ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2502.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2502/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a. JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně BILLA, spol. s r. o. , se sídlem Říčany u Prahy, Modletice 67, zastoupené Ing. Mgr. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem Brno, Minoritská 10, proti žalovanému Supermarket Písek a. s. , se sídlem Praha 3, V Domově 56, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 23, o zaplacení částky 12.697.472,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 12/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Co 360/2009 – 201, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Co 360/2009 – 201 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 12. 2008, č. j. 17 C 12/2007 - 151 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 15. 3. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši 14.041.364,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že po záplavách v roce 2002 uvedla do provozuschopného stavu nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, které užívala na základě neplatné nájemní smlouvy.
Při jednání konaném dne 14. 11. 2007 vzala žalobkyně žalobu v částce 1.343.892,- Kč zpět, Obvodní soud pro Prahu 3 v této části řízení částečně zastavil a předmětem řízení zůstala částka 12.697.472,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 17 C 12/2007 - 151, žalobu v plném rozsahu zamítl. Dle soudu prvního stupně uzavřeli účastníci dne 12. 6. 1994 nájemní smlouvu, kterou žalovaný pronajal žalobkyni budovu a pozemky určené k provozování supermarketu v k. ú. P. (dále jen „objekt supermarketu“). Žalobkyně objekt supermarketu užívala v době od 12. 6. 1994 do 25. 8. 2004. V souvislosti s povodněmi ze srpna roku 2002 provedla žalobkyně na objektu supermarketu stavební práce, které byly ukončeny nejpozději dne 3. 3. 2003. Soud prvního stupně posoudil nájemní smlouvu ze dne 12. 6. 1994 jako neplatnou, protože v rozporu s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999, k ní nebyl dán souhlas příslušného obecního úřadu. Soud prvního stupně s ohledem na §261 odst. 6 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 posoudil vztah mezi účastníky jako občanskoprávní. Subjektivní promlčecí lhůta začala dle soudu prvního stupně běžet již ode dne ukončení prací na předmětných nemovitostech, uplynula dne 4. 3. 2005, a jelikož žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu až dne 17. 3. 2005, posoudil soud prvního stupně nárok jako promlčený.
K odvolání žalované se Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Co 360/2009 – 201 ztotožnil se skutkovými stavem i právním posouzením provedeným soudem prvního stupně a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 10. 5. 2010 dovolání, jehož přípustnost spatřovala v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně konkrétně namítala, že jelikož nájemní smlouva ze dne 12. 6. 1994 byla uzavřena neplatně, je třeba právní vztah posuzovat podle charakteru tohoto vztahu. V posuzované věci se jedná o právní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a je proto nutné posoudit ho podle obchodního zákoníku.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999 místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (odst. 2 věta druhá). Pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná (odst. 4).
Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že předchozí souhlas k pronájmu nebytových prostor ohledně předmětných nemovitostí nebyl vydán, ani nikým vyžádán. Soudy proto posoudily nájemní smlouvu ze dne 12. 6. 1994 jako absolutně neplanou, toto právní posouzení nebylo dovoláním napadeno a dovolací soud z něho v souladu se zásadou vázanosti dovolacími důvody vycházel.
Podle §231 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (Část třetí) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle §261 odst. 6 věty první obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku.
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Pro posouzení věci je rozhodující, zda právní vztah mezi účastníky založený neplatnou nájemní smlouvou ze dne 12. 6. 1994 je právním vztahem občanskoprávním (tj. právním vztahem řídícím se občanským zákoníkem), nebo právním vztahem obchodněprávním (tj. právním vztahem řídícím se obchodním zákoníkem).
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Dále pak uvedl, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení §387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních §388 - §390 účinky promlčení, v ustanoveních §391 – §401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních §402 - §407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení §408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k ustanovení §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích, se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s výše uvedenými právními závěry rozhodl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198), kde dovodil, že je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§397 obch. zák.).
Obdobnou situací jako v posuzovaném případě se pak Nejvyšší soud zabýval i v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007. Nejvyšší soud zde dovodil, že právní vztah účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena do konce roku 2000, by se řídil režimem zákoníku občanského, pokud by ovšem byla taková nájemní smlouva uzavřena platně. V posuzované věci však byla předmětná nájemní smlouva účastnic shledána neplatnou (taktéž i z důvodu neexistence souhlasu obecního úřadu) , a proto je nutno při posuzování otázky, zda se vztah účastníků řídí právem občanským, nebo jde o obchodněprávní vztah, vycházet, jak výše uvedeno, z charakteru závazkového vztahu účastníků. Ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyplývá, že v souzené věci se mezi účastníky jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Ačkoliv dle výpisu z obchodního rejstříku není formálně předmětem podnikání žalovaného pronájem nebytových prostor, ve skutečnosti je hlavním předmětem jeho činnosti právě pronájem objektu supermarketu (srov. např. výroční zprávy na č. l. 41 – 46), v němž žalobkyně provozovala supermarket. Vztah mezi účastníky se tedy týká jejich podnikatelské činnosti a závazkový vztah mezi nimi je proto nutno považovat za obchodněprávní. Neaplikovaly – li soudy nižších stupňů při posouzení vznesené námitky promlčení ustanovení §397 obch. zák. o čtyřleté promlčecí lhůtě, nesprávně právně posoudily právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že čtyřletou promlčecí lhůtu by bylo nutné aplikovat i v případě, byla – li by nájemní smlouva ze dne 12. 6. 1994 uzavřena platně. V čl. 13 si totiž účastníci v souladu s §262 odst. 1 smluvili použití obchodního zákoníku.
Jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b)/, nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu