ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2097.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2097/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. D. R., zastoupené JUDr. Marii Doležalovou, advokátem se sídlem Šťáhlavy, Na Parníku 107, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 248/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, č. j. 14 Co 727/2008-250, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, č. j. 14 Co 727/2008-250, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2008, č. j. 10 C 248/2005-218, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.10.2009, č. j. 14 Co 727/2008-250, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.3.2008, č. j. 10 C 248/2005-218, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na převod pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyni žalobkyně V. G. vznikl na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne 6.9.1993, č.j. Poz. 1672/92-203 - Ka/II. - N, které nabylo právní moci dne 11.10.1993, coby oprávněné osobě nárok na náhradu za nemovitosti, které ji nelze vydat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4.10.1995 vzal za prokázané, že oprávněná osoba V. G. tuto svoji pohledávku postoupila žalobkyni za úplatu ve výši 160.000 Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků zanikl uplynutím prekluzivní lhůty dne 31.12.2005 ve smyslu ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl novelizován zákon č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Věc posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005. Uvedl, že nemožnost uplatnit právo na vydání pozemku po 31.12.2005 je dána bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Odvolací soud považoval za nadbytečné posouzení rozporu uplatněného nároku žalobkyně s ustanovením §11a zákona o půdě účinného od 14.4.2006. Uzavřel, že žalobkyně tedy nemá od 1.1.2006 právo na vydání náhradních pozemků, nýbrž pouze na peněžitou náhradu ve smyslu §16 odst. 1 zákona o půdě ve znění zákona č. 178/2006 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam, který spatřovala ve skutečnosti, že řešená právní otázka je soudy rozhodována rozdílně. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky v žalobě bylo uvedeno, že předmětné pozemky bezprostředně souvisí s pozemky a stavbami v jejím vlastnictví, s nimiž v komplexu tvoří zahradnický celek, který byl k těmto účelům historicky a dlouhodobě využíván. Namítala, že restituční nároky nezískala ze spekulativních důvodů, nýbrž pro provozování zahradnictví. Poukazovala na skutečnost, že nabyla nárok na vydání náhradních pozemků v roce 1995 a opakovaně žádala žalovaného o převod náhradních pozemků, které jsou předmětem žaloby. Dovozovala, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, podle něhož je třeba rozlišovat, zda pohledávky vůči státu získal daný subjekt se spekulativními úmysly či s úmysly, které lze označit za nikoli obchodní. Tvrdila, že dovolací soud dovodil, že povinností obecného soudu je poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníkovi řízení. Podle dovolatelky její postavení v tomto řízení je obdobné, svoji podnikatelskou činnost vykonává na základě osvědčení o zápisu do evidence zemědělského podnikatele podle §2f) odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství se zaměřením rostlinná výroba a tuto činnost provozuje od roku 1990. Namítala, že nárok na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě nabyla pro účel získání uceleného areálu pro provoz zahradnictví, který i dříve tomuto účelu sloužil, naplňuje tak jeden z účelů zákona o půdě a tedy i veřejný zájem. Podle dovolatelky o převod pozemků usilovala a žádala dlouhodobě před restituční tečkou a restituční tečka ve vztahu k ní porušila princip právní jistoty a legitimního očekávání i právo pokojně užívat majetek. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly konkrétními okolnostmi případu a neposoudily věc individuálně. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo již vydáno v době, kdy došlo ke změně judikatury vydáním rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. 28 Cdo 436/2007, který posoudil právo postupníka z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech. Za nesprávný považovala rovněž závěr soudů obou stupňů o nemožnosti požadovat převod konkrétního pozemku bez veřejné nabídky. Tvrdila, že odvolací soud posoudil věc neúplně a tedy nesprávně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a současně i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod náhradních pozemků, který žalobkyně získala postoupením od jiné oprávněné osoby, zanikl ze zákona dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.
Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně (postupník pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobkyně důvodně poukazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16.12.2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8.4.2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009) a činí tak i v nyní posuzované věci.
K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními (viz §33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel – postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy v těchto věcech. Podle dovolací soud zde lze akcentovat výjimky, které opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení §126 o.z. o ochraně vlastnického práva i v č.l. 11 Listiny základních práv a svobod o pokojném užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu, aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu náhradního pozemku.
Odvolací soud posuzoval postavení žalobkyně formálně, nikoliv z hledisek výše uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti o statusu žalobkyně a nepřihlédl ani k jejím tvrzením, že žalobkyně nesledovala cíle komerční či spekulační, nýbrž, že jejím cílem bylo vytvoření uceleného zahradnického komplexu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu