ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3041.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3041/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem Nymburk, Boleslavská 137, proti žalovaným 1) A. H. a 2) M. H. , bytem Světlá nad Sázavou, Malčín 64, zastoupených JUDr. Jiřím Františkem Dobruským, DiS., obecným zmocněncem bytem Chrudim, Mládežnická 691 , o zaplacení částky 91 000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 125/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 31 Co 43/2010–57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 31 Co 43/2010–57 a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 C 125/2009–30, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu došlou soudu dne 7. 5. 2009 domáhal po žalovaných zaplacení částky 91 000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanými získal osobní automobil BMW (dále jen „předmětný automobil“), který následně prodal P. Č.. P. Č. byl automobil jako kradený zabaven, v důsledku čehož byl žalobce pravomocně odsouzen vrátit P. Č. kupní cenu, čímž mu vznikla škoda 91 000,- Kč.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 C 125/2009–30, žalobu zamítl. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce koupil od druhé žalované dne 6. 10. 2002 předmětný automobil za kupní cenu 260 000,- Kč, který následně prodal P. Č. za kupní cenu 225 000,- Kč. Jelikož předmětný automobil byl dne 13. 3. 2000 odcizen M. B., byl P. Č. zabaven a vydán původnímu okradenému vlastníkovi (resp. jeho pojišťovně). Žalobce byl následně pravomocně uznán povinným vydat P. Č. bezdůvodné obohacení ve výši 225 000,- Kč. Protože soud prvního stupně dospěl k závěru, že vrácení bezdůvodného obohacení nebylo na straně žalobce majetkovou újmou, chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 31 Co 43/2010 – 57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v tom, že v projednávané věci nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Dle odvolacího soudu je nárok žalobce nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., dle kterého v případě neplatné smlouvy přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, se na posuzovaný případ dle odvolacího soudu nevztahuje. Dále odvolací soud dospěl k názoru, že vzhledem k vznesené námitce promlčení nelze žalobě došlé soudu dne 7. 5. 2009 vyhovět, byla-li kupní smlouva uzavřena dne 6. 10. 2002 a objektivní tříletá lhůta dle §107 odst. 2 obč. zák. uplynula dnem 6. 10. 2005.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. 6. 2010 dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel konkrétně namítal, že k promlčení nároku nedošlo, a že nárok lze podřadit i pod institut náhrady škody.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji posoudily soudy nižších stupňů. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle 107 odst. 3 obč. zák. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
V rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
Velký senát dále uvedl, že z hlediska aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., dle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat“, není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a žalobkyně tak vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyla, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se již kupující fakticky ujal držby věci či nikoliv. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. Ostatně opačný závěr, totiž že v případě absolutně neplatné kupní smlouvy nejde o synallagmatický vztah dle §457 obč. zák., by činil ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. v části pamatující na „neplatné smlouvy“ zcela nadbytečným.
Velký senát v citovaném rozsudku odkázal i na dřívější judikaturu (např. R 4/1988, str. 21-22) v niž dospěl k závěru, že účastník neplatné smlouvy splní povinnost vrátit přijaté plnění podle §457 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému (tj. vlastníkovi). Tento názor zastává Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99; nebo v usnesení ze dne 31.1.2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž „kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za prodávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu, který není vlastníkem převáděné věci“.
Z výše uvedeného pro posuzovaný případ plyne, že pokud si účastníci podle kupní smlouvy ze dne 6. 10. 2002 plnili (prodávající převzali kupní cenu a kupující převzal předmětný automobil), vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona dle §457 obč. zák., a obě strany byly povinny si tato plnění vzájemně vrátit. Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění ani okolnost, že předmětný automobil byl vrácen nikoliv prodávajícímu, ale vlastníku, tj. okradenému M. B. (resp. jeho pojišťovně). Tímto „vrácením“ předmětného automobilu žalobce splnil svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Jelikož vlastnické právo M. B. se v souladu s §100 odst. 2 obč. zák. nepromlčuje, nemohl podle §107 odst. 3 obč. zák. P. Č. ani žalobce vznést námitku promlčení. Z téhož důvodu nemohou promlčení namítat ani žalovaní. Protože žalovaným námitka promlčení nepřísluší, je pro posouzení věci nerozhodné, zda k promlčení práva skutečně došlo, tedy i to, zda objektivní promlčecí doba marně uplynula.
Pro úplnost dovolací soud s ohledem na výše citovanou judikaturu uvádí, že plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je Nejvyšším soudem konstantně posuzováno jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud proto nepochybil, neposoudil–li nárok jako náhradu škody (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 657/2004).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu