ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2987.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2987/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) JUDr. M. Ch., a b) Ing. M. Ch., zastoupených JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou v Praze 4, Novodvorská 994, o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 18/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, č. j. 27 Co 29/2009-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009, č. j. 27 Co 29/2009-117, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2008, č. j. 14 C 18/2008-79, a to tak, že žaloba na určení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyněmi kupní smlouvu týkající se pozemku parc.č. 217/4 (zahrada) v k. ú. K. byla zamítnuta. Odvolacím soudem byla dále žalobkyním uložena povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.591,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 10.234,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. Ivany Slivkaničové.
Soud prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyněmi kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku, neboť žalobkyně mají jakožto nájemci k uvedené nemovitosti ve smyslu ust. §16 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, zákonné předkupní právo. Jelikož byla existence tohoto věcného práva na straně žalobkyň žalovaným sporována, domáhaly se žalobkyně v jiném řízení určení, že jim svědčí předkupní právo ke shora označenému pozemku, a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2005, č. j. 17 C 118/2005-38, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 27 Co 24/2006-62, bylo toto jejich právo potvrzeno. Soud prvního stupně dále usoudil, že obec K., která v režimu ust. §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, požádala o bezúplatný převod zmíněného pozemku, nemá na jeho nabytí přednostní nárok. Tento naopak svědčí žalobkyním, neboť ve smyslu shora citovaného ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. platí, že nebrání-li převodu pozemku práva třetích osob, převede Pozemkový fond na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky (charakteru určeného zákonem) v jejím katastrálním území. Jelikož je však zákonné předkupní právo žalobkyň nepochybně právem třetí osoby, má prioritu převod za účelem realizace předkupního práva.
Odvolací soud nesouhlasil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a přisvědčil žalovanému, že je třeba na daný případ aplikovat závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007, že předkupní právo náleží spoluvlastníkovi jen v případě prodeje podílu. Odvolací soud uzavřel, že předkupní právo se uplatní pouze tehdy, jestliže kupující hodlá věc prodat a nikoli darovat, a tedy tam, kde není úmysl věc zcizit úplatně, není ani předkupní právo. Odvolací soud vycházel z uvedených závěrů Nejvyššího soudu a dovodil, že jelikož by byl případný převod předmětného pozemku na obec K. ze zákona převodem bezúplatným, předkupní právo se zde neuplatní. Odvolací soud dále podotkl, že předkupní právo zůstává žalobkyním zachováno a jako věcné právo nadále působí vůči každému pronajímateli tak dlouho, dokud trvá nájemní vztah k věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Dovodily přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako důvod dovolání označily nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdily, že zákonné předkupní právo vymezené v ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb. je odlišné od předkupního práva náležejícího podílovému spoluvlastníkovi a je tak třeba zohlednit jeho specifický charakter s přihlédnutím k účelu, pro který bylo zřízeno. Dovolatelky dále poukázaly na skutečnost, že v případě převodu podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. se jedná o nárokový bezúplatný převod, který je třeba odlišovat od darování, kdy je na vůli dárce, zda dar učiní či nikoli. Namítaly, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007, na který se odvolával žalovaný a který také tvořil jeden z výchozích bodů pro rozhodnutí odvolací instance, je pro danou věc bez významu, neboť neřeší otázku předkupního práva ve vazbě na převod podle ust. §5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. (a ani to, zda je možné na bezúplatný převod podle tohoto ustanovení nahlížet jako na dar). Dovolatelky zdůraznily, že zákonodárce navíc střet ohledně nároku na převod předmětného pozemku vyřešil v ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. Žádaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupené advokátem, podaly dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovaly přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnily podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá i na posuzovaný případ.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud shledává, že právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou nesprávné. Předkupní právo podle §16 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb. má totiž odlišný charakter od předkupního práva podílového spoluvlastníka. Smyslem zmíněného zákonného ustanovení bylo nepochybně to, aby byla osobě se specifickým užívacím vztahem k předmětnému pozemku zajištěna možnost v případě potenciální změny vlastnického práva k tomuto pozemku získat jej s poukazem na předkupní právo. Jelikož je existence předkupního práva omezena ve vazbě na existenci nájemního vztahu, který si držitel práva náhradního užívání mohl vynutit nejdéle na dobu pěti let, je nutno na tento typ předkupního práva nahlížet s přihlédnutím k jeho specifikům a účelu, pro který bylo zřízeno. Účel předkupního práva je zde totiž diametrálně odlišný oproti běžnému užití tohoto institutu, neboť spočívá v tom, aby držitel tohoto práva, kterému svědčí nájemní právo k uvedenému pozemku, mohl k nemovitosti přednostně získat vlastnické právo za situace, kdy má dojít k jejímu převodu ze státu na jiný subjekt.
V ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb. je vymezeno právo tzv. náhradního užívání pozemku vzniklé podle dříve platných předpisů , které se dnem účinnosti citovaného zákona mění na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívaní zřízeno. Ve smyslu odst. 3 uvedeného ustanovení pak platí, že nájemce má po dobu nájmu k tomuto pozemku předkupní právo.
Z důvodové zprávy Parlamentu České republiky z roku 2001 (sněmovní tisk 948/0), lze vyčíst, že původní institut náhradního užívání opravňoval uživatele k užívání pozemku ve stejném rozsahu, v jakém by toto právo náleželo vlastníku tohoto náhradního pozemku (s výjimkou možnosti pozemek zcizit a zatížit), a bylo trvale spojeno s vlastnictvím (dosavadního pozemku), za nějž byl přidělen pozemek do náhradního užívání. Účinností citovaného zákona se však ze zákona dosavadní náhradní užívání změnilo na nájemní vztah mezi náhradním uživatelem a vlastníkem pozemku, k němuž bylo právo náhradního užívání zřízeno. Nájemci po dobu jeho nájmu svědčí ve smyslu ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb. předkupní právo. Ze všech výše uvedených skutečností tudíž plyne, že toto předkupní právo má silnější charakter než „klasické“ předkupní právo podílového spoluvlastníka. Je tomu tak z toho důvodu, že toto zákonné předkupní právo náleží osobě s právem nájmu k předmětnému pozemku, s tím, že tento nájemní vztah nahradil dosavadní právo náhradního užívání a představuje tak silnější právní vztah než-li nájem „běžný“.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb . platí, že nebrání-li převodu práva třetích osob, převede Pozemkový fond na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území. Přitom ovšem platí, že se musí jednat o pozemky specifického charakteru , jak uvádí zmíněné ustanovení. V posuzovaném případě se jednalo o převod zahrady (parc.č. 217/4 v k. ú. K.), která však bez dalšího nespadá ani pod jeden bod citovaného ustanovení. Obec by tedy za účelem požadovaného bezúplatného převodu musela předně prokázat účel a charakter předmětné nemovitosti, tedy mimo jiné například to, že se nachází v zastavitelné ploše nebo je určena rozhodnutím o umístění stavby k zastavění. Tato skutečnost však v řízení prokázána nebyla.
Dále je třeba uvést, že zákonodárce ve výše citovaném ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. střet mezi nárokem osob požadujících předmětný pozemek z titulu předkupního práva a nárokem obce žádající o bezúplatný převod této nemovitosti vcelku jednoznačně vyřešil. Ve smyslu uvedeného ustanovení totiž platí, že až tehdy, pokud převodu dané nemovitosti nebrání práva třetích osob, mezi něž se věcné předkupní právo nepochybně řadí, je možno uvažovat o bezúplatném převodu tohoto pozemku na obec.
Nelze tedy přijmout konstrukci použitou odvolacím soudem, když už výše zmíněnou interpretací ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. lze dojít k jasnému závěru o přednostním právu žalobkyň na převod předmětného pozemku.
Pokud jde o názor odvolacího soudu, že je nutno na bezúplatný převod podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. nahlížet jako na dar a že dle závěru Nejvyššího soudu obsaženého v rozsudku ze dne 20. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007, se v dané věci předkupní právo neuplatní, jelikož vlastník hodlá věc zcizit bezúplatně, nelze ani s těmito závěry odvolací instance souhlasit. V tomto směru dovolací soud rovněž přisvědčuje dovolatelkám a uvádí, že bezúplatný převod ve smyslu shora citovaného ustanovení je převodem nárokovým a je třeba jej proto striktně odlišovat od darování. Pro darovací smlouvu je totiž typické, že dárce bezplatně poskytuje nebo se zavazuje poskytnout obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva je dvoustranný právní úkon, k jehož pojmovým znakům náleží mimo jiné bezúplatnost a dobrovolnost. V případě bezúplatného převodu dle ust. §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. však tyto předpoklady naplněny nejsou, neboť jak již bylo uvedeno, se jedná o převod nárokového charakteru.
Jelikož se odvolací soud při právním posouzení věci ohledně nároku žalobkyň plynoucího ze zákonného překupního práva dopustil pochybení, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu