ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2533.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2533/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Ing. K. H., b) A. H., zastoupených Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, proti žalovaným 1) Mgr. M. Z., 2) P. Z., 3) J. Z. , zastoupeným JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 47/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2010, č. j. 30 Co 402/2009-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 8.160,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně JUDr. Zdeňky Mikové.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 4. 2008, č. j. 24 C 47/2004-167, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že do společného jmění žalobců náleží jedna ideální polovina pozemku parc.č. 2172 o výměře 4.149 m2, zapsaného na LV č. 1076 pro k. ú. R., obec L., dále jedna ideální polovina pozemku parc.č. 2055/4 o výměře 4.131 m2, zapsaného na LV č. 1516 pro k. ú. V. n. N., obec L., a jedna ideální polovina pozemku parc. č. 375/2 o výměře 9.121 m2, zapsaného na LV č. 204 pro k. ú. O. u L., obec L. Odvolacím soudem byla dále žalobcům uložena povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 33.198,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokátky JUDr. Zdeňky Mikové.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že v daném případě došlo dne 5. 4. 1994 mezi prvním žalobcem a zemřelým Ing. Z. (právním předchůdcem žalovaných) k platnému uzavření písemné smlouvy o sdružení ve smyslu §829 obč. zák. Účelem tohoto sdružení byl nákup a prodej pozemků a dalších nemovitostí získaných v restitučním procesu panem Z., případně jinými restituenty. Jelikož však uvedená smlouva neobsahovala výslovnou dohodu společníků, že se po dobu existence sdružení veškerý nemovitý majetek získaný byť jedním z jeho členů stává majetkem sdružení, pak tedy dle závěru odvolací instance existovala nejen možnost nabývat tyto nemovitosti do majetku sdružení, ale i do výlučného vlastnictví jeho jednotlivých členů. Nižší instance uzavřely, že z provedených důkazů vyplynulo, že účelem sdružení bylo nakoupené pozemky zhodnotit a jejich prodejem vytěžit zisk. Nikoli tedy převedené nemovitosti, ale právě tento výnos z nich tak měl spadat do majetku sdružení. Žalobcům se v předmětné věci navíc nepodařilo prokázat, že by sporné nemovitosti byly pořízeny pro účely sdružení a že by k nim tak žalobcům náležel spoluvlastnický podíl jakožto k majetku získanému v rámci činnosti sdružení ve smyslu §834 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uplatnili nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezili jednoznačně. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdili, že soudy obou stupňů chybně interpretovaly obsah smlouvy o sdružení ze dne 5. 4. 1994 a došly tak k nesprávným právním závěrům. Dovolatelé dále zdůrazňovali otázku výkladu definice výkonu společné činnosti v rámci sdružení . Nižší instance totiž v tomto směru dle mínění dovolatelů rovněž pochybily, když se v této souvislosti zaměřily pouze na otázku platební, tj. zda se účastníci sdružení finančně podíleli na získání majetku sdružení ve stejném rozsahu, a nikoli již na otázku přičinění se o dosažení účelu sdružení též prostřednictvím široké škály dalších činností. Dovolatelé nesouhlasili s tím, že by neunesli v řízení důkazní břemeno ohledně poskytnutého finančního plnění, a vytýkali nižším instancím nesprávné hodnocení předložených důkazů. Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolací soud s ohledem na nedostatek zásadního právního významu dovolatelem vymezené právní otázky dovolání odmítl či případně s ohledem na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Důvodem nepřípustnosti dovolání je mimo jiné také skutečnost, že pokud je řešení konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/1999). O takový případ se v dané věci nepochybně jedná.
Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech. Pouhé námitky k nesprávnému hodnocení důkazů tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009).
Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
I přes nepřípustnost podaného dovolání se Nejvyšší soud nad rámec nezbytného přezkumu vyjadřuje k podstatným právním aspektům námitek dovolatelů a dochází k závěru, že nižší instance rozhodly ve věci správně.
Podle ustanovení §829 odst. 1 obč. zák. platí, že se několik osob může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Dle odst. 2 téhož ustanovení nemá takové sdružení způsobilost k právům a povinnostem.
V ustanovení §834 obč. zák. se uvádí, že majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.
Dle ust. §835 odst. 1 obč. zák. pak platí, že není-li smlouvou určeno jinak, jsou podíly na majetku získaného společnou činností stejné.
Na podkladě shora citovaných ustanovení Nejvyšší soud shledal, že do podílového spoluvlastnictví účastníků sdružení může spadat pouze majetek, který byl získán při výkonu společné činnosti tohoto sdružení. Jelikož se v předmětné věci nepodařilo jednoznačně prokázat, že by byly kupní smlouvy ze strany pouze Ing. Z. uzavírány v rámci činnosti sdružení a s cílem dosažení jeho účelu, lze pokládat právní posouzení věci nižšími instancemi za věcně správné. Žalobci totiž v řízení neunesli důkazní břemeno, jak bylo jejich zákonnou povinností. Aby vůbec bylo možno uvažovat o tom, že předmětné nemovitosti náležejí do majetku sdružení, bylo by nutno, aby uvedená smlouva o sdružení tuto otázku patřičným a určitým způsobem řešila a aby na základě jejího obsahu bylo možno takový závěr učinit. V posuzovaném případě však vymezený účel sdružení vypovídal o úsudku opačném.
Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že z uzavřené smlouvy o sdružení vyplývalo, že jeho účelem byl pouze nákup a prodej pozemků, které byly získány v restitučním procesu panem Z., jakož i jinými restituenty, a jejich následné zhodnocení. Do majetku sdružení tedy bez dalšího nenáležely převedené nemovitosti, nýbrž pouze zisk , který se jejich následným prodejem podařilo vytěžit. V tomto směru je vhodné poznamenat, že účastníci smlouvy o sdružení jednali při jejím uzavírání se zjevně výdělečným cílem právě ve vztahu k potenciálně restituovatelnému majetku; jejich jednání (účel smlouvy o sdružení) se tak ocitá na samé hranici případného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Především ze shora uvedených důvodů nebylo možno shledat judikatorní přesah projednávané věci a tím i přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Žalovaní mají podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§14, §15, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), avšak zvýšená o 30 % (§19a citované vyhlášky), tj. 6.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 8.160,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu