ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2054.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2054/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 8 , IČ 48030601, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 21, zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované I. H ., zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, o zaplacení částky 101.364,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 147/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 35 Co 444/2008-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 7.663,60 Kč k rukám JUDr. Dana Holubkova, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 115.656,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení vzhledem k tomu, že užívala byt v jeho vlastnictví bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 9 C 147/2007-92, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 115.656,- Kč s přísl., zamítl žalobu, pokud jde o část příslušenství, a rozhodl také o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 35 Co 444/2008-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 14.292,- Kč s přísl. a ohledně části přiznaného příslušenství z částky 101.364,- Kč zamítá, jinak byl ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná předmětný byt v době, k níž se vztahuje žalobcem uplatněná pohledávka, užívala, aniž ji k tomu opravňoval konkrétní právní titul (z toho důvodu též byla žalované uložena povinnost tento byt vyklidit, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 2004, č. j. 10 C 261/2003-107, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, č. j. 16 Co 457/2006-145). Výše bezdůvodného obohacení byla soudem prvního stupně stanovena tak, že pohledávka žalobce odpovídá výši úplaty, jež byla za byty obdobného charakteru placena v daném místě a čase, tedy 6.192,- Kč měsíčně. Odvolací soud uzavřel, že žalovanou namítaná existence výpočtových listů, dle jejichž obsahu žalobce požadoval ve sledovaném období za užívání bytu částku nižší, je pro posouzení uplatněného nároku nevýznamná. Mezi účastníky nebyl nájemní vztah, a není tudíž myslitelné, aby částky uváděné na výpočtových listech představovaly jakési smluvně dohodnuté nájemné či aby se žalobce touto cestou vzdal svého požadavku na úhradu vzniklého bezdůvodného obohacení v plné výši (viz ust. §574 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Neopodstatněným byl rovněž shledán poukaz žalované na její údajné členství v družstvu odvozené od členského průkazu vydaného právním předchůdcem žalobce, neboť (jak již bylo konstatováno v řízení o vyklizení předmětného bytu) nebyla-li mezi účastníky ohledně užívání bytu uzavřena platná nájemní smlouva, samotné členství v družstvu právní titul opravňující žalovanou k bydlení v předmětném bytě založit nemohlo. Názor žalované týkající se osmnáctiměsíční lhůty, jež jí byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 2004, č. j. 10 C 261/2003-107, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, č. j. 16 Co 457/2006-145, ke splnění povinnosti tento byt vyklidit, podle kterého soudy stanovením uvedené lhůty deklarovaly neměnnost stávajících podmínek, za nichž byt užívala, zejména pokud jde o výši úplaty za užívání bytu, není správný. Tato lhůta představuje pouze procesní lhůtu určenou ke splnění soudem vyslovené povinnosti byt vyklidit (tzv. pariční lhůta), je určující toliko pro účely stanovení okamžiku, ke kterému se dotčený rozsudek stává vykonatelným, a nezakládá ve prospěch žalované samostatný právní titul k užívání předmětného bytu. Opodstatněnou nebyla shledána ani námitka žalované založená na tvrzeném rozporu žalobcova nároku s dobrými mravy. Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně pochybil, nezohlednil-li při výpočtu rozdílu mezi výší bezdůvodného obohacení a výší částek, které žalovaná za posuzované období žalobci za užívání předmětného bytu uhradila, skutečnost, že žalovaná v období od ledna do března 2007 každý měsíc zaplatila žalobci částku 6.192,- Kč a nikoliv částku 1.428,- Kč. Celkem tak žalovaná během daného období zaplatila žalobci částku o 14.292,- Kč vyšší, než jak ji vyčíslil soud prvního stupně, a odvolací soud proto v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zčásti zamítá, podala žalovaná dovolání. Dovolání tedy směřuje proti části výroku I., kterou byla potvrzena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 101.364,- Kč s příslušenstvím, a proti nákladovým výrokům. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaná v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tkví podle názoru dovolatelky v tom, že „předmětná otázka daného sporu je soudy posuzována rozdílně“. Žalovaná soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly k závěrům soudů ve věci mezi týmiž účastníky, kdy se žalobce domáhal na žalované vyklizení předmětného bytu (viz výše). Městský soud v Praze zde ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2006, č. j. 30 Co 13/2005, dospěl k závěru, že žalovaná je povinna byt vyklidit, ale zároveň konstatoval, že okolnosti daného případu, rodinná a sociální situace žalované, fakt, že si žalovaná plní veškeré povinnosti řádného uživatele bytu, a to, že žalovaná stav užívání bytu bez právního důvodu nikterak nevyvolala, odůvodňují aplikaci ust. §3 obč. zák., a stanovil proto žalované lhůtu k vyklizení bytu v délce osmnácti měsíců (úmyslem dovolatelky zde zjevně bylo poukázat na rozsudek č. j. 16 Co 457/2006-145, neboť rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 13/2005-121 byl vydán dne 1. 3. 2005, nikoliv tedy 24. 10. 2006, a navíc se nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci vzhledem k tomu, že tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2956/2005, takže konečným rozhodnutím byl až uvedený rozsudek č. j. 16 Co 457/2006-145). Právě v tom, že rozdílné senáty Městského soudu v Praze posuzují mezi týmiž účastníky a ve vztahu k souvisejícím předmětům řízení otázku řádného plnění povinností coby podmínku aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. různě, shledává dovolatelka zásadní právní význam věci. Žalovaná jednala v důvěře v právní hodnocení již pravomocného rozhodnutí a tím, že v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud opačný závěr, bylo porušeno základní právo žalované spočívající v předvídatelnosti práva. Dovolatelka se domnívá, že je v napadeném rozhodnutí sankcionována za jednání, které bylo jiným rozhodnutím téhož soudu shledáno jako nezávadné. Žalovaná též poukazuje na to, že řádně platila poplatky za užívání bytu dle výpočtových listů a to, že žalobci bylo napadeným rozhodnutím přiznáno tržní nájemné, ač ten jej vzhledem ke znění výpočtových listů dříve nepožadoval, je v rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, aby věc vrátil naposled jmenovanému k dalšímu řízení a aby též odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že žalované se nepodařilo jakkoliv zpochybnit správnost úvah odvolacího soudu, a vyslovuje názor, podle kterého není žádný rozpor mezi závěry soudů v řízení o vyklizení bytu a v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Skutečnost, že odvolací soud v řízení o vyklizení bytu uvedl, že žalovaná plní všechny povinnosti řádného uživatele bytu, nemůže být prejudicí ohledně omezení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení. Myšlenka, podle které by po dobu lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu měl být snížen nárok vlastníka bytu na vydání bezdůvodného obohacení, nemá oporu v žádném právním předpisu ani v judikatuře. Své vyjádření žalobce uzavřel tak, že navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítnul, případně zamítnul.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Ve svém tvrzení, že „předmětná otázka daného sporu je soudy posuzována rozdílně“, žalovaná zřejmě naráží na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí podle jejího názoru nezohlednil závěry soudů v řízení o vyklizení bytu, pokud jde o aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka prezentuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, č. j. 16 Co 457/2006-145, tak, že v něm bylo přistoupeno k aplikaci institutu dobrých mravů v závislosti na zjištění, že žalovaná plní veškeré povinnosti řádného uživatele bytu. Pravdou však je, že plnění povinností řádného uživatele bytu nebylo pro odvolací soud v cit. rozhodnutí jediným argumentem pro použití §3 odst. 1 obč. zák. Je též třeba zdůraznit, že z konstatování, že někdo plní povinnosti řádného uživatele, resp. nájemce bytu, nelze dovodit, že takovým uživatelem, resp. nájemcem skutečně je. V řízení o vyklizení bytu vedla aplikace institutu dobrých mravů pouze ke stanovení delší pariční lhůty, čímž došlo ke zmírnění tvrdosti zákona, neboť žalovaná neměla právo na zajištění bytové náhrady, a vzhledem k okolnostem případu dospěl odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, k závěru, že stanovení osmnáctiměsíční lhůty k plnění bude za dané situace vhodným korektivem. Z toho však nelze dovozovat, že „žalovaná je v napadeném rozhodnutí sankcionována za jednání, které bylo shledáno v pravomocném rozhodnutí téhož soudu jako nezávadné“, jak se dovolatelka mylně domnívá. Pokud by soud v řízení o vyklizení bytu zjistil, že jednání žalované je „nezávadné“, tedy podle práva, dozajista by nerozhodl tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit. Protože však žalované nesvědčil pro užívání bytu žádný právní titul, bylo rozhodnuto o její povinnosti k vyklizení tohoto bytu, přičemž výše obvyklého nájemného zjišťována nebyla. To, že byla stanovena poměrně dlouhá doba, během níž muselo dojít ke splnění této povinnosti, a kdy byl tedy ze strany soudu učiněn vstřícný krok vůči žalované coby povinné osobě, ovšem neznamená, že došlo k jakékoliv kvalitativní změně její povinnosti. Ze skutečnosti, že byla namístě aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení bytu, pokud jde o stanovení delší pariční lhůty, v žádném případě automaticky nevyplývá, že je namístě i v řízení o vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se stanovením jeho výše. Krom toho je třeba s užíváním institutu dobrých mravů v soudním rozhodování šetřit a přistupovat k němu jen výjimečně, a to vzhledem k tomu, že příliš častým používáním tohoto institutu by mohlo dojít k narušení jistoty účastníků občanskoprávních vztahů. Otázku zásadního právního významu tak není možné spatřovat v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřikročil k aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., a stejně tak nemohlo dojít k porušení zásady předvídatelnosti práva.
Jde-li o námitku žalované, že řádně platila poplatky za užívání bytu dle výpočtových listů, je třeba poznamenat, že tato skutečnost nemůže mít vliv na právo žalobce domáhat se vydání bezdůvodného obohacení a ekvivalentní povinnost žalované bezdůvodné obohacení vydat za předpokladu, že žalovanou hrazené částky nedosahují výše bezdůvodného obohacení. Mezi účastníky neexistoval nájemní vztah a výpočtové listy nemohly suplovat smluvně stanovené nájemné, takže tvrzení dovolatelky, podle kterého je uložení povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v rozporu s dobrými mravy, je zcela neopodstatněné. Na tomto místě tak nelze než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá i v rozsahu výroků II. a III., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v případě nákladů řízení ve smyslu ust. §§237 – 239 o. s. ř.), a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení (za základ byla považována částka 101.364,- Kč, proti níž směřovalo dovolání) vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.140,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 7.663,60 Kč.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle §243 o. s. ř., a proto o tomto návrhu - v souladu s ustálenou praxí - nevydával samostatné rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu