ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2553.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2553/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele S.-K. V ., zastoupeného JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, č. j. 28 Co 563/2006-376, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 12/2003 (žalobců a) S. K. V ., zastoupeného JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, b/ Družstva pro rekreační bydlení , se sídlem v Praze 5, Zborovská 30, zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140/2, c/ L. D ., a d/ MUDr. T. S ., a dalších účastníků řízení: 1/ Ing. J. V ., 2/ Ing. L. P ., 3/ Obce Čím , okres Příbram, a 4/ Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2006, č. j. 12 C 12/2003-338, byla (ve výroku I) zamítnuta žaloba o určení, že pozemky parc. č. 395/4, 395/62, 395/63, 287 (st.), 286 (st.), 395/56, 205 (st.), 395/57, 206 (st.), 395/2 a 207 (st.) v katastrálním území Čím jsou vlastnictvím L. D. (z ideálních 8/16), Ing. L. P. (z ideálních 4/16), MUDr. T. S. (z ideálních 2/16), Ing. J. V. (z ideální 1/16) a S.-K. V. (z ideální 1/16). Výrokem II uvedeného rozsudku bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti „Družstvu pro rekreační bydlení“ vydat pozemky parc. č. 395/2, 395/4, 395/57, 395/56, 395/62, 395/63, 205 (st.), 206 (st.), 207 (st.), 286 (st.) a 287 (st.) v katastrálním území Čím (které byly dříve částí pozemku parc. č. 395/2, zapsaného tehdy ve vložce č. 122 pozemkové knihy pro katastrální území Čím), a to konkrétně L. D. (z ideálních 8/16), Ing. L. P. (z ideálních 4/16), MUDr. T. S. (z ideálních 2/16), Ing. J. V. (z ideální 1/16) a S.-K. V. (z ideální 1/16). Zastaveno bylo řízení i v části o určení vlastnictví žalobce S.-K. V. k pozemkům parc. č. 395/3 a 395/58 v témže katastrálním území (výrok III). V části o určení, že S.-K. V., L. D., MUDr. T. S., Ing. J. V. a Ing. L. P. nejsou vlastníky pozemků parc. č. 395/58 a parc. č. 395/3 v katastrálním území Čím, byla žaloba zamítnuta (výrok IV) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení (výrok V).
O odvolání žalobce S.-K. V. proti označenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, č. j. 28 Co 563/2006-376, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví tohoto žalobce k jedné ideální šestnáctině pozemků parc. č. 395/4, 395/62, 395/63, 286 (st.), 287, 395/56, 205, 395/57, 206, 395/2 a 207 v katastrálním území Čím (které byly dříve součástí pozemku parc. č. 395/2, jenž byl zapsán ve vložce č. 122 pozemkové knihy pro katastrální území Čím), potvrzen.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukázal v prvé řadě na okolnost, že zahájení tohoto občanského soudního řízení předcházelo správní řízení před Okresní úřadem – pozemkovým úřadem v Příbrami, který o věci rozhodl dne 17. 7. 2002, pod č. j. 1544/93-D, Rv 78/02; výrokem tohoto správního rozhodnutí bylo L. D., Ing. L. P., MUDr. T. S., Ing. J. V. a S.-K. V. obnoveno vlastnické právo k pozemkům parc. č. 395/58 a parc. č. 395/3 v katastrálním území Čím, ovšem dalším výrokem bylo deklarováno, že označeným oprávněným osobám nelze vydat pozemky parc. č. 395/4, 395/62, 286 (st.), 287 (st.), 395/56, 205 (st.), 395/57, 206 (st.), 395/2 a 207 (st.) v katastrálním území Čím, které byly dříve součástí pozemku parc. č. 395/2 (tehdy zapsaného ve vložce č. 122 pozemkové knihy pro katastrálním území Čím). Žalující „Družstvo pro rekreační bydlení v Praze 5“ žalobou u soudu napadlo uvedený výrok rozhodnutí správního orgánu o obnovení vlastnického práva k pozemkům oprávněným osobám a žalobci S.-K. V., L. D. a MUDr. T. S. se svou žalobou zaměřili na zpochybnění výroku rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že v rozhodnutí uvedené pozemky jim nelze vydat. Odvolací soud, jsa vázán mezemi návrhů, tudíž konstatoval, že předmětem tohoto řízení je jednak nárok na vydání pozemku parc. č. 395/2 – zahrada (o výměře 6.364 m2), jehož původními vlastníky byli MUDr. A. P. a J. G., jimž byl pozemek vyvlastněn bez vyplacení náhrady rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v P. ze dne 25. 8. 1964, za účelem jeho zastavění rekreačními objekty. Nárok na vydání pozemku uplatnili M. P. a J. G. u pozemkového úřadu dne 24. 8. 1993. M. P. dne 28. 4. 1996 zemřela a jejími právními nástupci se stali její dědici L. D. (v rozsahu 4/8), Ing. L. P. (v rozsahu 2/8), MUDr. T. S. (v rozsahu 1/8) a S. V. ( v rozsahu 1/8). S. V. zemřela dne 18. 4. 1994 a jejími právními nástupci jsou pozůstalý syn Ing. J. V. a vnuk S.-K. V. V řízení před pozemkovým úřadem bylo prokázáno, že k pozemkům parc. č. 295/63, 287 (st.), 395/62, 286 (st.), 395/56, 205 (st.) a 395/57 bylo jiným fyzickým osobám zřízeno právo osobního užívání pozemků a na těchto pozemcích byly vystavěny rekreační chaty; zbylé pozemky se staly součástí chatové osady Hrdlička.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl i odvolací soud k závěru, že ve vydání pozemků oprávněným osobám brání překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jímž se právní vztahy účastníků v posuzované věci řídí. Chatová osada na pozemku parc. č. 395/2 byla zřízena před 1. 10. 1976 a patří k ní též společná přístupová cesta, hřiště a společná inženýrská síť. Na dalších nevydaných pozemcích bylo zřízeno právo osobního užívání svědčící jiným fyzickým osobám. I při naplnění restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě nemohou být proto označené pozemky vydány oprávněným osobám.
Odvolací soud byl dále konstatoval, že původní spoluvlastnice pozemku parc. č. 395/2 MUDr. M. P. uplatnila nárok na vydání tohoto pozemku u Pozemkového úřadu v P. až dne 24. 8. 1993, po lhůtě uvedené v §13 odst. 2 zákona o půdě. Podle názoru odvolacího soudu se na restituční nároky na vydání zemědělských pozemků, které bylo možné uplatnit do 31. 1. 1993, nevztahuje nové určení doby od 1. 7. 1993 do 31. 8. 1993, podle novelizovaného znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.). Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že nárok uplatněný touto původní spoluvlastnicí je navíc prekludován.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci Steve-Kai Vyskovi (jeho zástupci) dne 11. 12. 2006 a tento účastník, zastoupen advokátem, jej napadl dovoláním dne 12. 2. 2007, tedy ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V otázce přípustnosti dovolání odkázal dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvody uplatňoval, že odvolací soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, dále že řízení trpí vadami a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že rozsudek odvolacího soudu „v rozporu s ustanoveními §157 odst. 1 a §90 občanského soudního řádu neoznačuje správně účastníky odvolacího řízení, takže tu jde o rozsudek neúplný, který činí nejistými právní vztahy účastníků řízení a jejich procesní postavení v tomto řízení, v němž mají jednotliví účastníci (v rozporu s jejich označením v rozsudku) protichůdné postavení“. Tvrdil, že v řízení nebylo přesvědčivě objasněno, zda pozemek parc. č. 395/2 v katastrálním území Čím byl původním spoluvlastníkům řádně vyvlastněn či nikoli. Podle jeho názoru nebyly prokázány skutečnosti o odnětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu a o změně jeho způsobu užívání k rekreačním účelům a doloženy nebyly ani skutečnosti týkající se stavebního řízení ohledně jednotlivých staveb postavených na parcelách, jež vznikly rozdělením původního předmětného pozemku. Dovolatel má za to, že v řadě případů tu jde o stavby nepovolené a tvrdí, že doloženy nebyly ani skutečnosti o vzniku práva osobního užívání pozemků. Vadné právní posouzení věci spatřuje především v tom, že odvolací soud shledal překážky pro vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a d) zákona o půdě, třebaže „v řízení nebyla prokázána existence rekreační osady Hrdlička jako právního subjektu a naopak lze mít za to, že tu šlo pouze o shluk rekreačních objektů, postavených zčásti bez řádného stavebního povolení, který neměl žádný právní statut“. Dovozuje, že „pouze právní subjektivita takového seskupení může vyvolat existenci překážky nevydání pozemku podle §11 odst. 1 zákona o půdě“. K otázkám procesním dále namítá, že soud „přikývl tvrzení Pozemkového úřadu P. o údajné písařské chybě v jeho rozhodnutí ze dne 17. 7. 2002, č. j. 1544/93-D, RV 7802, spočívající v nesprávném označení předmětného pozemku, ačkoli bylo zřejmé, že tu šlo o věcnou vadu rozhodnutí, způsobující neplatnost tohoto správního rozhodnutí“. K zodpovězení otázky, který pozemek byl vlastně předmětem vyvlastnění v roce 1964, zda část pozemku č. kat. 592/2 nebo pozemek č. kat. 595/2 v katastrálním území Čím, nebyl v řízení předložen žádný věrohodný doklad, ač žalobce navrhoval soudu i v tomto směru doplnění dokazování. Proto jeho názoru nemohl být učiněn spolehlivý závěr o existenci restitučního důvodu podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (jak uzavřel pozemkový úřad), nýbrž se mohlo jednat nanejvýše o důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitosti bez právního důvodu). V posuzované věci nedošlo k vyvlastnění pozemku, nýbrž k jeho protiprávnímu odnětí původním vlastníkům. Protiprávní přechod držby předmětného pozemku nemohl mít ani za tehdejší právní úpravy za důsledek přechod vlastnictví pozemku či vznik oprávněné držby neoprávněným nabyvatelem; z tohoto důvodu nemohlo platně dojít ani k dalším právním dispozicím, k předání pozemku do osobního užívání jiným fyzickým osobám a k vytvoření chatové osady Hrdlička, jakož i k vydání stavebního povolení ke zhotovení staveb na parcelách vzniklých rozdělením původního pozemku a k vydání kolaudačních rozhodnutí. Podle názoru dovolatele je tím zpochybněna i samotná existence překážky pro nevydání tohoto pozemku oprávněným osobám podle zákona o půdě. Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Z ostatních účastníků dovolacího řízení se k dovolání vyjádřil toliko Pozemkový fond České republiky, jež označil dovolání za neopodstatněné. Se závěry odvolacího soudu se přitom ztotožnil a k argumentaci dovolatele současně dodal, že v případě existence překážek podle §11 odst. 1 zákona o půdě bránících vydání pozemku je nezávažné, o který z restitučních důvodů se tu konkrétně jedná.
Nejvyšší soud jako soudu dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat zejména z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud zásadně přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při řešení otázky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Z těchto skutečností proto dovolací soud dále vychází.
Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o existenci překážek podle §11 odst. 1 písm. a) a d) zákona o půdě, jež brání vydání pozemků oprávněným osobám; subsidiárně odvolací soud argumentuje též ustanovením §13 odst. 2 zákona o půdě o uplynutí lhůt k uplatnění nároku.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání, s výjimkou případů, kdy bylo toto právo zřízeno za okolností uvedených v §8 tohoto zákona.
Podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územních rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístněných, zřízena zahrádková nebo chatová osoba, nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976.
Při uplatnění nároku oprávněnou osobou u soudu v případě nevydání nemovitosti podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. si soud sám posoudí jako otázku předběžnou zákonné předpoklady tohoto nevydání (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. 12. 1995, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1996, str. 51). V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 203/94 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 88, svazek 3), jež týká se výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož nelze pozemky vydat v případě, že se na nich nachází zahrádková nebo chatová osada), Ústavní soud poukázal zejména na ustanovení §52 až §58 vyhlášky č. 83/1976 Sb. (ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb.), o obecných technických požadavcích na výstavbu, která používají pojem chatové osady a vymezují podmínky jejich zřízení.
Na právních důsledcích, jež vyplývají z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., nezměnilo ničeho ani ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku o tom, že právo osobního užívání pozemku podle dřívějších předpisů a trvající ke dni 1. 1. 1992 se mění týmž dnem na vlastnictví fyzické osoby (i k této právní otázce srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy k pozemkům, k nimž žalobce uplatňoval právo na jejich vydání (určení vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona o půdě), byla podle skutkových závěrů odvolacího soudu před 1. říjnem 1976 zřízena chatová osada, resp. k jednotlivým parcelám (vzniklým rozdělením původního pozemku) bylo ve prospěch konkrétních fyzických osob zřízeno právo osobního užívání, je bezchybný i právní závěr odvolacího soudu, že tyto pozemky nelze oprávněným osobám vydat (§11 odst. 1 písm. a) a d) zákona o půdě). Dovozuje-li snad dovolatel, že překážka podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je dána pouze v případech, kdy jednotlivé pozemky a na nich zhotovené stavby patřily jedinému subjektu (s tím, že chatovou osadu ve smyslu citovaného ustanovení zákona jinak nepředstavují), jde o názor nesprávný, pro který oporu v zákoně nalézt nelze. Jelikož důvody bránící vydání pozemků podle zákona o půdě vztahují se ke všem restitučním důvodům uvedeným v §6 odst. 1 zákona o půdě, je právně nezávažná polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu, zda na posuzovaný případ jinak případ dopadá restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě (jak uzavřely pozemkový úřad a soudy obou stupňů), nebo důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, jak dovolatel nyní tvrdí. Mimo rámec restitučních zákonů (zde zákona o půdě) se přitom ti, kdy mají podle těchto předpisů postavení oprávněných osob, prosazením svých vlastnických nároků domáhat nemohou (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Právní názory, na nichž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil, jsou tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s .ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ostatním účastníkům v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu