ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2532.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2532/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) Z. H. , zastoupený zmocněncem Ing. Evou Surou, bytem Hradec Králové, Durychova 1392, b) I. F. H. , c) V. Š. (rozená H.), d) D. H. , e) M. Z. , f) J. M. , za účasti 1) obce Příšovice , se sídlem Příšovice 60, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, 2) Tarmac CZ, a. s. , se sídlem Liberec I, Rumjancevova 3, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, 3) Pozemkového fondu České republiky , se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Liberec ze dne 5. října 2004, č.j. PÚ-R-7793/04-7131-Šp, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 364/2004, o dovolání obce Příšovice proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20.1.2010, č. j. 35 Co 333/2009-274, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 20.1.2010, č.j. 35 Co 33/2009-274, tak, že I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému Tarmac CZ, a.s. a II. změnil rozsudek téže instance ve vztahu mezi ostatními účastníky. Ke změně došlo tak, že bylo určeno podílové spoluvlastnictví žalobců k pozemkům v kat.úz. P., jak jsou specifikovány identifikací parcel ze dne 12.5.1997 a kontrolním výpisem z katastru, přičemž podrobný popis pozemků je uveden ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Podílové spoluvlastnictví žalobců bylo rozděleno tak, že prvním třem náleží ideální 1 a dalším třem 1/12. Výrokem II. odvolací instance bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Liberec ze dne 5.10.2004, č. j. PÚ-R-7793/04-7131-Šp. Výrokem III. odvolacího soudu bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ve věci bylo rozhodováno podle části páté o. s. ř. s tím, že se žalobci domáhali nahrazení správního rozhodnutí a určení svého spoluvlastnictví k předmětným pozemkům. Odvolací soud žalobcům přisvědčil, že je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (dále zákon o půdě). Právní předchůdci žalobců F. a M. H. převedli dne 16.9.1969 na stát (n.p. Severočeské kamenolomy a štěrkopísky Liberec) pozemky v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Zatímco tíseň byla dovozena odvolacím soudem s podporou konstantní judikatury a okolností obvyklých pro tehdejší dobu, posouzení nápadně nevýhodných podmínek věnoval soud mimořádnou pozornost. K tomuto posouzení byla provedena řada důkazů včetně znaleckého posudku k cenám jednotlivých součástí nemovitostí. Ve vztahu ke společnosti Tarmac CZ, a.s. setrval odvolací soud u zamítnutí žaloby, neboť neměla postavení povinné osoby podle zákona o půdě; na jejího právního předchůdce nebyly sporné pozemky v rámci velké privatizace převedeny platně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obec Příšovice dovolání. Vytkla v něm odvolacímu soudu vady řízení s vlivem na správnost rozhodnutí, nesprávně zjištěný skutkový základ věci a v důsledku toho i nesprávné hmotněprávní posouzení věci. K vadám řízení dovolatel namítl, že není povinnou osobou vůči pozemkům, které nabyl nikoliv podle zákona o majetku obcí (č. 172/1991 Sb.), ale kupní smlouvou uzavřenou se společností Tarmac CZ jako nabyvatelem privatizovaného majetku. Tyto pozemky tedy neměly být uvolněny pro restituci, nemělo o nich být rozhodováno pozemkovým úřadem a došlo tedy k porušení §9 odst. 8 zákona o půdě včetně toho, že účastenství Pozemkového fondu ČR v řízení je sporné. Nalézací soudy porušily zásadu rovnosti účastníků tím, že byl ustanoven znalec Slavíček k posouzení souladu ceny pozemků (stromů na nich) s tehdy platnými předpisy. Toto byla iniciativa soudu odporující ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. Ze znaleckého posudku znalce Slavíčka pak bylo čerpáno při provedení důkazu výpovědí svědka Jiřího Kvasničky, k níž došlo před odvolacím soudem v rozporu se zásadou neúplné apelace. Splnění hmotněprávních podmínek restitučního důvodu, tedy naplnění tísně a naplnění nápadně nevýhodných podmínek, je též posouzeno nesprávně. Pojem tísně byl interpretován odvolacím soudem příliš široce. Rodina H. nebyla krácena na svém právu, neboť měla možnost hospodaření na záhumenku. Nápadně nevýhodné podmínky pak odvolací soud spojil vlastně jen s neuhrazením dříve údajně způsobené škody za neoprávněně pokácené stromy. Nebylo však přesvědčivě zjištěno, zda to byl právě těžební podnik, který stromy na sporných pozemcích pokácel. Dovolatel zdůraznil, že tehdejší postup při realizaci práva družstevního užívání pozemků - a H. byli členy JZD Všeň - nebyl v rozporu s tehdejšími předpisy. Bylo navíc rozhodnuto k tíži obce Příšovice, která není čistě soukromým subjektem, je veřejnoprávní korporací a zamýšlí využít získané pozemky k veřejně prospěšné stavbě protipovodňových zábran. Na závěr dovolání se kriticky posuzují výsledky, respektive zjištění z důkazu plynoucí stran obsahu výslechu svědka Kvasničky. Tento důkaz chybně přispěl k tomu, že se nevycházelo ze stavu v okamžiku uzavírání kupní smlouvy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žádný z ostatních účastníků se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání, které brojí proti výrokům II., potažmo III. rozsudku odvolacího soudu, bylo podáno právně zastoupeným účastníkem v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána diformitou rozsudků nižších soudů v meritu věci (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a dovolací důvody lze podle obsahu dovolání v obecné rovině kvalifikovat tak, že byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Odvolací soud posoudil věc správně již stran premisy, že jsou splněny všechny výchozí restituční podmínky na straně oprávněných osob podle zákona o půdě – jejich okruh, resp. aktivní věcná legitimace, včasnost výzvy, existence rozhodnutí pozemkového úřadu, vyjasněná identifikace sporných pozemků. Také okruh subjektů na straně povinných osob byl posouzen korektním způsobem. Sporným však – kromě procesních aspektů věci, viz obsah dovolání a nyní níže – zůstalo naplnění podmínek restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Podle §6 odst. 1 písm. k) shora citovaného zákona je titulem pro vydání nemovitostí, které v rozhodném období přešly na stát nebo jinou právnickou osobu, uzavření kupní smlouvy oprávněnými osobami (jejich právními předchůdci) v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Restituční judikatura se již od počátku aplikace a interpretace zákona o půdě shodla na výkladu, že oba posledně uvedené předpoklady musí být splněny současně, tj. kumulativně.
V nyní posuzované věci nečiní zásadní problém posouzení předpokladů tísně na straně právních předchůdců žalobců F. a M. H. v relaci k rozhodné kupní smlouvě ze dne 16. 9. 1969. Již odvolací soud cituje judikaturu, podporující takřka notorietu, že stav tísně na straně vlastníků zemědělské půdy v rozhodném restitučním období byl obecný (z pozice NS srov. zejména R 16/96, R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento stav nelze omezovat na 50. léta minulého století; v důsledku úpravy nejrůznějších užívacích institutů v neprospěch preference skutečného výkonu vlastnických práv trval až do konce rozhodného období. Správně se v napadeném rozsudku ve prospěch tísně podává, že vlastnictví H. v době uzavření smlouvy bylo „holé“ a že zábor předmětných pozemků byl fakticky realizován pro přípravu těžby kamene již od počátku 60. let. Lze jen připojit, že H. se prohlášením ze dne 29. 1. 1969, tedy dokonce ještě před sepisem smlouvy, vzdali peněžní náhrady za pozemky ve prospěch státu. Toto by zcela jistě neučinili, kdyby pociťovali skutečnou volnost dispozice s pozemky a kdyby náhrada za ně měla být poskytnuta v seriózní, nikoli diskriminační výši.
Pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek považuje Nejvyšší soud za relevantní zejména ten výklad výše citovaného zákonného ustanovení, který provedl Ústavní soud v nálezu I. ÚS 168/95 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 6, č. 79, obzvláště str. 63, 65). Tento výklad je konstantně respektován též Nejvyšším soudem a pro právní závěry v této věci se ukazuje jako rozhodující; ostatně dokazování prováděné též odvolací instancí bylo právě k aspektům tohoto výkladu směřováno.
Podle interpretace Ústavního soudu je třeba pojem „v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“ interpretovat pro účely restituční nejen tak, že jde o rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy, ale i o jiné okolnosti, například nucené vystěhování vlastníka z obce a podobně. Existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Také neadekvátnost peněžitého plnění při kupní smlouvě, vyplaceného prodávajícím, může vyplývat z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminuje skupinu vlastníků (tzv. soukromých), kterým by jinak náleželo stejné postavení. Také smluvní cena podle tehdejšího cenového předpisu (vyhláška č. 43/1969 Sb.) může být podle okolností případu vyjádřením nápadně nevýhodných podmínek.
Tím spíše se jeví jako správný postup odvolací instance při právním posouzení věci. Je zřejmé, že právní předchůdci restituentů mohli být ukráceni v důsledku předčasné těžby padesáti stromů, jak za pomoci znaleckého posudku znalce p. Slavíčka dovodil odvolací soud. Také samotná kupní cena ve výši 9.894,- Kč je podle všeho nepřiměřená hodnotě pozemků a poplatná tehdejšímu nevýhodnému oceňování. K výše zmíněným konkrétním okolnostem případu, které podle judikátu Ústavního soudu mohou znamenat splnění nápadně nevýhodných podmínek, tu lze přičíst i samotnou okolnost provádění těžby stromů na objednávku těžebního podniku již mnohem dříve předtím, než došlo k sepisu kupní smlouvy. Všechny tyto okolnosti, zahrnuté mezi prokázané skutečnosti ve věci odvolacím soudem, tvoří ve svém souhrnu dostatečný základ pro právní posouzení, že vedle tísně byly též nápadně nevýhodné podmínky na straně převodců dány.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu též vady procesního postupu. S touto výtkou se však dovolací soud nemůže ztotožnit. Je dobře známo, že konstantní judikatura uvolnila procesní postupy při aplikaci o. s. ř. tak, aby v restitučních věcech směřovaly především k reálnému zjištění relevantních skutečností se zohledněním časových dimenzí případu a nikoliv k přílišnému důkaznímu zatížení restituentů. I z tohoto pohledu je třeba posoudit aktivitu odvolací instance, která akcentovala přípustnou důkazní iniciativu soudu podle §120 odst. 3 o. s. ř. Důkazy provedené výslechem svědka Kvasničky a znaleckým posouzením přibližné hodnoty pokácené části stromoví je třeba zahrnout do této sféry přípustnosti důkazního postupu (viz nález Ústavního soudu IV. ÚS 6/95 a celá řada judikátů navazujících).
Nejvyšší soud připomíná v těchto souvislostech, že je soudem právního přezkumu věci, nikoliv jejího skutkového základu. Zde musí vycházet v intencích výkladu §243a o. s. ř. z těch skutkových okolností, které byly zjištěny nižšími instancemi a které vzal za základ svého právního posouzení věci odvolací soud. Proto nemůže obstát celá řada zbylých námitek dovolatele – část IV. dovolání -, neboť skutková zjištění odvolací instance nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a tedy zásahu do nich.
Jen na okraj právního posouzení věci je možné konstatovat, že shledal-li odvolací soud nedostatek pasivní věcné legitimace na straně akciové společnosti Tarmac CZ, pak ze striktního pohledu hmotněprávní úpravy zde jde o závěr správný. Nelze ovšem pominout, že část pozemků může být nyní v držení právě tohoto účastníka. Mají-li být tyto pozemky vydány žalobcům, pak je nutné vycházet z předpokladu neplatnosti privatizační a následující pozemkové transakce, neboť bylo porušeno blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. To ve svém důsledku vrací právní stav do té polohy, že vlastníkem pozemků je stát, za něhož vykonává příslušná práva Pozemkový fond; z toho lze vycházet při některých dílčích procesních úkonech, které přicházejí úvahu.
Z uvedeného vyplývá, že oba dovolací důvody uplatněné dovolatelem nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání obce Příšovice zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. vytváří oporu k přiznání nákladů dovolacího řízení. Dovolatel však nebyl úspěšný a ostatním účastníkům žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu