ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3028.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3028/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce R. A. , proti žalovanému B. D. , zastoupenému JUDr. Karlem Štočkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 68/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 27. 8. 2009, č. j. 60 Co 147/2009-193, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 6. 2010, č. j. 60 Co 147/2009-237, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 352.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že tuto částku žalovanému předal, neboť se spolu dohodli, že žalovaný na něj převede obchodní podíl v právnické osobě. K tomuto převodu však nedošlo a žalovaný předmětnou částku žalobci na požádání nevrátil.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. 11. 2008, č. j. 11 C 68/97-161, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 152.000,- Kč s přísl. i části přísl. z částky 200.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh žalobce je důvodný jen částečně, jelikož prokázáno bylo pouze to, že žalovaný získal od žalobce částku 200.000,- Kč, čímž na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. To vyplynulo z listinných důkazů, zejména z dokladu o výběru částky 200.000,- Kč žalobcem a podpisu žalovaného na tomto dokladu, z výpovědí slyšených svědků a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 3 T 152/98. Žalovaný původně popíral, že by se na dokladu o výběru částky 200.000,- Kč u České spořitelny nacházel jeho podpis, později to připustil, avšak tvrdil, že byl v době, kdy dokument podepisoval, pod vlivem alkoholu. Ze znaleckého posudku v oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že podpis na uvedené listině je pravděpodobně podpisem žalovaného. Žalovaný soudu nepředložil žádné důkazy o tom, že by uvedený doklad podepisoval po požití alkoholických nápojů v takové míře, že by nebyl schopen posoudit následky svého jednání. Pokud jde o částku zbývající, tedy 152.000,- Kč, soud dovodil, že žalobce v jejím případě neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by žalovanému tuto částku skutečně předal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 60 Co 147/2009-193, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 6. 2010, č. j. 60 Co 147/2009-237, rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I., co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 23. 3. 1997 do zaplacení, potvrdil (výrok I.), co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 21 % od 28. 12. 1996 do 22. 3. 1997 jej změnil tak, že se v této části žaloba zamítá (výrok II. ), a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně (vyjma závěru o splatnosti pohledávky, u níž za podstatné označil až doručení žaloby) a konstatoval, že, ač řádně poučen ve smyslu §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, žalovaný nenavrhl důkazy k prokázání tvrzení, že doklad o výběru částky 200.000,- Kč podepsal pod vlivem alkoholu, ani v jakém množství alkohol požil. Z vypracovaného znaleckého posudku nelze dovodit množství požitého alkoholu ani míru, jakou alkohol ovlivnil chování žalovaného. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky je nesporné, že smlouva o budoucím prodeji obchodního podílu byla sice zamýšlena, avšak nikdy nedošlo ke střetu projevů vůle účastníků, plnil žalobce žalovanému částku 200.000,- Kč bez právního důvodu, takže došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného podle ust. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu dovolání jen proti jeho potvrzující části) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak výslovně v nesprávném právním posouzení věci, dle obsahu dovolání též v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném odkazování. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele nepřihlédly ke všem žalovaným tvrzeným skutečnostem, nesprávně posoudily provedené důkazy, odvolací soud rovněž nepřesně formuloval výroky svého rozsudku. Žalovaný ve svém dovolání obsáhle vyvrací skutkové závěry odvolacího soudu, když zpochybňuje věrohodnost žalobce a svědků či průkaznost listiny, dokládající, že od žalobce částku 200.000,- Kč převzal, a naopak vyzdvihuje některé závěry znaleckého posudku v oboru písmoznalectví. Poukazuje též na skutečnost, že v řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 152/98 byl zproštěn obžaloby, když nebylo prokázáno, že by se v dané věci dopustil zpronevěry. Žalobce podle názoru dovolatele neunesl důkazní břemeno o tom, že by žalovanému předmětnou částku skutečně předal. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření (které zjevně nebylo sepsáno advokátem, ale samotným žalobcem) vyslovil v tom smyslu, že s dovoláním nesouhlasí, obsáhle v něm vyvracel jednotlivé skutkové námitky žalovaného a navrhnul, aby dovolací soud „potvrdil“ napadený rozsudek, případně aby změnil rozhodnutí soudů, jde-li o dříve zamítnutou část žalobního návrhu, týkající se částky 152.000,- Kč.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. V souzené věci dovolatel otázku, jež má podle jeho názoru mít zásadní právní význam, neformuloval, a dovolací soud tak nemá na co odpovědět.
Je třeba zdůraznit, že vzhledem k dikci ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř., nemohou být v dovolacím řízení brány v potaz výhrady žalovaného stran případných vad řízení (námitka, že soudy nepřihlédly ke všem dovolatelem tvrzeným skutečnostem, kterou dle obsahu spisu nelze označit ani za důvodnou), stejně jako jeho skutkové námitky (tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů, zpochybnění věrohodnosti žalobce či svědků, otázka průkaznosti listiny o převzetí částky 200.000,- Kč, zdůrazňování vybraných závěrů znaleckého posudku, neunesení důkazního břemene).
Brojí-li dovolatel proti nepřesnosti formulace výroku rozsudku odvolacího soudu, byla tato odstraněna opravným usnesením téhož soudu ze dne 11. 6. 2010, č. j. 60 Co 147/2009-237, takže nyní nelze krajskému soudu v tomto směru nic vytknout.
Poukazuje-li žalovaný na skutečnost, že byl v trestním řízení zproštěn obžaloby, když nebylo prokázáno, že by se dopustil zpronevěry, je třeba zmínit, že trestný čin zpronevěry v podobě, v níž jej definoval §248 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdejším znění, je něčím zcela odlišným od občanskoprávního institutu bezdůvodného obohacení. Fakt, že se dle rozhodnutí v trestní věci dovolatel nedopustil zpronevěry, neznamená, že na jeho straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení.
Dovolací soud ještě v reakci na vyjádření žalobce poznamenává, že jelikož bylo o zamítnutí žaloby co do částky 152.000,- Kč s přísl. rozhodnuto již na prvním stupni a proti výroku II., jímž bylo o uvedené částce rozhodnuto, nebylo podáno odvolání, nabyl tento samostatně právní moci (jak ostatně poznamenává i soud odvolací na s. 2 svého rozsudku) a není tak možné podrobit jej dovolacímu přezkumu.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl napadeným rozsudkem zrušen ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Nejvyšší soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení. Bude o ní rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (viz ust. §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu