ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2611.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2611/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Orlí 27, 2) Diagnostický ústav pro mládež, středisko výchovné péče a školní jídelna, Brno, Veslařská 246 , IČ: 62158384, se sídlem v Brně-Jundrov, Pisárky, Veslařská 345/246, zastoupený JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, a 3) Pozemkový fond České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 245/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2009, č. j. 49 Co 388/2008-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) k rukám advokáta JUDr. Ludvíka Ševčíka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 6. 2008, č.j. 34 C 245/2005-176, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že otec žalobkyně M. K. (zemř. 22. 11. 1968) a matka žalobkyně H. K. (zemř. 24. 9. 1966), byli ke dni své smrti podílovými spoluvlastníky (každý z podílem o velikost jedné poloviny) označených nemovitostí v katastrálním území P., konkrétně budovy čp. 348 na pozemku parc. č. 2151, pozemků parc. č. 2151 a 2152, budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. 2152 (tzv. ateliér H.) a pozemku parc. č. 2153 (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že vlastnické právo k nemovitostem nabyli rodiče žalobkyně na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1924. V roce 1948 opustili Československou republiku a usídlili se v E.; československé státní občanství si však podrželi až ke dni své smrti. Rozhodnutím Městského národního výboru v Brně z 11. 6. 1962, č.j. Fin/3-ev.č.98/1961-88/Eng., bylo rozhodnuto o tom, že předmětné nemovitosti přecházejí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. na československý stát, který je od roku 1962 užíval prostřednictvím svých organizací, ačkoliv rozhodnutí o přechodu nemovitostí na stát nebylo rodičům žalobkyně (zdržujícím se dlouhodobě v zahraničí) řádně doručeno.
Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že i na zjištěné okolnosti o ztrátě majetku rodičů žalobkyně pamatují restituční předpisy, jelikož převzetí věci státem na základě rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno vlastníkům a nenabylo tak právní moci, je podřatitelné restitučnímu důvodu podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ačkoliv jinak by se restituce tohoto majetku (v případě dovršení správního řízení) řídila zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu řešící problematiku vztahu restitučních předpisů a občanského zákoníku a uzavřel, že žalobkyně se prosazení tvrzených vlastnických nároků nemůže domáhat podle obecného předpisu, a to ani žalobou o určení vlastnického práva podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.). Dodal, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu citovaného procesního ustanovení, jak je vyplývá i z judikatury Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a současně je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ). Konkrétně namítala, že restituční předpisy na posuzovaný případ nelze použít, jelikož podle citovaného rozhodnutí Ministra zemědělství České republiky nejde o zemědělské nemovitosti ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a vyloučena je i restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť podle ustanovení §1 odst. 3 tohoto zákona jej nelze použít na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy podle zvláštního zákona. Tím zde má být zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, který ovšem restituční titul „přechodu věci na stát bez právního důvodu“ nezná. A jelikož pro nezákonný postup ve správním řízení k odnětí vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. prokazatelně nedošlo, žalobkyně dovozuje, že se ochrany tvrzeného vlastnického práva může domoci pouze podle obecných předpisů. Má za to, že jí nastolené právní otázky mají po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Konstatuje, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva svých rodičů nepostrádá, neboť bez jeho deklarování rozhodnutím soudu nelze projednat dědictví po jejích rodičích. Tvrdí, že vlastnické právo k nemovitostem stát nikdy nezískal a užívá je bez právního důvodu, což je v rozporu i s „evropskou právní úpravou“. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) označili rozsudek odvolacího soudu za správný, spočívající na právním posouzení, které je konformní s názory ustálené rozhodovací praxe soudů. Dovolání proto označili za nepřípustné a navrhli, aby je dovolací soud odmítl.
Žalovaný 3) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání se proto Nejvyšší soud zaměřil na otázku poměru restitučních předpisů a občanského zákoníku a prověřil udržitelnost právního závěru odvolacího soudu, že se prosazení svých vlastnických nároků mohla žalobkyně domoci již podle restitučních předpisů.
K prvé otázce lze poukázat na nyní již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jíž základem je názor, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku. Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se tedy nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2187, sešit 27). V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, Nejvyšší soud dovodil, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy by byl dán restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/19990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se pak vyjádřil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že „převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu i na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pojmu převzetí věci bez právního důvodu“. V rozsudku velkého senátu z 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2009) zaujal názor, že „osoba oprávněná žádat vydání věci podle restitučních předpisů se nemůže úspěšně domáhat ani určení vlastnického práva svého zemřelého právního předchůdce k takové věci“.
Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývající titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se přirozeně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k němuž je třeba platného právního důvodu), jak žalobkyně mylně dovozuje, nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením z 23.5.2007, sp. zn. II. ÚS 561/07, odmítl).
Také v případech, kdy ke ztrátě majetku – který splňuje podmínky uvedené v zákoně č. 403/1990 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tehdy platným právním předpisem, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (srov. nález Ústavního soudu z 29. 11. 2001, sp. zn. III ÚS 43/2000).
Z výše citovaných judikatorních závěrů tedy vyplývá, že ať už stát odňal předchůdcům žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (kdy by byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb.), nebo se nemovitostí zmocnil bez právního důvodu, na základě rozhodnutí správního orgánu, které nenabylo právní moci (důvod restituce podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nelze návrhu žalobkyně na ochranu vlastnického práva podle obecného předpisu prostřednictvím určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. vyhovět, a to ani jde-li o deklarování vlastnického práva jejích právních předchůdců.
Jelikož právní názory, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá, jsou v souladu s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu, o rozsudek zásadního právního významu (ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.) se nejedná a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.); proto je Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy (oprávněným) žalovaným 1) a 3) v dovolacím řízení náklady nevznikly a k nákladům žalovaného 2) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu