žalovaný nikterak nekonkretizuje, proč by se na právní vztah založený mezi žalobcem a žalovaným pojistnou smlouvou ze dne 11. 10. 2002 Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění denní dávky neměly vztahovat, ani nenamítá neplatnost pojistné smlouvy ze dne 11. 10. 2002 nebo smluvní ujednání obsažená na vnitřní straně této smlouvy. Ve spise není založena kompletní kopie pojistné smlouvy, ale pouze její první tři strany (srov. č. l. 5 – 7), a schází tak poslední stránka, na druhé straně však o podpisu pojistné smlouvy a o její platnosti včetně smluvních ujednání obsažených na její vnitřní straně od počátku řízení nebyly mezi účastníky rozpory. Právní zástupkyně žalovaného tak např. na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 31. 10. 2007 (srov.. č. l. 31) uvedla, že:„… k podpisu předmětné pojistné smlouvy sice došlo 11. 10. 2002, nicméně o jejím uzavření bylo mezi zástupcem žalobce a žalovaným jednáno asi měsíc předtím .“ Na stejném jednání byl proveden i důkaz pojistnou smlouvou, a k dotazu soudu účastníci shodně uvedli, že k provedeným listinným důkazům nemají žádných připomínek (č. l. 32). Dovolací soud proto v souladu se zásadou vázanosti dovolacími důvody vycházel z toho, že pojistná smlouva ze dne 11. 10. 2002 včetně smluvních ujednání obsažených na vnitřní straně této smlouvy byla uzavřena platně a dále z ní vycházel. Z části C této smlouvy vyplývá, že v rámci soukromého zdravotního pojištění bylo sjednáno pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti. V čl. 1. bodě 1.1. věty třetí smluvních ujednání se uvádí, že pokud bylo touto smlouvou pojištěno i soukromé zdravotní pojištění, platí pro ně ustanoveni občanského zákoníku a všeobecné pojistné podmínky pro pojišťění denní dávky při pracovní neschopnosti (dále jen „VPP PN“). Námitka dovolatele, že Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění denní dávky se na posuzovaný případ nevztahují, proto není důvodná.
K námitce ad c), že se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalovaného obsaženou v odvolání
Dovolatel v odvolání ze dne 22. 9. 2009 proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, č. j. 12 C 123/2007 – 190, brojil především proti tomu, že soud prvního stupně neposoudil odvolaní žalobkyně ze dne 6. 1. 2009 jako změnu žaloby, dále pak „z důvodu procesní opatrnosti“ namítal, že „soudem zmiňované všeobecné pojistné podmínky, na jejichž základě dospěl k závěru, že pojištění z uvedených důvodů zaniklo, se v rozhodné době na právní vztah mezi žalobcem a žalovaným nevztahovaly.“ Jak vyplývá z Odůvodnění:k námitkám ad a) a ad b), odvolací soud posoudil obě námitky řádně.
K námitce ad d) týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů
Podle §132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol., Občanský soudní řád. Komentář. I díl, 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, s. 609 an.). Nelze – li mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli soudu, nemůže dovolací soud soudům nižšího stupně předepisovat, jak hodnotit důkazy, např. kterým svědkům uvěřit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že dovolatel v dovolání neuvedl, konkrétně které důkazy měl odvolací soud posoudit nesprávně nebo k jakým nesprávným skutkovým zjištěním měl dojít, řízení u dovolacího soudu se však nemůže stát bezbřehou revizí důkazního řízení provedeného u soudu nižších stupňů.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soud jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a http://nalus.usoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ) zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 9.240 Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 11.448 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu