ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2333.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2333/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Českého rybářského svazu, MO Pardubice, IČ 1358 5941, Pardubice, Na Vrtálně 78, zastoupeného JUDr. Petrem Fotulem, advokátem, 530 00 Pardubice, Smilova 431, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 18. 2. 2010, sp. zn. 22 Co 474/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 306/2005 (žalobců: 1. H. S., a 2. PhDr. A. Š., zastoupených Ing. Antonínem Stibůrkem, 130 00 Praha 3, Habrová 2638/1, a 3. Ing. A. S., za účasti dalších účastníků řízení: A/ Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a B/ Českého rybářkého svazu, MO Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Fotulem, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 10. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 23. 7. 2009, čj. 10 C 306/2005-345. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že každý ze žalobců (H. S., PhDr. A. Š. a Ing. A. S.) je v rozsahu jedné ideální třetiny podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. 1369/1, parc. č. 1369/4 a parc. č. 1369/5 v katastrálním území P., jakož i pozemků parc. č. 1369/7 a parc. č. 1376/1 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. Výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že tímto soudním rozhodnutím se mění rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích z 24. 8. 2005 č. 4658. O nákladech soudního řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Účastníku řízení Českému rybářskému svazu, MO Pardubice, bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích na úhradu zálohově placeného znalečného 51.205,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo tomuto účastníku řízení uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníka řízení Českého rybářského svazu, MO Pardubice, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 14. 2. 2010, sp. zn. 22 Co 474/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 23. 7. 2009 č. j. 10 C 306/2005-345, potvrzen (a to v upřesněném znění výroku rozsudku, označeného II., že se „nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Pardubicích z 24. 8. 2005 č. 4658). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že byl odvolacím soudem přezkoumán rozsudek soudu prvního stupně i řízení, kterého jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu); odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání účastníka řízení Českého rybářského svazu, MO Pardubice, není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že předmětem tohoto soudního řízení je žaloba žalobců směřující proti rozhodnutí pozemkového úřadu, vydanému podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterou soud projednává podle ustanovení části páté občanského soudního řádu.
V daném případě bylo rozhodnutím Pozemkového úřadu v Pardubicích z 24. 8. 2005, čj. PÚ 6119/92/Še, rozhodnuto tak, že žadatelé H. S., PhDr. A. Š. a Ing. A. S. (jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) nejsou spoluvlastníky jimi uváděných pozemků v katastrálním území P. Pozemkový úřad měl za to, že v tomto případě je sice u uvedených oprávněných osob splněna podmínka tísně, uvedená v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., nikoliv však existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy. Šlo tu o kupní smlouvu o převod nemovitostí z 31. 5. 1974, jež byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobců Antonínem Stibůrkem a Čs. státem – Městským národním výborem v Pardubicích, v níž byla cena za výkup pozemků stanovena částkou 99.476,20 Kč (včetně ceny 4.732,- Kč za užitkové stromoví); podle posudku znalce, provedeného v soudním řízení, měla celková cena činit 110.629,20 Kč, takže tu byl určitý rozdíl mezi uvedenými cenami, ale v nevelkém rozsahu. Na převážné části pozemků, jichž se smlouva z 31. 5. 1974 týkala, byl rybník, který nebyl stavbou ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., jež by bránila vydání pozemků a zemědělskému využití pozemků. Pokud šlo o nápadně nevýhodné podmínky při uzavření uvedené kupní smlouvy, „odvolací soud akcentoval zejména poznatek, že sporné pozemky tu byly dány do užívání družstevní organizace, která z jejího užívání dlouhodobě nic neplatila a nemovitosti tak nepřinášely žádný příjem ani jakýkoli (naturální) užitek.“ Právní předchůdce žalobců sice o úhradu za užívání pozemků žádal, ale tehdejší státní orgány tento požadavek odmítly; právní předchůdce žalobců také po dlouhou dobu (22 roků) nemohl ovlivňovat žádným způsobem stav nemovitostí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nápadně nevýhodné podmínky tu spočívají v popsané dlouhodobé diskriminaci právního předchůdce žalobců, k níž pak podpůrně přistupuje dílčí cenový rozpor mezi kupní cenou ve smlouvě z 31. 5. 1974 a tehdy platným cenovým předpisem (vyhláškou č. 43/1969 Sb.).
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení), když byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v této projednávané restituční věci byly naplněny obě podmínky stanovené v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.; výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se předchozího rozhodnutí pozemkového úřadu, byl odvolacím soudem upřesněn tak, aby jeho znění „odpovídalo zákonné dikci ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu“.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který Český rybářský svaz, MO Pardubice, v řízení zastupoval, dne 15. 3. 2010 a dovolání ze strany tohoto účastníka řízení bylo podáno u Okresního soudu v Pardubicích dne 11. 5. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že nemá oporu v provedeném dokazování“.
Podle názoru dovolatele rozsudek odvolacího soudu „svým extenzívním a účelovým výkladem platného práva nedůvodně straní jedné straně sporu a potlačuje práva strany žalované, čímž zakládá nerovnost účastníků řízení; rozhodnutí nemá oporu v nalézacím řízení a v něm provedeném dokazování“. Dovolatel kritizoval zejména závěr odvolacího soudu, že se tu „v podstatě jedná pouze o spor mezi žalobci a žalovaným Českým rybářským svazem a o roli státu v tomto sporu není ani zmínka, jako by nešlo o majetek státu“. Důvody, které žalovaný Český rybářský svaz v odvolacím řízení uplatňoval, se odvolací soud vůbec nezabýval a „v podstatě je ignoroval“.
Dovolatel je toho názoru, že platná právní úprava, dopadající na tento případ je jednoznačná co do nutnosti současného naplnění obou podmínek nároku oprávněných osob (tj. tísně a nápadně nevýhodných podmínek), stanovených v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.; odvolací soud ostatně sám v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v daném případě stanovené cenové rozdíly byly nepatné a „samy o sobě by mohly stěží založit nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy z 31. 5. 1974. Jestliže odvolací soud pak uvádí, že je tu rozhodná dlouhodobá ekonomická diskriminace právního předchůdce žalobců, pak takový právní závěr nemá oporu v platném právu ani v provedeném dokazování“. Podle názoru odvolatele bylo ze strany žalovaného Českého rybářského svazu, MO Pardubice, v tomto řízení namítáno i to, že tu dokonce nebyla ani naplněna podmínka tísně (straně právního předchůdce žalobců) při uzavírání smlouvy z 31. 5. 1974; např. sám právní předchůdce žalobců se již v šedesátých letech minulého století bez dalších obtíží domohl zrušení vyvlastňovacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je obsažen rozpor i v tom, že zjištěné cenové rozdíly v kupní ceně ve smlouvě z 31. 5. 1974 „stěží mohly založit nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy“, ale v závěru odůvodnění svého rozsudku naproti tomu soud uvádí, že v daném případě „byly naplněny obě podmínky aplikovaného restitučního titulu“.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým však soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem z 23. 7. 2009, čj. 10 C 306/2005-345) ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (v daném případě v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze 6. 2. 2007, čj. 10 C 306/2005-149) proto, že byl vázán názorem odvolacího soudu, který uvedené dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (rozhodnutím z 11. 10. 2007, sp. zn. 52 Co 4/2007 Krajského soudu v Hradci Králové).
Z obsahu dovolání dovolatele v tomto případě vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že toto rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §250j odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve spojitosti s ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §250j odst. 1 občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak než rozhodl správní orgán (srov. §244 občanského soudního řádu), rozhodne soud ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (§250j odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Tísní se rozumí objektivní, hospodářský nebo sociální, někdy i psychický vliv (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1995, IV. ÚS 85/95 (uveřejněném pod č. 58 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat právní názor: Pojem tísně je třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím 1948-1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví byl omezován represtivní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. O takový stav v této souvislosti však nejde v případě, kdy projev vůle převádějícího nesouvisí se zmíněným politickým nátlakem, takže by úkon učinil bez ohledu na poměry v uvedeném období. – Stav tísně ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze chápat výlučně jako jednorázový akt, nýbrž i jako proces dlouhodobý (viz nález Ústavního soudu ČR z 8. 1. 1997, I ÚS 221/96, uveřejněný pod č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět vždy jen rozpor s cenovými předpisy, ale také i jiné další okolnosti (viz č. 34/1993, str. 123 /257/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nápadně nevýhodné podmínky nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností případu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolatel ve svém dovolání uváděl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba poukázat i na závěry z uveřejněné soudní judikatury k této právní problematice: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
S uvážením obsahu uvedených ustanovení právních předpisů i obsahu citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelele, posoudilo projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, této právní věci se netýkajícího, anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména kupř. odchylně od již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i z nálezů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebylo také možno dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která by bez dalšího z obsahu soudního spisu vyplývala. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v daném případě nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu