ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2524.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2524/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. R. , zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Legerova 148, proti žalovaným 1) D. G. , 2) I. V. , oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 29, a 3) M. P., zastoupenému JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Trojická 20, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 231/2004, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 25 Co 290/2009-347, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se zamítají .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny rovným dílem zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Kasala na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 12. 2008, č.j. 4 C 231/2004-284, ve znění opravných usnesení, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem označených pozemkových parcel v katastrálním území P. (výrok III). Změněn byl rozsudek pouze ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky I a II), za současného rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné pozemky (původně označené jako parc. č. 418/1 a 418/3) nabyli žalobcovi rodiče do vlastnictví přídělem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, podle přídělové listiny vydané dne 14. 12. 1957 Okresním národním výborem v Poděbradech. Jejímu vydání předcházelo již v roce 1948 jednání se zájemci o příděl nemovitostí, při kterém došlo i k zákresu posléze předělovaných pozemků do katastrální mapy bývalého pozemkového katastru. Odvolací soud vzal současně za prokázané, že na přidělených pozemcích žalobcovi rodiče hospodařili a na části z nich postavili rodinný dům. Dodal, že k nabytí vlastnictví přídělem v roce 1957 již nebylo třeba vkladu práva (intabulace) do tehdejší pozemkové knihy. Vlastnické právo žalobcových rodičů zůstalo nedotčeno i po vydání další „přídělové listiny“ z 20. 5. 1964, která není podepsána a nevyvolala žádné právní účinky a jejímž účelem bylo pouze deklarovat již existující vlastnické právo přídělců. Vlastnictví si žalobcovi rodiče podrželi až ke dni své smrti, kdy přešlo na žalobce jako jejich jediného dědice. Do roku 1990 byly pozemky v užívání socialistických organizací a po té byly vráceny žalobci, jehož vlastnické právo k pozemkům bylo do roku 1999 zapsáno v katastru nemovitostí.
Jelikož jako vlastníci pozemku jsou nyní v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní, odvolací soud uzavřel, že žalobce má na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.). Převodní smlouvy, které uzavřel Pozemkový fond České republiky dne 30. 12. 1996 s žalovanými 1) a 2) a dne 29. 4. 2004 s žalovaným 3) – ač stát se nikdy nestal vlastníkem převáděných pozemků - shledal odvolací soud absolutně neplatnými. Dodal, že vlastnické právo nenabyl stát ani vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.), jelikož k 1. 1. 1992 již pozemky nedržel, a k dovršení desetileté vydržecí doby nedošlo ani v případě žalovaných. Podáním žaloby o určení vlastnického práva podle závěru odvolacího soudu nesleduje žalobce obcházení restitučních předpisů, jelikož podle těchto předpisů nárok uplatnil ani nemohl, neboť v době uplatnitelnosti restitučních nároků nebylo jeho vlastnické právo (jež na něj přešlo od rodičů a později bylo zapsáno i do katastru nemovitostí) nikým zpochybňováno.
Ve věci samé proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným (§219 o. s. ř.), uzavíraje současně, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení (pro tento účel nově geometricky a polohově určené vyhotoveným geometrickým plánem), jsou totožné s pozemky, které byly předmětem přídělu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání.
Řízení o dovolání žalovaného 3), který ani po výzvě soudu nesplnil povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 4. 2010, č.j. 4 C 231/2004-391, které nabylo právní moci dne 28. 4. 2010; tím bylo ve vztahu k tomuto účastníku dovolací řízení skončeno.
Žalované 1) a 2) co do přípustnosti jimi podaných dovolání odkázaly na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů mají za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Konkrétně zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že žalobcovi rodiče nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům přídělem. Dovozují, že žalobcovi rodiče nepatřili do žádné skupiny osob taxativně vymezených v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., jimž bylo možné pozemkový majetek přidělit. Tvrdí, že v roce 1957, jímž je datována první přídělová listina, byl žalobce (míněn zřejmě jako otec) zaměstnán jako vedoucí zahradnictví, zřízeného na předmětných pozemcích místním podnikem služeb a že pro svou potřebu žalobcovi rodiče užívali pouze pozemek zastavěný rodinným domem. Současně namítají, že přídělová listina z roku 1957 byla vydána věcně nepříslušným orgánem, Okresním národním výborem v Poděbradech, ačkoliv rozhodování o přídělu bylo v kompetenci krajských národních výborů. K vydané listině nebyl připojen zeměměřičský podklad pro knihovní pořádek podle zákona č. 90/1947 Sb. a nejde proto o vkladu schopnou listinu. Žalované 1) a 2) proto navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce vyslovil pochybnosti o přípustnosti podaných dovolání, rozsudek odvolacího soudu označil jinak za správný a konstatoval, že dovolání obsahují některé nové skutečnosti, které v dovolacím řízení podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. již uplatnit nelze. Navrhl, aby dovolání byla zamítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalovanými 1) a 2) jako účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soudu rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 10. 2. 2004, č.j. 4 C 231/2004-111), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č.j. 35 Co 377/2006-142), je dovolání proti tomuto rozsudku přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatelky netvrdí a tyto vady se nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním označených právních otázkách (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Titulem, od kterého odvozuje žalobce vznik vlastnického práva k nemovitostem, je zde přídělová listina vydaná dne 14. 12. 1957 Okresním národním výborem v Poděbradech. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2320/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2000, str. 273, nebo nález Ústavního soudu z 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, č. 32) po 1. 1. 1951 (kdy byl v našem právním řádu opuštěn intabulační princip) zůstalo jedinou podmínkou pro nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny; vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy nebylo k nabytí vlastnického práva zapotřebí. Již proto pozbývají své závažnosti námitky dovolatelek, zda přídělová listina, o kterou v posuzované věci jde, byla vkladu schopnou listinou či nikoliv.
Nedůvodná je i námitka, že rozhodnutí o přídělu (přídělovou listinu) vydal v roce 1957 věcně nepříslušný orgán. Podle ustanovení §8 odst. 6 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve jeho původním znění (účinném do 13. 4. 1948), bylo provedení přídělového řízení v kompetenci krajských národních výborů a s účinností od 14. 4. 1948 (po novele provedené zákonem č. 44/1948 Sb., jímž se mění a doplňuje zákon o revizi první pozemkové reformy) v působnosti ministerstva zemědělství (srov. čl. I, bod 8 zákona č. 44/1948 Sb.). Vládním nařízením č. 116/1949 Sb., o dalších přesunech působnosti ve veřejné správě, došlo k přesunu kompetence ústředních orgánů, jde-li o rozhodování o drobném přídělu, na krajské národní výbory (srov. §1 odst. 1 tohoto vládního nařízení) a s účinností od 1.1.1952 na okresní národní výbory (§1 odst. 2 vládního nařízení č. 122/1951, o dalších přesunech působnosti a jiných zjednodušeních státní správy). Z tohoto vyplývá, že rozhodnutí Okresního národního výboru v Poděbradech o přídělu ze 14. 12. 1957 je rozhodnutím věcně příslušného orgánu a není stiženo ani jinými vadami, jež by měly za následek jeho nicotnost. Jde o rozhodnutí, které je právním důvodem (titulem) vzniku vlastnického práva žalobcových rodičů a bylo vydáno příslušným orgány se znalostí tehdejších poměrů; vady, které tomuto rozhodnutí dovolatelky vytýkají (nesprávnost zjištění o tom, zda žalobcovi rodiče patřili do některé skupiny osob taxativně vymezených v ustanovení §8 odst. 1 cit. zákona, jimž bylo možné pozemkový majetek přidělit), jsou vzhledem k tzv. presumpci správnosti správního aktu nevýznamné a jeho nicotnost nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002).
Jelikož se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodů (s přihlédnutím k jeho obsahové konkretizaci) dovolatelkám správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s.ř. ), dovolání zamítl ( 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. má ve věci plně úspěšný žalobce vůči podlehnuvším žalovaným 1) a 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, k nimž na jeho straně patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč ( §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu