ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2301.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2301/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Pražské Předměstí, Horova 180/10, za účasti: 1) K. C. M., zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 232, a 2) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 131/2003, o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2010, č. j. 30 Co 1/2006-174, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 9. 2005, č. j. 7 C 131/2003-70, a to tak, že bylo určeno, že žadatelka K. C. M. není vlastnicí stavebního pozemku parc. č. 416, pozemku parc. č. 2386 a objektu bydlení čp. 89 na stavebním pozemku parc. č. 416, vše v k. ú. D. v O. h., obec R. nad K.. Ve výroku II. byl odvolacím soudem změněn nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Stejným způsobem rozhodl odvolací soud též o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (výrok III. a IV.). Ve výroku V. rozsudku odvolací instance bylo stanoveno, že tento rozsudek nahrazuje v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 16. 5. 2003, č.j. PÚ 990/03-4400 HA (9999/00/60). V řízení před tímto správním orgánem bylo totiž určeno, že K. C. M. je vlastnicí shora označených nemovitostí.
Předmětem soudního řízení byla žaloba podle části páté o. s. ř., kterou Fond dětí a mládeže v likvidaci brojil proti výše citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rychnov nad Kněžnou, a domáhal se určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 3. 2005, č. j. 7 C 131/2003-50, vstoupila na místo původního žalobce do řízení Česká republika – Ministerstvo financí České republiky.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 7 C 131/2003-70, žalobu na určení, že vlastníkem shora uvedených nemovitostí je Česká republika, zamítl. Dospěl k závěru, že otci žadatelky, dr. J. L. M. C. M., vznikl majetkový nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Důvodem tohoto nároku byla skutečnost, že jeho majetek byl konfiskován nařízením Tajné státní policie ze dne 16. 2. 1942, nebyl mu navrácen a jmenovaný za něj ani nebyl odškodněn. To, že tento majetkový nárok nebyl z jeho strany uplatněn, nebylo možno přikládat k tíži otce žadatelky, neboť do doby zrušení konfiskačního výměru ze dne 5. 12. 1945 byl považován za osobu státně nespolehlivou, a byl tak fakticky vyloučen z možnosti domáhat se vůči státu vydání svého majetku. Skutečnost uváděná v konfiskačním výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. j. 613/4-45-III-Pk, že dr. J. C. M. podal v roce 1940 žádost o německou státní příslušnost, nebyla dle názoru soudu prvního stupně v řízení jednoznačně prokázána, a otec žadatelky byl tudíž shledán osobou oprávněnou k restituci uvedeného majetku.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (po změně provedené zákonem č. 212/2000 Sb.) je oprávněnou osobou rovněž státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.
V ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. se uvádí, že zemřela-li osoba, uvedená v odstavci 1 nebo 2 před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §11a téhož zákona, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, také fyzické osoby v zákonem stanoveném pořadí, mimo jiné též děti oprávněné osoby, které mohou právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona uplatnit nejpozději do 30. 6. 2001 (§11a).
Soud prvního stupně v této souvislosti dovodil, že v dané věci došlo k uplatnění práv na vydání nemovitostí osobou oprávněnou, neboť bylo zjištěno, že žadatelka K. C. M. je dcerou zemřelého dr. Josefa L. C. M. (který byl vlastníkem předmětných nemovitostí až do jejich konfiskace Německou říší v roce 1942), je státní občankou České republiky a předmětný majetkový nárok uplatnila v zákonem stanovené lhůtě.
Z výše uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutí Pozemkového úřadu v Rychnově nad Kněžnou bylo věcně správné, neboť žadatelka splňuje všechny podmínky oprávněné osoby podle zákona č. 243/1992 Sb. a má tak nárok na vydání těchto nemovitostí.
K odvolání žalobce odvolací soud nejprve rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. K dovolání žadatelky však Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť se s jeho předešlými závěry neztotožnil. Krajský soud se tak v jeho intencích zabýval věcí znovu a dospěl k závěru, že s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, je třeba dr. J. C. M. považovat za osobu státně nespolehlivou ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., když se ucházel o udělení německé státní příslušnosti, čímž pozbyl československé státní občanství. S ohledem na tuto skutečnost nutno hledět na předmětný majetek státu jako na majetek konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. platí, že osobami státně nespolehlivými se v tomto zákoně rozumějí mimo jiné právě osoby fyzické, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému či ke slovenskému národu, jakož i osoby, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
Odvolací soud poté ve svém rozsudku ze dne 19.1.2010 uzavřel, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dr. J. C. M. nesplňoval předpoklady k restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. a nemůže je tedy splňovat ani jeho právní nástupce, žadatelka K. C. M..
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žadatelka dovolání. Jako důvody dovolání označila vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí odvolací instance vychází dle jejího názoru ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rámci vylíčení dovolacích důvodů tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu pouze nekriticky vychází z příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž se však týká jejího otce, dr. J. C. M., ve zcela jiné věci a za zcela jiných okolností. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žadatelka, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žadatelka dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody uplatnila podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dle jejího názoru bylo řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem považovala za nesprávné, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože dle mínění žadatelky rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá také na posuzovaný případ.
Dovolání však není důvodné.
Zejména je třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04. I z provedených důkazů v nyní posuzované věci vyplynulo, že se dr. J. C. M. v době druhé světové války ucházel o německou státní příslušnost, k čemuž nebyl donucen nátlakem, ale učinil tak dobrovolně. Toto jeho jednání bylo důvodem ke ztrátě československého státního občanství. Otec žadatelky tedy nesplňoval podmínky nutné pro restituci předmětného majetku, neboť byl ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. považován za osobu státně nespolehlivou. Dr. J. C. M. tak nesplňoval podmínky pro získání statusu osoby oprávněné k vydání předmětných nemovitostí, a tudíž ani jeho dcera, žadatelka K. C. M., nemá na jejich vydání nárok.
Odvolací soud tedy zaujal správný právní názor, když určil, že žadatelka K. C. M. není vlastnicí shora uvedených nemovitostí. Závěry Ústavního soudu učiněné v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, se totiž bez ohledu na skutečnost, že se v nálezem řešené věci jednalo o nárok na vydání jiného majetku, konkrétně o restituci zámku Opočno a dalších nemovitostí, vztahují i na tento případ. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k relevantnímu právnímu posouzení, které nepochybně dopadá i na předmětnou věc. Je tomu tak z toho důvodu, že přiznání či nepřiznání příslušných nároků na vydání nemovitostí spočívá ve vyřešení obdobných právních otázek, o nichž bylo již rozhodnuto zmíněným nálezem, a jeho závěry je proto třeba použít i v nyní posuzované věci.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny po stránce hmotněprávní a dovolací soud neshledává ani žádné procesní pochybení nižších instancí ve vztahu k těm tvrzením, která jsou použita v dovolání. Odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žadatelky zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žadatelky bylo zamítnuto, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20.října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu