ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2579.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2579/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 3. 2010, sp. zn. 17 Co 144/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 195/2008 (žalobkyně N. m. , zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, 520 03 Pardubice, Zelená 267, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 24. 7. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Prostějově z 28. 1. 2009, čj. 7 C 195/2008-86. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující N. m. je vlastníkem pozemku parc. č. 5683 a pozemku parc. č. 5694 v katastrálním území Prostějov, zapsaných na č. l. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro O. k. (katastrální pracoviště P.). Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni na úhradu nákladů řízení 26.548,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 3. 2010, sp. zn. 17 Co 144/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Prostějově z 28. 1. 2009, čj. 7 C 195/2008-86, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalující N. m. na náhradu nákladů odvolacího řízení 26.092,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné a proto bylo podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrzeno (včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně).
Odvolací soud poukazoval na to, že s projednávanou právní věcí souvisí rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR z 2. 11. 2006, čj. 5A 35/2002-73, v němž byl zaujat právní závěr, že žalující N. m. není církevní právnickou osobou, nýbrž veřejným fondem s právní subjektivitou, jehož majetek není majetkem státu, ale majetkem samostatné právnické osoby.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že mezi N. m. a Čs. státem, zastoupeným bývalým Okresním národním výborem v Prostějově, byla dne 17. 1. 1963 uzavřena darovací smlouva ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, přičemž uzavření této darovací smlouvy předcházel příkaz Ministerstva školství a kultury, přikazující Náboženské matici převést bezúplatně majetek ve smlouvě uvedený darem na Čs. stát podle vládního nařízení č. 30/1954 Sb., o darech ve prospěch státu a o pořádání sbírek národními výbory. Zároveň odvolací soud poukazoval na to, že dne 20. 1. 2009 žalující Náboženská matice učinila „odvolání daru“, k němuž došlo na základě darovací smlouvy ze 17. 1. 1963.
Odvolací soud rovněž poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno i to, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly převedeny do vlastnictví N. m. Českou katolickou charitou (se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 12), jež byla jako vlastník pozemků zapsána v pozemkové knize dne 23. 7. 1952, pod Čd 2090/52, na základě smlouvy o převodu vlastnictví ze dne 28. 12. 1961, schválené rozhodnutím Ministerstva školství a kultury z 5. 1. 1962, čj. 1075/62.
Na podkladě uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě žalující N. m. měla nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, ve svém vlastnictví a nikoli jen ve své správě (jako majetek, který by patřil církevním řádům a kongregacím). Nicméně odvolací soud dovozoval, že „z právní povahy N. m. a z cíle, pro který byla zřízena, bylo třeba dospět k závěru, že i takový majetek, který měla N. m. ve svém vlastnictví, nikoli jen ve správě, bylo nutno posuzovat jako církevní majetek“. Proto podle názoru odvolacího soudu bylo možné na daný případ vztáhnout ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož takový majetek nelze převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákonů o církevním majetku; zatím takovým právním předpisem tu je jen zákon č. 338/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství Olomouckého, který ovšem otázku majetku N. m. neřeší. Právní úprava obsažená v zákoně č. 338/1991 Sb. znamená, že zatím tu není obecné vymezení podmínek pro restituci církevního majetku; v žádném případě to však neznamená, že právnické osoby církevní povahy by se nemohly domáhat např. ochrany svého vlastnictví podle obecných předpisů.
Odvolací soud se ztotožňoval s názorem soudu prvního stupně, že žalující N. m. má v daném případě na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, když v tomto řízení uplatňuje, že v tomto případě nabyl stát vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto sporu, neplatným právním úkonem, ovšem „stát je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto pozemků“. Uvedená darovací smlouva ze 17. 1. 1963 nebyla podle názoru odvolacího soudu projevem svobodného a dobrovolného projevu vůle a došlo k ní jen na základě příkazu Ministerstva školství a kultury ze 17. 1. 1962, čj. 2974/72-6.
Odvolací soud byl i toho názoru, že tu nedošlo ze strany státu ani k vydržení vlastnického práva k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, neboť již ze samotného obsahu darovací smlouvy ze 17. 1. 1963 (uzavřené mezi N. m. a bývalým Okresním národním výborem v Prostějově) zejména z článku II. této smlouvy „muselo být státu zřejmé, že tu k darování pozemků došlo na základě příkazu Ministerstva školství a kultury ze 17. 1. 1962 č. 2974/62-6, čímž svobodná vůle darující N. m., jako darující, byla podstatně ovlivněna, takže nabytí vlastnického práva vydržením ze strany státu bylo výrazným způsobem zpochybněno“.
Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvolacím soudem potvrzen a o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu dne 19. 4. 2010 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně 21. 5. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především zdůrazňoval, že žalující N. m. neučinila ani v období po roce 1989 žádný úkon k ochraně svého tvrzeného vlastnického práva, třebaže v tomto soudním řízení argumentovala tím, že v období před listopadem 1989 se rozhodně nemohla svého vlastnického práva domáhat co do jeho určení; svou žalobu v této právní věci podala u soudu až v roce 2008.
Dále dovolatel zdůrazňoval, že žalující N. m. jako veřejný fond s právní subjektivitou, není oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), takže neuplatnění svého tvrzeného nároku nemohla přesvědčivě odůvodňovat tím, že otázka jejího majetku bude vyřešena přijetím restitučních předpisů ohledně majetku církví s poukazem na ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalující N. m. dne 16. 1. 2009 přikročila k „odvolání daru“, jež se týkalo darovací smlouvy ze 17. 1. 1963, uzavřené s Čs. státem – Okresním národním výborem v Prostějově. V tomto odvolání daru uváděla, že se domáhá vrácení daru od státu ohledně pozemků parc. č. 5683 a parc. č. 5694 v katastrálním území Prostějov. Podle názoru žalovaného fondu lze z obsahu tohoto úkonu jednoznačně dovodit, že žalující N. m. „považovala uzavřenou smlouvu ze 17. 1. 1963 za platnou“ a připouštěla pro případ, že by soud dospěl k závěru, že se jedná o platný právní úkon, že se domáhá „vrácení daru“ a poukazem na ustanovení §630 občanského zákoníku).
Žalovaný Pozemkový fond ČR je plně přesvědčen, že na daný případ dopadají právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05 (viz č. 477/2005 Sb.), že „nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů“ a v tomto smyslu „musí být posuzovány spory z vlastnictví tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Přípustnost dovolání odvolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Odvolací soud při právním posouzení určovacího žalobního návrhu (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) žalující N. m. měl na zřeteli (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 15. 3. 2010) zejména ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) s přihlížením i k ustanovením zákona č. 298/1990 Sb. (ve znění zákona č. 338/1991 Sb.), o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádu a kongregací.
Podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace převádět do vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákonů o tomto církevním majetku. – Ohledně majetku církví byl zatím vydán zákon č. 289/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, který ovšem neřeší v širším rozsahu restituci majetku této právní povahy.
Při úvaze o tom, o jaký subjekt práva tu na straně N. m. jde (a to i z hlediska dopadu ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. na daný případ), dospěl odvolací soud na podkladě výsledků dokazování před soudy obou stupňů (s přihlížením zejména k obsahu rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR z 2. 11. 2006, čj. 5 A 35/2002-73, týkajícímu se uvedené Náboženské matice) k závěru, že N. m. je samostatným subjektem (právnickou osobou), jehož účelem je správa části majetku církve (a to církve římskokatolické) i správa výnosu z tohoto majetku církevní povahy; v tomto smyslu bylo možné, podle názoru odvolacího soudu, majetek N. m. posuzovat jako majetek církevní. Odvolací soud tedy při své úvaze ohledně majetku N. m. bral zřetel na princip zvláštnosti restituce majetku církví i na to, zda nárok žalující N. m. je či není nárokem restitučním podle zákona č. 229/1991 Sb.; měl přitom za to, že řešení otázky vlastnictví žalobkyně není dáno přímo uvedeným restitučním předpisem, ale zároveň měl na zřeteli, že žalobní nárok žalobkyně v daném případě nelze označit za uplatnění nároku, který by obcházel restituční předpisy. Tento právní závěr odvolacího soudu nelze pokládat za řešení právní otázky, jež by bylo v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
V rozporu ani s ustanoveními občanského zákoníku (jmenovitě s ustanoveními §37 a §39 i §130 a §134 občanského zákoníku) nejsou, podle názoru dovolacího soudu, závěry odvolacího soudu o tom, že neodpovídalo ustanovením občanského zákoníku zjištěné uzavření darovací smlouvy ze 17. 1. 1963 N. m. ve prospěch státu „na základě příkazu Ministerstva školství a kultury ze 17. 1. 1962, čj. 2874/62-VI“, a že v důsledku takto učiněného nedobrovolného darovacího úkonu nebyla přesvědčivě doložena ani dobrá víra na straně státu, že mu pozemky, o něž šlo v tomto řízení, náleží, což bylo a je zákonným předpokladem nabytí věci vydržením, tvrzeného v tomto řízení ze strany žalovaného fondu.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dovolací soud nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by u dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. řešení některé právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, nebo řešení některé právní otázky odvolacím soudem, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani řešení odvolacím soudem některé právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když tu např. otázka právní subjektivity žalující N. m. se už stalo i předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu ČR a z jeho dílčích výkladových závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, vycházel).
Dovolací soud proto přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalující Náboženské matici v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2010
JUDr. Josef Rakovský,v. r.
předseda senátu