ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2653.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2653/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a. JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. T. , zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti žalované České pojišťovně, a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 420 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, č. j. 69 Co 367/2008–90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, č. j. 69 Co 367/2008–90, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 29. 8. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 420 000,- Kč s příslušenstvím. Vznik bezdůvodného obohacení odůvodnil tím, že plnil žalované, protože ta plněním ve výši 420 000,- Kč podmiňovala výmaz zástavního práva, ačkoliv žalobce již zaplatil částku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, č. j. 21 C 105/2006–69, žalobě v plné výši vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl s žalovanou ode dne 3. 10. 1997 v právním vztahu založeném smlouvou o obchodním zastoupení. Dne 29. 6. 2000 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky v obci Praha v k. ú. L. (dále jen „byt“) a zřízení zástavního práva (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena na 485 125,- Kč; první část kupní ceny ve výši 200 000,- Kč měla být zaplacena do jednoho měsíce od podpisu kupní smlouvy, zbytek kupní ceny ve výši 280 125,- Kč se žalobce zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12 926,- Kč. V čl. III. kupní smlouvy bylo ujednáno, že způsob placení kupní ceny včetně úroků je platný pouze po dobu trvání výkonu činnosti jednatele. V případě zániku této činnosti se kupující zavázal uhradit prodávajícímu rozdíl mezi splacenou části kupní ceny a pořizovací cenou; v článku II. bodě 2) kupní smlouvy byla kupní cena vypočtena jako 60% z pořizovací ceny; pořizovací cena tedy činila 800 208,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce na jaře 2003 několikrát neúspěšně žádal žalovanou o výmaz zástavního práva, nicméně následně dne 29. 8. 2003 uzavřel s žalovanou dohodu o zaplacení závazku s uznáním dluhu obsahující v čl. II. uznání dluhu v částce 320 083,- Kč s příslušenstvím; v čl. I. bodě 4) je pak mimo jiné uvedeno, že (žalobce) ukončil činnost jednatele pro společnost Česká spořitelna, a. s. dne 30. 4. 2001. Soud prvního stupně dále zjistil, že dle potvrzení vydaného žalovanou dne 15. 5. 2003 žalobce dne 31. 7. 2002 zaplatil za koupi bytu 480 125,- Kč, a že žalovaná na základě této platby dne 31. 10. 2003 vydala potvrzení o zániku zástavního práva. Dle soudu prvního stupně žalovaná neprokázala, že by žalobci doručila platně výpověď, a to s tím důsledkem, že závazek uvedený v čl. III. dohody ze dne 29. 6. 2000 a v čl. II. dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 (tj. doplatit rozdíl mezi pořizovací a kupní cenou) nevznikl. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 (včetně čl. II. o uznání dluhu) byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť manželka žalobce se jako podnikatelka dostala do finančních potíží, které byly řešitelné prodejem bytu realizovatelném pouze v případě zrušení zástavního práva váznoucím na bytu. Následně soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 29. 8. 2003 je neplatná.
K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 69 Co 367/2008 – 90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná doručení výpovědi prokázala a pracovní vztah tak skončil ke dni 30. 4. 2001. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nebyl schopen doložit, že by v období od 30. 4. 2001 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou smlouvu. Dle odvolacího soudu dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 nebyla uzavřena ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek. Dále dovodil, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nezakládají neplatnost smlouvy, ale pouze právo účastníka od takové smlouvy odstoupit, k čemuž však v daném případě nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že dluh, který žalobce dne 29. 8. 2003 uznal, v době uznání existoval.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 19. 1. 2009 dovolání, které dne 12. 2. 2009 doplnil. Přípustnost dovolání spatřoval v §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce konkrétně namítal, že:
a) odvolací soud nezohlednil všechny v řízení prokázané skutečnosti a stejně tak se nevypořádal se všemi důkazy, navíc důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotil jiným způsobem, aniž by je opakoval; odůvodnění rozsudku nemá oporu v provedených důkazech,
b) dohodu o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť žalovaná podmiňovala výmaz zástavního práva zaplacením částky, pro kterou zápis v katastru nemovitostí nebyl učiněn, a žalobce nutně potřeboval zastavený byt prodat, aby získal peníze na úhradu úvěru poskytnutého jeho podnikající manželce,
c) dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 se příčí dobrým mravům.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) týkající dokazování
Dle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Ustanovení §213 odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. pamatuje na situace, kdy dle odvolacího soudu by bylo možné důkazy hodnotit jinak, a tedy na jejich základě dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. §201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2009, s. 1715). Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR m á-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí (soud) – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1703/2007, také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3409/2007).
Soudy nižších stupňů považovaly pro posouzení věci za rozhodující především (sporné) skutkové zjištění, zda žalovaná doručila žalobci výpověď smlouvy o obchodním zastoupení, a zda tedy došlo k zániku právního vztahu založeného mezi žalobcem a žalovanou smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 3. 10. 1997. Většina provedených důkazů se proto vztahovala k této otázce.
Dle soudu prvního stupně se žalované doručení výpovědi nepodařilo prokázat. Soud prvního stupně k prokázání této skutečnosti při ústním jednání konaném dne 14. 3. 2007 provedl výslech svědka J. V. (srov. č. l. 50), který uvedl, že není schopen určit, zda žalobce k datu 30. 4. 2001 pracoval u žalované . Dle svědka se výpověď obvykle dávala na pracovišti, dotyčný buď příjem podepsal, nebo nepodepsal. V případě, že se dotyčný pracovník na pracovišti nevyskytoval, zaslala se mu poštou . Svědek dále uvedl, že žalobce patřil mezi dobré pracovníky. Obdobně se vyjádřila i svědkyně J. K., která uvedla (srov. č. l. 51), že žalobce vystupoval vždy slušně, poctivě, choval se kolegiálně . Na ústním jednání (srov. č. l. 62) konaném dne 3. 10. 2007 byl proveden důkaz knihou odeslané pošty ze dne 26. 1. 2001, ze které dle soudu prvního stupně vyplynulo (ač v ní bylo dle soudu prvního stupně škrtáno), že na adresu žalobce byla odeslaná blíže nespecifikovaná doporučená zásilka, která mohla obsahovat výpověď, ale i jiný dokument (žalobce k tomu podotkl, že mu v průběhu trvání právního vztahu byla doručována korespondence různého charakteru týkající se např. nájmu dvougaráží, nebo stavebních úprav domu obsahující i obsáhlejší zásilku). Žalobce dále dle soudu prvního stupně ceníkem pošty prokázal, že cena za jeden doporučený dopis činila v rozhodné době 14,40 Kč. Na ústním jednání konaném dne 26. 11. 2006 (srov. č. l. 65) soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení. Žalobce mimo jiné uvedl, že žádnou výpověď neobdržel a pracoval u žalovaného až do léta 2003.
Odvolací soud naproti tomu konstatoval, že poté, kdy hodnotil listinné důkazy jiným způsobem, dospěl k závěru, že žalovaný doručení této písemnosti (výpovědi smlouvy o obchodním zastoupení) žalobci prokázal. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na obsah listin, zejména knihy odeslané pošty, je zřejmé, že žádná z doporučeně zasílaných zásilek není označena konkrétně tak, aby pouze z označení byl identifikovatelný i její obsah. Přesto dovodil, že argument žalobce spočívající v tom, že z knihy odeslané pošty nelze zjistit, zda v zásilce byla výpověď smlouvy o obchodním zastoupení, nemůže sám o sobě obstát. Odvolací soud označil za právně nevýznamný i závěr soudu prvního stupně, že běžná cena doporučené zásilky papíru A4 činí 14,40 Kč, zatímco cena doručované zásilky žalobci činila dle knihy odeslané pošty 19,40 Kč. Skutečnost, že právní vztah mezi žalovanou a žalobcem byl ukončen, žalobce výslovně potvrdil i v dohodě o zaplacení závazku s uznáním dluhu uzavřené dne 29. 8. 2003. Odvolací soud dále uvedl, že se žalobci navíc nepodařilo doložit, že by v období od 30. 4. 2001 do srpna 2002 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou smlouvu, tedy že by pro něj nadále vykonával činnost. Odvolací soud rovněž považoval za právně nevýznamný i argument, že žalobce patřil mezi dobré pracovníky, a proto nebyly důvody, aby mu byla dána výpověď. Na skutkových závěrech nemohla dle odvolacího soudu nic změnit ani svědecká výpověď J. V.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy dospěly k rozdílným skutkovým zjištěním, přičemž soud prvního stupně vycházel z listinných důkazů, výslechu svědků a výslechu žalobce jako účastníka řízení, odvolací soud k opačnému skutkovému závěru dospěl výhradně po zhodnocení listin, jimiž však důkaz u odvolacího řízení neprovedl a pominul svědecké výpovědi, ač zejména ty mají význam, nejen z hlediska věcného, ale s ohledem na zásadu přímosti a ústnosti ovládající občanské soudní řízení také z hlediska věrohodnosti.
Pokud odvolací soud chtěl důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotit rozdílně, měl v souladu s §213 odst. 2 o.s.ř. tyto důkazy také zopakovat, a dát účastníkům příležitost se k nim vyjádřit. Jak vyplývá z předeslaného a z obsahu spisu, před odvolacím soudem proběhlo jediné jednání dne 31. 10. 2008, na kterém však zástupci účastníků pouze odkázali na obsah písemných vyjádření (srov. č. l. 88). Jinými slovy, dovolací soud znovu uvádí, že odvolací soud žádný z důkazů, na základě kterých dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, neprovedl, a tím nedal účastníkům možnost, aby se k důkazům vyjádřili.
Podle §132 o.s.ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
V souzené věci odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí k svědecké výpovědi J. V. pouze obecně uvedl, že jeho výpověď nemůže na závěrech odvolacího soudu nic měnit. Svědeckou výpověď J. K. a výslech žalobce jako účastníka řízení pak odvolací soud v odůvodnění rozsudku zcela pominul. Dále odvolací soud uvedl, že vycházel zejména z knihy odeslané pošty, ačkoli podle protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně byl originál knihy odeslané pošty se zástupci žalovaného vrácen zpět (srov. č. l. 63, ve spise zůstala založena pouze fotokopie jedné stránky knihy odeslané pošty). Konečně odvolací soud označil v odůvodnění rozhodnutí za právně nevýznamný závěr soudu prvního stupně, že běžná cena doporučené zásilky papíru A4 činí 14,40 Kč, zatímco cena doručované zásilky činila dle knihy odeslané pošty 19,40 Kč, k čemuž uvedl, že cena doručovaných zásilek je mimo jiné určována i váhou zásilky. Tento argument je přitom v přímém logickém rozporu s ceníkem pošty - důkazem provedeným soudem prvního stupně a opomenutým soudem odvolacím. Z tohoto důkazu vyplývá, že pošta v rozhodné době za doporučené psaní do 20 gramů účtovala 14,40 Kč, do 50 gramů 18,- Kč a do 200 gramů 21,- Kč. Částka 19,40 Kč se tak v ceníku pošty v rozhodném období, kdy měla být doručena výpověď z pracovního poměru, vůbec nevyskytovala. Řečeno jinak, odvolací soud zcela pominul důkaz založený ve spise (ceník pošty), který úzce souvisel s věrohodností údajů zapsaných v knize odeslané pošty, a v jehož světle se část argumentace odvolacího soudu ukazuje jako nelogická. Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že námitka týkající se dokazování je z pohledu §213 odst. 2 o.s.ř. i §132 o.s.ř. důvodná.
2. K námitce ad b) týkající se uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek
Dle §49 obč. zák účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
V soudním řízení se může účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadné nevýhodných podmínek, domáhat toho, co bylo přijato na základě smlouvy zrušené odstoupením. Jde tehdy o platnou smlouvu, kdy má prodávající právo od ní odstoupit (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. §201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2009, s. 398). Jestliže žalobce namítá, že dohodu o zaplacení závazku s uznáním závazku ze dne 29. 8. 2003 uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pak je nutno konstatovat, že ani v případě prokázání takového tvrzení by nemohl být učiněn závěr o neplatnosti této dohody, neboť okolnost, že účastník smlouvu (dohodu) uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, zakládá takovému účastníku pouze právo od smlouvy (dohody) odstoupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1856/2008). Tato skutečnost však v řízení nebyla žalobcem ani prokázána, ani tvrzena.
3. K námitce ad a) týkající se neplatnosti dohody o uznání dluhu pro rozpor s dobrými mravy
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Za situace, kdy nebyl řádně zjištěn skutkový stav, především pak existence závazku zaplatit pořizovací cenu bytu v důsledku zániku pracovního vztahu dle kupní smlouvy ze dne 29. 6. 2000, který žalobce dohodou o zaplacení závazku s uznáním závazku ze dne 29. 8. 2003 potvrdil, je posouzení této právní otázky předčasné.
Dovolací soud tak uzavírá, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jiným způsobem, aniž by znovu provedl dokazování, část důkazů při hodnocení zcela opomněl, u části pouze zcela obecně odůvodnil, proč je pro posouzení věci považoval za nepodstatné. Hodnocení důkazů rovněž vykazuje některé logické nesrovnalosti. Odvolací soud tak řízení zatížil vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu