ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2546.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2546/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. Ř. , a b) V. Ř., zastoupených Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod věží 3, proti žalovanému Lyžařskému klubu Severka, IČ: 43963340, se sídlem v Dolní Lomné, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, o zaplacení 251.298,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 197/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2009, č. j. 57 Co 716/2006-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po změně žaloby soudem připuštěné (došlé mu dne 23. 2. 1998) domáhali zaplacení částky 469.568,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996
do zaplacení, představující náklady na přestavbu chaty Severka (kterou měli v nájmu
na základě hospodářské smlouvy uzavřené s žalovaným ze dne 31. 12. 1991, ve znění jejího dodatku ze dne 8. 6. 1994) ve výši 452.657,- Kč, jíž zaplatili stavební firmě, investici do vybavení chaty ve výši 209.346,40 Kč, investici do vybavení kuchyně
ve výši 40.000,- Kč, pojištění chaty na rok 1997 ve výši 15.057,- Kč a náklady
na opravu sněžného vozidla Lavina ve výši 35.000,- Kč. Dále uvedli, že žalovaný jim dluží částku 3.906,80 Kč za telefonní hovory LK Severka do 31. 7. 1996, částku 54.420,- Kč za „nocleženky“ za roky 1993 - 1996 a částku 6.071,40 Kč za provoz LTV za roky 1994 - 1996 a že naopak žalovanému dluží částku 247.500,- Kč jako nájemné od roku 1994 do 30. 9. 1996 a částku 99.390,30 Kč za odběr elektřiny. Vzhledem k tomu, že žalovaný od uzavřené smlouvy odstoupil, skončil nájem chaty ke dni 1. 10. 1996, kdy žalobci z ní byli vykázáni.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že ohledně požadavku žalobců na vydání investic do chaty není pasivně legitimován, neboť není vlastníkem nemovitosti, movité věci žalobců se dosud nacházejí na chatě, takže jsou jim k dispozici k vyzvednutí, a ohledně nákladů na opravu sněžného vozidla namítl promlčení. Pokud jde o dlužnou částku žalovaného vůči žalobcům, poukázal na zápočet provedený
při jednání dne 4. 11. 1996, na základě kterého vznikl rozdíl v jeho prospěch ve výši 168.250,- Kč; tento dluh navrhl k započtení proti žalobci uplatněným nárokům, vyjma investic do chaty.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 7. 2003, č. j.
8 C 197/2002-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 469.568,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1996 do zaplacení, řízení ohledně částky 135,10 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 5. 1984 předal bývalý československý stát jako vlastník chaty Severka, evidenční číslo 0271, v k. ú. D. L. tento majetek do trvalého užívání Tělovýchovné jednotě Dolu Doubrava-Orlová, že hospodářskou smlouvou ze dne 12. 12. 1991 byla chata předána jakožto národní majetek do trvalého užívání podle §70 odst. 1 hospodářského zákoníku žalovanému, který ji pak hospodářskou smlouvou ze dne 31. 12. 1991 dal do dočasného užívání žalobcům za částku 5.000,- Kč měsíčně; dodatkem k této smlouvě ze dne 10. 10. 1994 bylo ujednání o nájemném změněno tak, že základní roční nájemné bylo stanoveno částkou 90.000,- Kč s tím, že za dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1997 bude hrazeno tak, že žalobci na své náklady provedou v souladu se stavebním řízením a stavebním povolením úpravy chaty, zajistí její vybavení, zprovozní kuchyni, opraví kanalizaci a elektrický bojler; dále bylo ujednáno, že tyto investice, představující základní nájemné za rok 1994 až 1997 přejdou okamžikem realizace bez náhrady do vlastnictví pronajímatele. Žalobci realizovali svůj závazek a provedli stavební úpravy chaty, přičemž náklady na ně a na vybavení kuchyně vyúčtovali částkou 664.503,40 Kč. Dále bylo zjištěno, že dne 10. 10. 1994 uzavřel žalovaný jako prodávající s žalobci jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo sněžné pásové vozidlo Lavina
za dohodnutou cenu ve výši 165.000,- Kč, kterou se žalobci zavázali zaplatit
ve 4 splátkách po 41.500,- Kč nejpozději do 30. 3. 1998, s tím, že vlastnictví k vozidlu přejde na kupující po zaplacení kupní ceny (§601 obč. zák.). Ze shodných tvrzení účastníků pak soud prvního stupně vzal za nesporné, že dočasné užívání chaty žalobci bylo ukončeno na základě výpovědi žalovaného ke dni 1. 10. 1996. Po ukončení tohoto vztahu došlo mezi účastníky ke vzájemnému vyúčtování závazků, ze kterého vyplynulo, že žalovaný dluží žalobcům na nákladech za elektřinu za léta 1994 až 1996, telefonních poplatcích a „nocleženkách“ do září 1996 částku 74.275,- Kč, a žalobci dluží žalovanému částku 242.525,- Kč, představující náklady na elektrickou energii za léta 1994 až 1996, splátky sněžného vozidla a daň z nemovitosti. Soud prvního stupně dovodil, že je-li vlastníkem rekreační chaty Česká republika, nemohlo dojít ke zhodnocení majetku žalovaného, a to ani vzhledem k ujednání obsaženému v dodatku č. 1 ze dne 8. 6. 1994 k hospodářské smlouvě, takže žalovaný nezískal na úkor žalobců žádný majetkový prospěch. Důvodná není ani žaloba na náhradu škody za movité věci (vybavení kuchyně chaty) ve vlastnictví žalobců, neboť nacházejí-li se dosud v chatě, je namístě žaloba na jejich vydání, pokud je žalovaný nevydá dobrovolně. Stejně tak není opodstatněná ani žaloba na náhradu nákladů za opravu sněžného vozidla (které je ve vlastnictví žalovaného, když žalobci dosud neuhradili celou kupní cenu), neboť tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobou ze dne 23. 2. 1998 je vzhledem k §107 odst. 1 obč. zák. promlčen (náklady na opravu vozidla ve výši 35.000,- Kč žalobci vynaložili dne 5. 4. 1995). Vůči dalším splatným pohledávkám žalobců pak žalovaný uplatnil započtení (§580 obč. zák.) své splatné pohledávky, která podle zápisu ze dne 4. 11. 1996 činí částku 242.525,- Kč.
K odvolání žalobců proti zamítavému výroku o věci samé a proti výroku
o nákladech řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j.
57 Co 235/2004-83, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 35.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nárok žalobců na zaplacení částky 35.000,- Kč, kterou vynaložili na opravu sněžného vozidla Lavina, je promlčen (§107 odst. 1 obč. zák), dalším jeho závěrům však nepřisvědčil. Dovodil, že skutková tvrzení v žalobě ohledně požadavku žalobců na zaplacení částky 40.000,- Kč, představující hodnotu jejich movitých věcí, které zůstaly v chatě, jsou neúplná ohledně identifikace těchto věcí i jejich stavu v době, kdy byli z chaty vykázáni, a že je proto třeba zvážit tento jejich nárok z hlediska práva na věcné náhradní plnění, představující hodnotu věcí podle stavu jejich neoprávněného zadržení. Pokud by žalobci v tomto ohledu neučinili potřebná doplnění, je třeba postupovat podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dále krajský soud dospěl k závěru, že hospodářská smlouva ze dne 31. 12. 1991 o dočasném užívání chaty žalobci byla uzavřena v rozporu s §348 a §71 hospodářského zákoníku, neboť žalovaný nebyl státní organizací, a kromě toho se v hospodářské smlouvě ze dne 12. 12. 1991 uvádí, že trvalý uživatel není oprávněn nemovitost přenechat k dalšímu užívání jinému, a to ani částečně (viz bod VII. smlouvy z 12. 5. 1984); tato hospodářská smlouva je proto podle §39 obč. zák. a podle §21 odst. 1 věta první hospodářského zákoníku absolutně neplatná. Nárok žalobců na úhradu jimi vložených investic do chaty je tudíž třeba posoudit z hlediska ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Soudu prvního stupně pak odvolací soud dále uložil, aby znovu posoudil důvodnost námitky započtení vznesené žalovaným, kterou se bránil vůči žalobci uplatněným nárokům, neboť žalovaným nebyly jeho pohledávky nikterak konkretizovány.
Usnesením ze dne 2. 12. 2005, č. j. 8 C 197/2002-126, Okresní soud ve Frýdku-Místku „připustil změnu žaloby, spočívající v rozšíření o částku 410.444,- Kč, kterou tvoří výše plnění z neplatné hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991 (nesprávně uvedeno 31. 12. 1990), a to uhrazené nájemné za období roku 1992 až 30. 9. 1996 ve výši 367.000,- Kč, uhrazený rekreační poplatek za rok 1995 ve výši 2.015,- Kč, úhrada pojištění rekreační chaty za období let 1994 - 1996 v celkové výši 33.831,- Kč a úhrada poplatků za lůžka v roce 1995 ve výši 7.598,- Kč; petit žaloby po této změně zní: žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 845.012,30 Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 434.568,30 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“.
Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 15. 4. 2005, žalovaný uvedl, že k započtení uplatňuje celkem částku 242.525,- Kč, představující částku 139.725,- Kč jako doplatek za dodávku elektrického proudu za rok 1994, doplatek za elektřinu za měsíce leden až červenec 1995 a za odběr elektřiny v roce 1996, dále částku 98.300,- Kč jako dvě splátky na kupní smlouvu o prodeji vozidla Lavina, včetně zvýšení o inflaci, a částku 4.500,-Kč za nájem pozemků v letech 1994 - 1996.
Poté Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, č. j.
8 C 197/2002-153, uložil žalovanému povinnost zaplatit „žalobci“ částku 35.200,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 23. 10. 1996 do zaplacení, žalobu ohledně částky 809.677,20 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 434.568,30 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení a 19% úroku z částky 35.200,- Kč od 1. 10. 1996 do 22. 10. 1996 zamítl, řízení ohledně částky 135,10 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vyšel ze všech důkazů provedených již v původním řízení a dále ze smlouvy o dílo ze dne 14. 9. 1994, jejího dodatku č. 1, rekapitulace nákladů na rekonstrukci turistické chaty Severka a ze zápisu o odevzdání a převzetí dokončených staveb z 12. 11. 1994 vzal za prokázané, že rekonstrukce chaty byla provedena na základě objednávky žalobkyně J. D. a byla dokončena dne 12. 11. 1994, kdy dílo bylo převzato. Z daňového dokladu č. 5/1995 pak bylo zjištěno, že náklady na rekonstrukci chaty činily 452.657,- Kč a byly uhrazeny žalobci. Dále soud zjistil, že žalobci vynaložili na vybavení chaty částku 209.340,40 Kč, obsahující i náklady na opravu kanalizace a vyhotovení revizní zprávy z hlediska požární ochrany, že do kuchyně chaty zakoupili kuchyňský robot, elektrický nářezový stroj, elektrickou pečící troubu, plynovou stoličku, mechanickou váhu, pracovní stůl kovový a 4 kusy propanbutanových lahví 25 kg. Dne 4. 11. 1996 došlo mezi účastníky ke vzájemnému vyúčtování závazků, přičemž nezpochybnili, že žalobci dluží žalovanému k tomuto datu částku 242.525,- Kč, představující dluh za odběr elektrické energie v letech 1994 až 1996, neuhrazené splátky vozidla Lavina a daň z nemovitostí, a že žalovaný dluží žalobcům částku 74.275,- Kč, představující nezaplacenou elektřinu v roce 1994, 1996, nezaplacené telefonní poplatky a „nocleženky“ do září 1996; mezi účastníky tak zůstalo sporným pouze vyčíslení nákladů na stavební investice. Z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve F.-M. LV č. 782 pro k. ú. D. L. ze dne 26. 4. 2000 bylo prokázáno, že žalovaný je vlastníkem budovy evidenční číslo 277, občanské vybavenosti, stojící na pozemku st. 988/1, a evidenční číslo 294 stojící na pozemcích p. č. 88/2 a 988/3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobců na zaplacení částky 410.444,- Kč je promlčen v tříleté objektivní promlčecí době podle §107 odst. 2 obč. zák., neboť byl uplatněn až podáním doručeném soudu dne 21. 2. 2005, ačkoliv jednotlivé platby byly uhrazeny nejpozději v roce 1996. Pokud jde o náhradu za vynaložené investice do chaty, a to jednak na základě rekonstrukce, na niž bylo vynaloženo 452.657,- Kč, a vybavení chaty v částce 209.346,40 Kč, nelze bezdůvodné obohacení posuzovat podle §457 obč. zák., neboť restituce v sobě nezahrnuje náhradu za zhodnocení věci, k němuž mohlo v mezidobí dojít. Vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, a to k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, nikoliv k okamžiku, kdy investující osoba nemovitost vyklidí. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že ke zhodnocení chaty došlo nejpozději v listopadu 1994, kdy byly rekonstrukční práce dokončeny, a do vybavení chaty bylo investováno nejpozději v lednu 1995, a byla-li žaloba podána u soudu dne 23. 2. 1998, je zřejmé, že i tyto nároky jsou promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době podle §107 odst. 2 obč. zák. Dále soud prvního stupně dovodil, že i když movité věci tvořící vybavení kuchyně chaty, které žalobci zakoupili, se v ní stále nacházejí, avšak podle závěrů vyžádaného znaleckého posudku jsou již na hranici životnosti, je namístě přiznat žalobcům za ně peněžitou náhradu, jejíž výši určil v souladu s tímto posudkem částkou 35.200,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl podáním ze dne 15. 4. 2005 námitku započtení pohledávek žalobců vůči jeho pohledávkám v celkové výši 242.525,- Kč, představující dvě splátky podle kupní smlouvy z 10. 10. 2004 ve výši 98.300,- Kč, nezaplacené náklady na elektrickou energii za období od roku 1994 do roku 1996 ve výši 139.725,- Kč (podle žalobců jde o částku 99.390,30 Kč, kterou nezpochybňují) a částku 4.500,- Kč za nezaplacený nájem pozemku, a žalobci požadují ve zbývající části zaplacení částky 64.398,20 Kč, která představuje vynaložené náklady za telefonní hovory do 31. 7. 1996 ve výši 3.906,80 Kč, na „nocleženky“ za roky 1993-1996 ve výši 54.420,- Kč a za provoz LTV za roky 1994 až 1996 ve výši 6.071,- Kč, které jsou způsobilé k započtení, nezabýval se soud prvního stupně již prokazováním důvodnosti dalších pohledávek uplatněných žalovaným k započtení do částky 242.525,- Kč.
K odvolání žalobců a žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
23. 3. 2007, č. j. 57 Co 716/2006-208, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku
o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 251.298,50 Kč s 19% úrokem z prodlení od 23. 10. 1996 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nároky v celkové výši 410.444,- Kč uplatněné žalobci jsou promlčeny v tříleté objektivní promlčecí době podle §107 odst. 2 obč. zák.; poté, co žaloba byla částečně pravomocně zamítnuta, částečně jí bylo vyhověno a částečně byla vzata zpět, tak zůstal předmětem odvolacího řízení uplatněný nárok žalobců
na zaplacení částky 394.433,20 Kč, kterou vynaložili na investice do chaty ve vlastnictví žalovaného, které spočívaly jednak v investicích do rekonstrukce chaty a jednak v investicích do vybavení „kuchyně“. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že v tomto rozsahu není žalovaným vznesená námitka promlčení těchto nároků důvodná; jestliže se totiž účastníci ve smlouvě ze dne 31. 12. 1991 a v jejím dodatku ze dne 8. 6. 1994 dohodli na způsobu placení za užívání chaty tak, že nájemné budou žalobci hradit formou vložení investic do rekonstrukce chaty a do vybavení „její kuchyně“, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalobci takto plnili a jimi vynaložené částky nebyly žalovaným zpochybňovány s tím, že se započítávaly na úhradu za užívání chaty (nájemné), a že žalovaný jednostranně žalobcům k 1. 10. 1996 postup podle těchto ujednání účastníků znemožnil, pak teprve v této souvislosti se žalobci dozvěděli, že nemohou své investice vložené do rekonstrukce chaty, nyní již ve vlastnictví žalovaného, a vybavení „její kuchyně“ započítat vůči pohledávkám žalovaného vyplývajícím z užívání chaty. Proto teprve tímto okamžikem došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobců (viz 1 Cdo 74/93) a současně začala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 a 2 obč. zák. na vydání plnění z bezdůvodného obohacení investicemi žalobců vynaloženými do majetku žalovaného; vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 23. 2. 1998, stalo se tak před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby. Jelikož žalobci nezpochybnili k započtení pohledávku žalovaného ve výši 99.390,30 Kč jako nedoplatku za odběr elektřiny, lze podle odvolacího soudu uvažovat o započtení částky ve výši 143.134,70 Kč, která sestává z částky 40.334,70 Kč nedoplatků za odběr elektřiny (139.725,- Kč minus 99.390,30 Kč), částky 4.500,- Kč za nájem za pozemky, který podle ujednání účastníků měli hradit žalobci, a částky 98.300,- Kč jako splátek kupní ceny za vozidlo Lavina. Protože žalobci doložili, že náklady na investice do chaty a vybavení „její kuchyně“ činily 664.503,40 Kč, a protože předmětem odvolacího řízení zůstala částka 394.433,20 Kč, přičemž důvodnou k započtení ze strany žalovaného byla shledána částka 143.134,70 Kč, činí rozdíl těchto pohledávek částku 251.298,50 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobcům zaplatit, včetně požadovaného příslušenství.
Proti naposledy uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný dovolání, na základě nějž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č. j. 30 Cdo 4047/2007-239, zrušil rozsudek Krajského soud v Ostravě ze dne 23. 3. 2007, č. j. 57 Co 716/2006-208, v napadeném vyhovujícím výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 251.298,50 Kč s přísl. a ve výrocích nákladových a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného v projednávané věci, jelikož v době provádění stavebních úprav (tj. v roce 1994) předmětné nemovitosti byla jejím vlastníkem Česká republika, a činností žalobců tak došlo ke zhodnocení jejího majetku a nikoliv majetku žalovaného, jak bylo v řízení mylně dovozováno.
V novém řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 8. 2009, č. j. 57 Co 716/2006-260, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 251.298,50 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku V. (výrok I.), změnil nákladový výrok IV. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, konstatoval, že žalovaný není ve sporu o bezdůvodné obohacení vzniklé zhodnocením předmětné nemovitosti pasivně věcně legitimovaný, neboť v rozhodné době nebyl jejím vlastníkem, a shledal nárok žalobců nedůvodný i v části, v jaké jim jej svým předchozím rozhodnutím přiznal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost je podle nich dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř a důvodnost nesprávným právním posouzením věci. Soudy především pochybily při hodnocení důkazů, konkrétně pak hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991, z jejíhož bodu IV. je zřejmé, že do nemovitosti bylo investováno ve prospěch žalovaného, jenž měl povinnost vyplatit náhradu za tyto investice žalobcům, a k obohacení tudíž nedošlo na straně vlastníka nemovitosti ale na straně žalovaného (k tomu srov. odstavec 4. na první straně dovolání ze dne 1. 12. 2009 v souvislosti s odst. 3 na druhé straně doplnění dovolání ze dne 10. 5. 2010). Ze smlouvy ze dne 15. 12. 1991 (míněna zjevně smlouva ze dne 12. 12. 1991) je přitom zřejmé, že „stavby zůstávají i po zrušení trvalého užívání vlastnictvím trvalého uživatele“. Dovolatelé pak byli v legitimním očekávání uspokojení svého nároku, jelikož předpokládali platnost předmětné smlouvy a tedy i návratnost investic na jejím základě vynaložených. Dovolatelé se rovněž zaměřili, krom námitek směřujících k dovození důvodnosti posuzovaného nároku z obsahu výše uvedené smlouvy, na zpochybnění promlčení jejich práva na vydání obohacení odpovídajícího plnění ze smlouvy ve výši 410.444,- Kč, jelikož o neplatnosti smlouvy se dozvěděli až z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dne 27. 10. 2004, a počali-li se svého práva domáhat dne 17. 2. 2005, nemohlo dojít k jeho promlčení. Dalšími námitkami brojili proti částce, již žalovaný uplatnil k započtení, neboť ta je podle nich důvodná pouze do výše 78.635,- Kč. Dovolatelé dále upozornili na nanejvýše pochybný způsob, jakým byli z předmětné chaty vystěhováni, a tvrdý postup žalovaného vůči nim, jenž je dostal do těžké životní situace. S ohledem na výše uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. .
Dovolatelům nelze přisvědčit, dovozují-li přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání pouze v případech, v nichž je shoda rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího dána vázaností soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího, v daném případě však závazný právní názor odvolacího soudu o neplatnosti hospodářské smlouvy nikterak nepozměnil rozhodnutí soudu prvního stupně (v posuzovaném rozsahu), které jak před, tak i po jeho vyslovení bylo zamítavé, a o právech a povinnostech účastníků tak bylo rozhodnuto shodně. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nelze považovat za měnící ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož soudy obou stupňů došly v projednávaném rozsahu ke stejnému závěru o právech a povinnostech účastníků. Přípustnost dovolání lze tudíž zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu těchto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Zabývá-li se dovolací soud možným zásadním právním významem rozhodnutí odvolacího soudu, je jeho povinností přihlédnout ke všem otázkám v dovolání předestřeným, nepřísluší mu však provádět bezbřehou revizi předchozího rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, CD 1/2005). Žalobci ve svém dovolání žádnou takovou otázku nevymezili, a již tato okolnost brání dovolacímu soudu, aby mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. K tomu lze dodat, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, k jehož zpochybnění dovolací argumentace částečně směřovala poukazem na ustanovení neplatné hospodářské smlouvy, z něhož měl vyplývat konkrétní závazek žalovaného, nemůže být takovou námitkou rozhodně otřesen, a řešení naznačené otázky není ani způsobilé dovodit zásadní právní význam posuzovaného rozhodnutí, neboť zmínka o ustanovení hospodářské smlouvy je zde bez jakéhokoliv významu, byla-li tato smlouva současně shledána neplatnou, a proto již podle ní nelze posuzovat práva a povinnosti účastníků z ní údajně vyplývající, o čemž nelze mít žádných pochyb. Závěr plynoucí dle dovolatelů ze smlouvy ze dne 12. 12. 1991 o přeměně práva trvalého užívání nemovitostí na vlastnické právo žalovaného k nim by pak ani v případě potvrzení jeho správnosti nebyl v rozporu se závěrem obsaženým v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolatelé touto argumentací výslovně nenamítají, že by v rozhodném období byl vlastníkem nemovitostí žalovaný. Dovolatelé přitom žádnými dalšími argumenty své tvrzení o věcné pasivní legitimaci žalovaného nepodpořili a za daných okolností Nejvyšší soud neshledal důvodu, proč by se měl od shora zmíněného názoru, stejně jako od názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, odklánět.
Zpochybňují-li dále dovolatelé správnost posouzení námitky započtení, je třeba zdůraznit, že tímto tvrzením žalobci napadají závěr obsažený v zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně, jež byla potvrzena předchozím rozsudkem odvolacího soudu v rozsahu, v jakém tento rozsudek nebyl předmětem předchozího dovolacího přezkumu, a tedy ani předmětem zrušujícího rozsudku dovolacího soudu. V nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu již tedy nebyla řešena otázka zániku části žalovaného nároku v důsledku námitky započtení vznesené žalovaným a bylo rozhodováno pouze o části nároku, která tímto způsobem nezanikla. Nejde-li o otázku, na níž by spočívalo přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, nelze z jejího posouzení ani usuzovat na jeho relevantní nesprávnost, z čehož je zřejmé, že toto tvrzení dovolatelů je za současného stavu řízení zcela liché. Ze stejného důvodu lze za bezpředmětné označit i dovolací tvrzení vztahující se k posouzení běhu promlčecí doby, neboť ani tato otázka nebyla řešena v přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu, jenž se zabýval pouze částí nároku uplatněného původní žalobou a nikoliv nárokem uplatněným v návrhu na rozšíření žaloby připuštěném usnesením okresního soudu ze dne 2. 12. 2005, k němuž směřují argumenty dovolatelů a o němž již rovněž bylo pravomocně rozhodnuto původním, žalobci nenapadnutým, rozsudkem odvolacího soudu, jenž již nyní nelze s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro podání dovolání podrobit v naznačeném rozsahu dovolacímu přezkumu. Dovolatelé navíc přehlížejí rozdíl mezi subjektivní a objektivní promlčecí dobou, domnívají-li se, že počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy nabyli vědomí o rozhodujících skutečnostech, neboť tento moment je rozhodný pouze pro určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, nikoliv však objektivní, pro niž je rozhodující skutečný okamžik nabytí majetkového prospěchu žalovaným. Další dovolateli uváděná tvrzení jsou pak již bez jakéhokoliv vztahu k správnosti právního posouzení odvolacího soudu, a Nejvyšší soud k nim tudíž nemohl nijak přihlédnout.
S ohledem na výše uvedené tedy dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný žádné náklady nevynaložil
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v.r.
předseda senátu