ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2143.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2143/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně R. L. , zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti žalovanému I. P. M. , zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 3, o zaplacení částky 369.188,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 366/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, č. j. 13 Co 502/2009-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Stanislava Němce, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 369.188,- Kč s přísl. s tím, že je vlastnicí domu č. p. 1561 na pozemku parc. č. 2456 v k. ú. V., přičemž žalovaný od roku 2000 do 30. 6. 2006 užíval bez právního důvodu v tomto domě byt č. 3 o velikosti 2+1. Byt původně užívala matka žalovaného, ten jej užíval po její smrti, avšak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 16 C 18/2005-138, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 149/2006-159, bylo rozhodnuto o tom, že na žalovaného nepřešel nájem předmětného bytu. Žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedeného bytu v období června 2004 až června 2006 a jeho výši vypočetla jako nájemné v místě a čase obvyklé pro danou lokalitu, tedy 200,- Kč za m2. Činí-li výměra bytu 88 m2, představuje měsíční nájemné částka 17.600,- Kč. Žalobkyně pak zohlednila platby, které od žalovaného obdržela, celkem částku 53.212,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 5 C 366/2007-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 369.188,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalovaný předmětný byt užíval, a to bez právního důvodu. Za toto užívání žalobkyni platil regulované nájemné, neboť žalobkyně vycházela z předpokladu, že žalovaný je nájemcem bytu. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 18/2005 bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného byt vyklidit, soud na předběžnou otázku, zda je žalovaný nájemcem bytu, odpověděl negativně, a žalobkyně tak dospěla k přesvědčení, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil. Spornou byla mezi účastníky především výše bezdůvodného obohacení. Obvodní soud při řešení této problematiky vycházel z nabídek realitních kanceláří a správních firem, jež v dané lokalitě na trhu s nájmy bytů působí, a zároveň ze stavu předmětného bytu tak, jak byl zjištěn v protokole o místním šetření v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3. Soud tak vzal za prokázané, že vlhkost v bytě, jež byla zjištěna kolem oken, byla způsobena špatnou údržbou žalovaného, že byt je vybaven minimálně dvojími kamny WAW a navíc kamny na tuhá paliva a konečně že se jedná o byt v žádané lokalitě. S ohledem na zprávy subjektů, které se dlouhodobě zabývají otázkou pronajímání bytů v dané lokalitě, soud v návaznosti na ust. §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), učinil úvahu, že nájemné by v daném případě činilo 200 Kč za m2. Požadavek žalobkyně tak byl shledán přiměřeným a bylo konstatováno, že nedošlo k promlčení jejího práva.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 13 Co 502/2009-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil ve skutkových i právních závěrech se soudem prvního stupně, především pak v tom směru, že byt byl vybaven jedněmi kamny na tuhá paliva a dvěma kamny WAW. Soud prvního stupně rovněž podle ust. §136 o. s. ř. správně zjistil výši obvyklého nájemného, a tudíž i výši bezdůvodného obohacení. Pokud jde o znalecký posudek předložený žalovaným, odvolací soud konstatoval, že vycházel z údajů neodpovídajících skutečnosti; rovněž nebylo možné použít znalecký posudek, jejž nechala vypracovat žalobkyně. Námitku promlčení neshledal odvolací soud důvodnou, stejně jako námitku rozporu s dobrými mravy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nijak nespecifikoval. Zdůraznil, že předmětný byt byl fakticky neobyvatelný, a pokud mu měla být uložena povinnost k úhradě nějaké částky žalobkyni, pak jedině s ohledem na skutečný stav bytu. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že protokol o místním šetření, pořízený v jiném řízení, nehodnotil jako celek, a konstatuje, že se v něm neuvádí, že v bytě jsou dvoje kamna WAW (dovolatel obsáhle rozebírá otázku, zda kamna v bytě byla či nikoliv). Dále pak žalovaný zdůrazňuje, že svědek Špička nebyl v bytě dříve, než jej dovolatel žalobkyni předal, a nemůže tudíž vypovídat o stavu bytu před předáním. Dovolatel rovněž brojí proti soudem zjištěné výši obvyklého nájemného. Vzhledem k tomu, že se od sebe lišily závěry obou znaleckých posudků, vybral soud několik realitních kanceláří a vyzval je k vyjádření ohledně výše nájemného v předmětném bytě. Podle názoru žalovaného se však již jimi poskytnutými zprávami neřídil a částka, k níž pak dospěl, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se domnívá, že výši nájemného nelze stanovit pro jakýsi imaginární podobný byt v lokalitě. Rovněž poukazuje na to, že byt nebylo možné opravovat s ohledem na probíhající restituční řízení. Závěrem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Požádal též o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam a žalovaný nadto nevymezuje dovolací důvody a napadá pouze skutková zjištění soudů. Je toho názoru, že požadovaná výše nájemného je zcela v souladu jak s výší nájemného za užívání obdobných bytů v dané lokalitě, tak se stavem předmětného bytu. Žalobkyně rozporuje dovolatelem tvrzenou absenci kamen WAW v bytě a uvádí, že sám žalovaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 16 C 18/2005 přítomnost těchto kamen v bytě potvrdil. Jde-li o soudy zjištěnou výši bezdůvodného obohacení, žalobkyně se s ní zcela ztotožňuje, jelikož se na rozdíl od dovolatele domnívá, že soud správně vycházel z vyjádření realitních kanceláří. Pokud jde o dovolatelem namítanou nemožnost byt opravovat, žalobkyně uvádí, že z provedeného dokazování nevyplynula nutnost nějakých stavebních úprav, ale naopak bylo prokázáno, že vlhkosti v bytě mohlo být zabráněno řádnou údržbou, k níž je ze zákona povinen nájemce a souhlas vlastníka se nevyžaduje.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný přípustnost dovolání blíže nekonkretizoval, avšak vzhledem k tomu, že napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím a nejedná se o případ tzv. skryté diformity, přichází v úvahu toliko přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, byl, jak plyne z obsahu dovolání, uplatněn podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečný stav bytu, neposoudil správně protokol o místním šetření a nesprávně konstatoval přítomnost dvou kamen WAW, dále zpochybňuje-li výpověď svědka Špičky, uvádí-li, že odvolací soud dostatečně nevzal v úvahu vyjádření realitních kanceláří či to, že byt nebylo možné opravovat, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však dovolací soud vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nemůže přihlédnout. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém dovolání nenabízí k přezkumu žádné otázky právní, avšak pouze skutkové, musel dovolací soud dovolání pro absenci zásadního právního významu podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v rozsahu všech jeho výroků, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu