ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2660.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2660/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : A. V. T., a B. V. T., zastoupených JUDr. Jarmilou Koudelovou, advokátkou, 687 71 Bojkovice, Palackého 172, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 9. 2007, sp. zn. 17 Co 146/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 1407/92 (žalobců Vasila Tančince a Vasilie Tančincové, zastoupených JUDr. Jarmilou Koudelovou, advokátkou, proti žalovaným: 1. R. H., 2. Š. H., 3. R. S., zastoupených JUDr. Milošem Císařem, advokátem, 669 00 Znojmo, Dělnická č. 9, a 4. M. B., o přechod vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Dovolání dovolatelů, směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 12. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 27. 12. 2002, č. j. 8 C 1407/92-230. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastnické právo k domu čp. 383 (dříve čp. 301) a k pozemku parc. č. 421 v katastrálním území H., zapsaným na listu vlastnictví č. 111 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu ve Znojmě, přechází ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. ze žalovaných R. a Š. H. (co do jedné ideální poloviny) na žalobce V. T. a V. T. (na každého z nich jednou ideální čtvrtinou). Byl však zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že vlastnické právo ze žalovaných R. S. a M. B. (co do jedné ideální poloviny) ohledně domu čp. 383 a pozemku parc. č. 421 v katastrálním území H. přechází (z jedné čtvrtiny) na V. T. a na V. T. (také z jedné čtvrtiny). O nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu těchto nákladů. Žalovaným R. H. a Š. H. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Znojmě 500,- Kč na úhradu soudního poplatku , a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Státu nebyla přiznána náhrada za placené náklady v tomto řízení. Žalobkyně V. T. byla osvobozena od placení soudních poplatků a záloh; osvobození od poplatků a záloh nebylo však přiznáno žalovanému V. T.
O odvolání žalobců i žalovaných R. H. a Š. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 9. 2007, sp. zn. 17 Co 196/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 27. 12. 2002, č. j. 8 C 140/92-230, potvrzen ve výroku (označeném I.) co do přechodu vlastnického práva ohledně jedné ideální čtvrtiny domu čp. 383 a pozemku parc. č. 421 v katastrálním území H. na žalobkyni V. T. Ve vztahu k žalobci V. T. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že vlastnické právo k domu čp. 383 a k pozemku parc. č. 421 v katastrálním území H. přechází z jedné čtvrtiny ze Š. H. a R. H. (jako vlastníků jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí) na V. T. Ve výroku (označeném IV.), týkajícím se soudního poplatku, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným R. H. a Š. H. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Znojmě 200,- Kč na úhradu soudního poplatku do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovaným R. H. a Š. H. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Znojmě 200,- Kč na úhradu soudního poplatku z odvolání a 1.250,- Kč na úhradu soudního poplatku z dovolání, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, ale co do právního posouzení věci se odvolací soud zčásti nemohl se soudem prvního stupně ztotožnit, a to ohledně části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeného I. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné a že odvolání žalovaných R. H. a Š. H. jsou jen zčásti důvodná.
Odvolací soud poukazoval především na to, že touto právní věcí se zabýval již i dovolací soud, který rozsudkem z 28. 2. 2006 (28 Cdo 2138/2005 Nejvyššího soudu) zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze 7. 3. 2005, sp. zn. 17 Co 156/2003 (vydaný v téže právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 1407/92). Ve svém rozhodnutí dovolací soud zaujal právní názor, že žalovaní R. S. a M. B. jsou v této právní věci samostatně pasívně legitimováni. Dále dovolací soud zaujal právní názor, že byl-li nárok na vydání nemovitostí uplatněn u pozemkového úřadu, pak podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nezanikl prekluzí před uplynutím lhůty 6 měsíců od rozhodnutí o vydání věcí; v daném případě dosud pozemkový úřad nerozhodl, takže šestiměsíční lhůta počítaná od jeho rozhodnutí dosud neuplynula. Dovolací soud byl i toho názoru, že tu není rozhodné, zda vlastnictví nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, získali žalovaní na základě smlouvy o převodu nemovitostí nebo na základě vydržení, ale je tu rozhodující, zda při nabytí nemovitostí převodem od státu nebo od právnické osoby došlo k naplnění skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože bez původního právního úkonu by ani nemohlo dojít k případnému vydržení vlastnického práva. Dovolací soud ukládal, aby v dalším řízení po jeho zrušovacím rozhodnutí bylo objasněno, zda za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byla před rokem 1990, ale i po roce 1990, poskytnuta náhrada, jaký to mělo důsledek pro právní vztahy původních vlastníků nemovitostí ke státu a jaký závěr z toho vyplývá pro nároky žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dále uváděl svůj právní závěr, že z původního vlastníka nemovitostí J. T. (k ideální polovině nemovitostí, o něž jde v tomto řízení), přešlo vlastnické právo na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., tedy bez právního důvodu. V případě převodu nemovitosti (její jedné ideální poloviny) z V. T. na stát se tak stalo ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., tj. v rozporu s tehdy platnými předpisy. Původní vlastníci J. T. a V. T. získali své původní vlastnictví k nemovitostem přidělením.
Odvolací soud podle výsledků zjištění v této právní věci byl dále toho názoru, že žalobci včas uplatnili svůj nárok na rozhodnutí o tom, že na ně přechází vlastnické právo (z jedné ideální poloviny) ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když svou žalobu podali u soudu 16. 12. 1992.
Odvolací soud dovozoval ohledně nároku, uplatněného v tomto řízení žalobcem V. T., že tento žalobce mohl tu uplatnit nárok na přechod vlastnického práva pouze k jedné ideální čtvrtině nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to jako právní nástupce svého otce – původního vlastníka J. T.
Také se odvolací soud zabýval otázkou, zda původnímu vlastníku J. T. byla již (za jeho života) vyplacena nějaká náhrada za zemědělskou usedlost čp. 301 v H., a pokládal za doloženo, že J. T. byla v lednu 1968 za ideální polovinu této usedlosti vyplacena částka 3.715,- Kč (tj. ve výši, kterou on za někdejší příděl nemovitosti státu uhradil); křivda, která mu vznikla v důsledku propadnutí majetku v roce 1952 (na základě rozsudku Státního soudu v Brně sp. zn. 1 Ts II 37/52), mu tedy byla ve vztahu k 1 předmětných nemovitostí uhrazena“. Odvolací soud proto dovozoval , že „za této situace se J. T. a stejně i jeho právní nástupci nemohou s úspěchem domáhat přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.“ ohledně uvedené nemovitosti. Shledal proto odvolací soud v této právní věci uplatněný nárok, odvíjející se od vlastnictví J. T. (co do 1 nemovitosti) ve vztahu vůči žalovaným Š. H. a R. H. i vůči žalovaným R. S. a M. B., jako nedůvodný. V tomto smyslu byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce V. T. byla zamítnuta.
Ohledně žalobkyně V. T. pokládal odvolací soud za doložené, že svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, převedla v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na stát darovací smlouvou, uzavřenou v tísni. Žalobní návrh této žalobkyně shledal odvolací soud důvodným v té části, kterou se žalobkyně domáhala přechodu vlastnického práva k ideální 1 nemovitostí z podílového spoluvlastnictví žalovaných R. H. a Š. H. (kteří nemovitosti nabyli od státu kupní smlouvou 23. 5. 1969). Byly tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, splněny podmínky podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pro určení přechodu vlastnického práva k ideální 1 nemovitostí, spoluvlastnicky nyní patřící žalovaným R. H. a Š. H.
Pokud pak šlo o nárok žalobkyně V. T. vůči žalovaným R. S. a M. B., pokládal odvolací soud za zjištěno (z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 8 C 1407/92 i ze spisu Okresního pozemkového úřadu ve Znojmě sp. zn. PÚ 4508/92-1-Sp), že byl tento nárok žalobkyně V. T. proti těmto žalovaným uplatněn u soudu až 24. 11. 1999, tedy po uplynutí prekluzivní lhůty podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.); proto odvolací soud shledal nedůvodným nárok žalobkyně V. T. na určení přechodu vlastnického práva k ideální 1 předmětných nemovitostí, které patří (v rozsahu 1 k celku) nyní žalovaným R. S. a M. B. podle kupní smlouvy z 15. 8. 1978; v uvedeném smyslu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně, žalobu zamítající, potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Ohledně výroků rozsudku soudu prvního stupně, označených III., IV. a V. (týkajících se nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudního poplatku), rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §219, §142 odst. 2 i §150 občanského soudního řádu a na ustanovení §21a zákona č. 229/1991 Sb. a §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 2 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 21. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12. 12. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé napadli svým dovolání rozsudek odvolacího soudu z 10. 9. 2007 (sp. zn. 17 Co 146/2006 Krajského soudu v Brně), a to v jeho výroku (označeném I.), jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalobnímu návrhu žalobce V. T., a také ve výroku (označeném II.), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu obou žalobců ohledně přechodu vlastnického práva k nemovitostem (domu čp. 383 a pozemku parc.č. 421 v katastrálním území H.) na žalobce podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Navrhovali proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu, napadeném jejich dovoláním, zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé považují především za naprosto nesprávný závěr odvolacího soudu, že údajně žalobkyně V. T., když dne 24. 4. 1993 učinila prohlášení u Okresního pozemkového úřadu ve Znojmě, že vydání zemědělské usedlosti v H. uplatňuje u soudu, že tím také upřesnila svůj návrh na vydání nemovitosti tak, že tento nárok vylučuje z projednání před pozemkovým úřadem. Dovolatelé naopak mají za to, že nárok na vydání nemovitostí i na náhradu za nevydání nemovitostí byl u pozemkového úřadu řádně uplatněn, a pozemkový úřad také po této informaci ze strany Vasilie Tančincové neučinil žádné rozhodnutí, jímž by řízení o nároku žalobkyně zastavil, nebo jímž by nárok zamítnul.
Za nesprávný považují dovolatelé právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce V. T. byla dne 16. 1. 1968 vyplacena náhradu v celkové výši 88.000,- Kč, týkající se i jeho podílu 1 na nemovitosti, o níž jde v tomto řízení. Dovolatelé naproti tomu uvedli ve svém dovolání, že tu se „jednalo pouze o finanční náhradu a nedošlo jejím poskytnutím vedle odškodnění za trestní řízení k přechodu vlastnického práva k původnímu nemovitému majetku“, tedy k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelů, směřujícího jako proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, tak i proti jeho výroku potvrzujícímu, bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. soud na návrh oprávněné osoby rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za nižší cenu než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. mohl být návrh podle ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona uplatněn poprvé nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti; jinak právo zaniklo.
V rozsudku soudu vydaném ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jde o určení, že tu přechází vlastnické právo k nemovitosti; jde tu o odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to na vrácení věci do původního právního vztahu (srov. nález Ústavního soudu ČR č. 131/1994 Sbírky zákonů).
Návrh ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. může být uplatněn jen tehdy, nebyla-li původnímu vlastníku poskytnuta náhrada za tuto nemovitost, zejména podle ustanovení §11 odst. 2 a 3 i ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 127/257).
Ani splnění zákonných podmínek pro vydržení vlastnického práva nabyvatelem nemovitosti nevylučuje aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí 3 Cdon 1175/96).
Pokud dovolání dovolatelů směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba posoudit, zda toto dovolání (přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) je také dovoláním důvodným, a to zejména ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu zakládající dovolací důvod dovolateli v jejich dovolání uplatňovaný.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
Jestliže odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §8 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, šlo tu o posouzení právní věci podle ustanovení právního předpisu, který se této právní věci nepochybně týká, takže jeho aplikace tu byla na místě. Pokud si odvolací soud uvedená ustanovení v souvislosti s jejich aplikací také i vykládal, pak tento výklad nebyl v rozporu nejen se slovním zněním těchto ustanovení, ale ani se shora uváděnými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů a také ani se závěry obsaženými v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, vydaném v téže právní věci (jde o již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2006, 28 Cdo 2138/2005). Z tohoto zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud vycházel ve svém rozsudku z 10. 9. 2007 (sp. zn. 17 Co 146/2006 Krajského soudu v Brně), a to i při doplněném dokazování, které také podrobně uvedl a vysvětlil (na str.5 svého rozsudku).
Dovolací soud proto nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Dovolací soud také posuzoval uvedený rozsudek odvolacího soudu (pokud šlo o přípustné dovolání dovolatelů) i z hlediska jeho postupu v řízení i při rozhodování. Dovolací soud vycházel z toho, jak je toto posuzování v dovolacím řízení vykládáno v uveřejněné judikatuře soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této problematice uvedeny takové právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý dovolací důvod z těch dovolacích důvodů, jež jsou stanoveny v občanském soudním řádu (nyní v §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nedospěl dovolací soud k závěru, že by rozsudek odvolacího soudu z 10. 9. 2007, napadený dovoláním dovolatelů, byl nesprávný tak, že by bylo na místě jej zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů, pokud šlo o tu část tohoto dovolání, která byla dovoláním přípustným (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ale nebylo možné je v této části považovat i za dovolání důvodné.
Pokud šlo o posouzení té části dovolání dovolatelé, která směřovala proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně, bylo třeba mít na zřeteli, že z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 1407/92 Okresního soudu ve Znojmě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 10. 9. 2007 některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo také možné, jak již bylo uvedeno, dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím (sp. zn. 17 Co 146/2006 Krajského soudu v Brně) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání odvolatelů (pokud zčásti směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ohledně této části dovolání dovolatelů k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu