ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2566.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2566/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži 65, proti žalovaným: 1) Hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Družstvo Dům V Štíhlách 1255, družstvo , IČ: 61464937, se sídlem v Praze 4 - Krči, V Štíhlách 1255/11, 3) Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci , IČ: 00063347, se sídlem v Praze 1, Betlémská 9, zastoupený JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 507/36, a 4) Pozemkový fond České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 259/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. 24 Co 261/2009-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2009, č. j. 20 C 259/2006-140, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2842, 2843 a 2844 v katastrálním území K.
Věc byla soudy obou stupňů projednávána v řízení podle části páté (§244 a následující) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), po té, co o návrhu žalobce na určení oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) negativně rozhodl pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 3. 2006, č. j. PÚ 2012/92).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že předmětné pozemky byly původně vlastnictvím předchůdkyně žalobce V. M. (zemř. 17. 3. 1987), která je podle zápisu v pozemkové knize nabyla na základě smlouvy trhové, uzavřené v roce 1944. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k totožnému závěru, že roce 1958 Věra Mayerová převedla vlastnické právo k pozemkům písemnou smlouvou na K. K. (jde-li o pozemek č. kat. 2842) a na V. K. (k pozemkům č. kat. 2843 a 2844), jímž byly pozemky později za náhradu vyvlastněny (rozhodnutími Odboru výstavby ONV Prahy 4 ze dne 29. 11. 1963, č. j. výst. 23161/63 – Krč, a ze dne 7. 2. 1964, č. j. 23161/93 – Krč). Ač smlouvy o převodu pozemků na shora označené osoby z roku 1958 nebyly v listinné podobě dohledány, závěr o převodu vlastnictví předchůdkyně žalobce na tyto osoby vyplývá podle odvolacího soudu z ostatních v řízení provedených důkazů a lze na něj usuzovat i ze zjištění o následném chování účastníků. I odvolací soud tudíž uzavřel, že skutečnosti o vlastnictví předchůdkyně žalobce V. M. v době přechodu pozemků na stát nebyly prokázány, naproti tomu bylo zjištěno, že vlastníkem pozemků byly od roku 1958 jiné osoby, jimž byly pozemky později vyvlastněny. Žalobce – byť právní nástupce V. M. - proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě a negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobce k pozemkům (§9 odst. 4 zákona o půdě) je z tohoto důvodu správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno uzavření převodních smluv mezi vlastnicí pozemků V. M. a V. K., resp. K. K., jimž byly později pozemky za náhradu vyvlastněny. Nečinnost své předchůdkyně při ochraně vlastnického práva přičítá tehdy panujícím společenským poměrům. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve vyjádření k dovolání připustil, že v posuzované věci mohlo dojít k vyvlastnění pozemků jiné osobě než skutečnému vlastníku a k návrhu dovolatele se připojil.
Žalovaný 4) označil rozsudek odvolacího soudu za správný a rozhodnutí o dovolání ponechal na úvaze dovolacího soudu.
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.) a v lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem, který byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze tudíž usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Označení právní otázky, pro kterou by bylo lze rozsudek odvolacího soudu pokládat za rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání postrádá. Rozsudek spočívá na právním závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, jelikož nebyly prokázány rozhodné skutečnosti o vlastnickém právu jeho právní předchůdkyně v době přechodu předmětných pozemků na stát; naproti tomu bylo zjištěno, že vlastnické právo V. M. již v roce 1958 převedla písemnou smlouvou na jiné osoby, jimž byly pozemky posléze vyvlastněny.
K jiným závěrům o vlastnickém právu své právní předchůdkyně dochází žalobce na základě jiného hodnocení v řízení provedených důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i odvolací soud. Obsahem dovolání není tedy polemika žalobce s právním posouzením věci (žalobce netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť své námitky - nemaje k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - žalobce nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z pohledu žalobcem uplatněného dovolacího důvodu (jeho obsahové konkretizace) rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významný není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným 1), 2) a 4) – jež by podle citovaných ustanovení zákona měli na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo - v dovolacím řízení náklady nevznikly. V případě žalovaného 3), který v zastoupení advokátky podal vyjádření k dovolání s návrhem směřujícím k jinému výsledku dovolacího řízení, Nejvyšší soud použil ustanovení §150 o. s. ř., jež mu z důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje tomuto účastníku právo na náhradu nákladů řízení výjimečně odepřít.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu