ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2430.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2430/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, v právní věci žalobce ing. P. H., zastoupeného JUDr. Ludvíkou Čížkovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Štorkánova 2811/11, proti žalovaným 1) J. K., 2) J. F., 3) M. V., 4) Mgr. V. W., 5) M. B., 6) J. B., 7) E. B., 8) L. K., 9) S. T., 10) D. M., 11) M. P., 12) P. B., a 13) L. B., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 239/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, č. j. 28 Co 15/2008-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 6. 2006 domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem blíže popsaným v petitu žaloby. Tvrdil, že dne 7. 11. 2003 uzavřel s Českým rybářským svazem – místní organizací, se sídlem Kladno 2, kupní smlouvu o převodu nemovitostí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ, k.ú. a obce Ptice, okr. Praha západ, to vše na LV č. 106. Vklad práva byl povolen s účinky vkladu dnem 10. 11. 2003. Dne 14. 11. 205 proběhlo místní šetření Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha západ na shora uvedených pozemcích, které byly ve vlastnictví žalobce. Počátkem května 2006 žalobce obdržel od shora zmíněného pracoviště katastrálního úřadu vyrozuměni o zápisu práv do katastru nemovitostí záznamem ze dne 4. 5. 2006. Z něho zjistil, že již není vlastníkem shora uvedených nemovitostí, a to na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha západ ze dne 27. 1. 2006 a opravného usnesení ze dne 3.4.2006, když spoluvlastníky předmětných nemovitostí se stali žalovaní. Český rybářský svaz jako prodávající a původní vlastník dostal přitom do správy majetku předmětné nemovitostí hospodářskou smlouvou ze dne 22. 10. 1976 a následnou novelou občanského zákoníku se stal jejich vlastníkem. Nikdy neobdržel žádnou výzvu žalovaných na vydání předmětných nemovitostí a ani nedostal upozornění či výzvu, že je povinnou osobu k vydání předmětných nemovitostí a nesmí tedy s nimi nakládat. Žalobce nabyl předmětné nemovitosti v dobré víře, jeho vlastnické právo chráněné ústavním pořádkem ČR bylo hrubým způsobem porušeno, když příslušný pozemkový úřad rozhodl o vrácení předmětných nemovitostí restituentům, a to až po 13 letech poté, co obdržel výzvu k vydání těchto nemovitostí. Naléhavý právní zájem na určení spatřoval v tom, že nebude-li soudem vysloveno určení o existenci žalobcova práva, jeho právní postavení se stane nejistým.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby s tím, že rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu ze dne 27. 1. 2006 bylo rozhodnuto o tom, že jsou oprávněnými osobami a podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí napadla povinná osoba, jíž byl Český rybářský svaz, místní organizace Kladno, žalobou u Okresního soudu Praha-západ, vedenou pod sp. zn. 9 C 93/2006. Žaloba však byla zamítnuta, neboť žalobce uzavřel smlouvu, na základě níž nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, v době, kdy probíhalo řízení o vydání těchto nemovitostí oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že Český rybářský svaz o tomto řízení údajně nevěděl, svědčí pouze o tom, že řízení, které bylo zahájeno v roce 1992 a bylo přerušeno, přestal sledovat. Sám žalobce je ostatně členem tohoto subjektu a tudíž i jemu měla být existence tohoto řízení známá. Zmíněná smlouva tak byla uzavřena v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., takže jde absolutně neplatný právní úkon.
Okresní soud Praha západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č.j. 9 C 239/2006-106, žalobu zamítl. Neshledal přitom naléhavý právní zájem na určení vlastnictví . Dovodil, že žalobce se mohl bránit speciálním postupem upraveným občanským soudním řádem v ustanovení §244 a násl , kterým se mohl domáhat, aby věc dříve projednaná u Pozemkového úřadu, byla znovu projednána v občanském soudním řízení. k podání takové žaloby byl oprávněn podle §246 odst. 1 o.s.ř.. V takovém případě by soud přistoupil ke spojení pravomocné věci vedené pod sp. zn. 9 C 93/2006 a dané věci podle §250b odst. 1 o.s.ř. Uzavřel, že postavení žalobce se i bez rozhodnutí soudu nestane nejistým, neboť o dané věci již bylo pravomocně soudem rozhodnuto ve věci stejného soudu vedené pod sp. zn. 9 C 93/2006. V ní bylo přezkoumáváno předmětné správní rozhodnutí, na základě kterého žalobce pozbyl vlastnické právo k nenovostem uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Takto vyřešenou prejudiciální otázkou je soud podle §135 ost. 2 o.s.ř. vázán.
Soud prvního stupně dodal, že přezkumu správního rozhodnutí se již nelze domáhat určovací žalobou, že však žalobce má možnost domáhat se proti Českému rybářskému svazu vrácení plnění z neplatné smlouvy o převodu předmětných nemovitostí a náhrady škody. podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.1.2008, č.j. 28 Co 15/2008-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že v dané věci žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Rozsudek soudu prvního stupně však shledal věcně správným a potvrdil jej ve věci samé podle §219 o.s.ř.
Vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal, že je vlastníkem pouze nemovitostí, které jsou ostatními plochami, lesním pozemkem, trvalým travním porostem a především vodními plochami. Vzal za prokázané, že žalobce se nedomáhal, aby soud vydal určující rozhodnutí ohledně jakýchkoliv staveb, ať dočasných či trvalých, staveb, jejichž existence se zapisuje do katastru nemovitostí ani těch, které zapisovány být nemohou . Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) vyplývá, že kupní smlouva, kterou nabyl nebo měl nabýt žalobce předmětné nemovitosti, je právním úkonem absolutně neplatným . Vyslovil, že žalobce se tedy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě nabývacího titulu, jehož se dovolává. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že přezkum správního rozhodnutí, na základě něhož se žalovaní stali vlastníky, respektive byly jim vydány předmětné nemovitosti v restituci, je vyhrazen pouze v řízení o žalobách podle části páté o.s.ř. Poznamenal, že též osoba, která nebyla účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, se může podle páté části o.s.ř. domáhat určení, že je vlastnicí věcí, které byly v restitučním řízení vydány někomu jinému.
Odvolací soud dodal, že žalobce nepřípadným způsobem argumentuje judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, pokud dovozuje, že je jako nabyvatel v době uzavírání kupní smlouvy „chráněn“ zápisem v katastru nemovitostí o vlastnickém právu převodce. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že přímo ze zákona, jmenovitě z ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. plyne, že kupní smlouva, kterou nabyl nebo měl nabýt žalobce předmětné nemovitosti, je právním úkonem absolutně neplatným . Závěry z judikatury, kterých se žalobce dovolával, se k předmětné věci nevztahují. Právní úkon, který je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem, je právním úkonem, který s ním spojená práva a povinnosti nikdy nezaložil, takže žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě nabývacího titulu, jehož se dovolává.
Argumentace, že žalobce, případně ten, který na něho své vlastnické právo převáděl, nevěděl o tom, že k předmětným nemovitostem byly uplatněny restituční nároky, je tvrzením, která nemá oporu v provedených důkazech, bylo jednoznačně vyvráceno v restitučním řízení a jde ostatně o předběžnou otázku, kterou řešil pozemkový úřad, takže je pravomocně vyřešena v restitučním řízení, na základě kterého byly všechny předmětné nemovitosti vydány žalovaným jako restituentům pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu.
Odvolací soud jinak přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně o tom, že žalobce měl možnost, byť i nebyl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem, domáhat určení, že je vlastníkem věci, které byly v restitučním řízení vydány někomu jinému.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazoval na skutečnost, že soudy žalobu zamítly se zdůvodněním, že měl podat žalobu podle části páté o.s.ř. na přezkum správního rozhodnutí. Namítal, že doložil řádné nabytí předmětných nemovitostí včetně staveb na nich stojích, a že byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1186/98, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 a sp. zn. 22 Cdo 89/2002 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 77/2000. V dovolání zdůraznil, že před podpisem kupní smlouvy si ověřil v katastru nemovitostí, že Český rybářský svaz je nezpochybnitelným vlastníkem předmětných pozemků a na listu vlastnictví nebyl proveden žádný záznam, že tyto pozemky jsou postiženy restitučním řízením. Podle dovolatele rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha - západ bylo vydáno dne 27.1.2006 a dovolatel nabyl předmětné nemovitosti spolu se stavbami na nich stojícími kupní smlouvou ze dne 7.11.2003, s právními účinky vkladu práva ke dni 10.11.2003.
Za otázky zásadního právního významu dovolatel považoval
1.za jakých okolností se může soud odchýlit od stanoviska dovolacího soudu 22 Cdo 1186/98, sp.zn. 22 Cdo 778/2005 a sp.zn. Ústavního soudu II. ÚS 77/2000 a v rozporu s tím rozhodnout o postupu podle restitučních předpisů, ačkoli nebylo pochybností o vzniku vlastnictví žalobce. Jde tedy o to, zda restituční nároky mají absolutní přednost před právními skutečnostmi vzniklými před tím v dobré víře.
2.za druhou otázku považoval posouzení, zda může soud určit, že žalobce se má domáhat ochrany svého vlastnického práva pouze podáním žaloby podle části páté o.s.ř. a to dodatečně poté, co před rozhodnutím správního orgánu vzniklo vlastnické právo žalobce.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítli, že řešení tvrzené otázky zásadního výz namu, kterou žalobce předložil dovolacímu soudu, s projednávanou věcí nesouvisí a požadovali, aby soud nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř. Přistoupil proto ke zkoumání přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Tomu odpovídá procesní situace v přezkoumávané věci, když diformita mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívá – jak je patrno ze shora uvedené narativní části – v tom, že soud prvního stupně nevycházel z doloženého předpokladu naléhavého právního zájmu na určení, na rozdíl od soudu odvolacího, který tuto podmínku považoval za splněnou. Zbývá tak posoudit, zda otázky předložené odvolatelem k dovolacímu přezkumu, jsou otázkami zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu
§237 odst. 1 písm. c) ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci. To se vztahuje předně k závěru o tom, že z neplatné smlouvy nelze žalovat na určení vlastnictví k předmětu absolutně neplatného smluvního převodu. Pak ovšem postrádá podklad tvrzení odvolatele uvedené pod bodem 2) dovolacích námitek o údajném nabytí vlastnictví k předmětu převodu a tedy následně tvrzenému rozporu s pozdějším rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu o vyhovění restituční žádosti žalovaným. Rozpor s ústavními předpisy, případně předpisy občanského práva, proto nemůže být na základě těchto tvrzení přicházet do úvahy. Dovolací soud v této souvislosti jen podotýká, že vzhledem k shora uvedenému ustanovení upravujícímu zkoumání přípustnosti dovolání vymykají se z dovolacího přezkumu otázky skutkových zjištění, jak to činí dovolatel v této věci. To se týká závěrů odvolacího soudu o vědomosti právního předchůdce žalobce o uplatnění restitučních nároků k předmětu převodu, v kterémžto směru žalobce neunesl důkazní břemeno o svých opačných tvrzeních. Pro úplnost třeba uvést, že rovněž z hlediska procesních předpisů je třeba považovat za správné posouzení věci odvolacím soudem o tom, že předmětem řízení nebyly žádné stavby, ať už dočasné či trvalé, vyznačované či nevyznačované v katastru nemovitostí, ježto takový závěr z podané žaloby neplyne.
K porušení, byť i domnělých a žalobcem tvrzených práv vlastníka, nedošlo pak ani žádným postupem státu, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou. Odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, v tomto směru přiléhavě odkázaly na možnost žalobce, aby své námitky, uplatněné v tomto řízení, uplatnil v řízení podle někdejší části páté občanského soudního řízení ve správním řízení.K tomu však nedošlo, nastupuje proto vázanost shora citovaným rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu o nabytí vlastnictví k nemovitostem žalovanými. Pak ovšem je správný rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že takto nabyté vlastnictví nelze úspěšně zpochybnit cestou určovací žaloby, jak se to stalo v této věci.
Dovolací soud proto dospívá k závěru, že otázka zásadního významu, jak byla dovolatelm formulována, není otázkou, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Z porovnání důvodů žaloby (nyní argumentů v dovolání) a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom patrno, že odvolací soud své rozhodnutí založil sice na přípustnosti určovací žaloby na straně žalobce, že však dospěl k závěru, že tímto postupem se nemůže domoci žalobce nápravy zápisu o vlastnickém právu žalovaných, s odvoláním na smlouvu, kterou s původní povinnou osobou uzavřel, ježto šlo o úkon příčící se zákonu, a tedy absolutně neplatný. Tento závěr odvolacího soudu, včetně závěrů na něj navazujících, jak bylo shora shrnuto, je třeba považovat za standardní, správný, vycházející z gramatického výkladu použitých zákonných ustanovení a nepředstavující tedy řešení otázky, která by měla judikatorní přesah. V tomto směru se připomíná, že i podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. v dané věci však nenaplnila.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených vedlejším účastníkem na straně žalovaných na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu