ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3076.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3076/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně JUDr. Jany Kuřátkové, advokátky se sídlem v Brně, Bašty 6, správkyně konkurzní podstaty úpadce INPOS Brno, s.r.o., se sídlem v Brně, Dunajevského 11, IČ: 44965303, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení částky 532.455,-Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 138/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 311/2007-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, č. j. 55 C 138/2002-94, vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně na žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu ve výši 532.455,- Kč (výrok I.), nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a stanovil povinnost žalované zaplatit České republice 21.300,- Kč na soudní poplatek (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o provedení práce, kterou jednatel úpadce uzavřel s žalovanou, je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran podle §242 odst. 1 písm. b) zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (tedy k 9. 2. 1999). Plnění přijaté na základě této smlouvy pak představuje bezdůvodné obohacení, jež je podle §243 cit. zák. žalovaná povinna vrátit zaměstnavateli - úpadci.
K odvolání žalované přezkoumal rozhodnutí Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 15 Co 311/2007-113, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal správný závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran a fiktivnost jejich jednání v době, kdy úpadce byl dlouhodobě ve špatné hospodářské situaci (tomu podle odvolacího soudu nasvědčuje mimo jiné i nepoměr rozsahu sjednané práce a výše odměny za její provedení). Na základě toho potvrdil odvolací soud i závěr soudu I. stupně o povinnosti žalované vydat žalobkyni plnění z této smlouvy přijaté.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zatímco důvodnost dovolání je podle žalované dána nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož se soudy obou stupňů dopustily tím, že přestože byla v řízení provedena řada důkazů prokazujících úmysl smluvních stran uzavřít dohodu o provedení práce, jenž byl především výslovně potvrzen smluvními stranami, i její skutečné provedení, tak dospěly k nepodloženému závěru o absenci vážnosti vůle stran při uzavírání této smlouvy. Otázku zásadního právního významu pak spatřuje v tom, zda může soud dovodit nevážnost projevu vůle při uzavírání pracovněprávní smlouvy, pokud oba účastníci pracovněprávního vztahu shodně tvrdí, že tyto právní úkony učinili a dosáhli všech účinků s těmito úkony spojenými. Další dovolatelkou uváděná otázka je, zda má soud pravomoc přezkoumávat výši odměny sjednané mezi účastníky pracovněprávního vztahu a z výše sjednané odměny usuzovat na nedostatek vážnosti vůle účastníků. Dovolatelka na základě chybného posouzení těchto otázek soudy obou stupňů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2009, č. j. 15 Co 311/2007-113, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2007, č. j. 55 C 138/2002-94, a vrátil věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, a proto se lze přípustností dovolání v tomto rozsahu zabývat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu ve stanovení okolností, z nichž je možno usuzovat na nevážnost projevené vůle, i v tom, zda je možno vážnost vůle hodnotit odlišně od tvrzení samotných účastníků smluvního vztahu a zda je přitom možno vyjít z hodnocení nepřiměřenosti výše odměny soudem. Dovolací soud se již dříve zabýval okolnostmi, podle nichž lze hodnotit vážnost projevené vůle. Uvedl, že vážnost vůle je třeba posuzovat podle objektivních skutečností, za nichž byl úkon učiněn, a podle okolností nevzbuzujících pochybnosti o tom, že subjekty projevující vůli zamýšleli přivodit právní účinky s projevem vůle spojovanými, v pochybnostech je pak třeba vyjít z konkrétních okolností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2798, sešit 30/2004). Nutnost provádět hodnocení vážnosti vůle především na základě objektivních skutečností i v pracovněprávních vztazích zdůraznil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 954/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5736, CD 7/2008. V tomto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že o nedostatek vážnosti vůle jde tehdy, jestliže účastník učinil právní úkon za okolností, z nichž je zřejmé, že ve skutečnosti vědomě nechtěl způsobit právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny. Pokud soudy obou stupňů při hodnocení vážnosti projevené vůle vyšly z jiných skutečností (včetně výše sjednané odměny a její přiměřenosti) než ze samotného tvrzení účastníků právního vztahu, neodchýlily se v tomto od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Závěr o nevážnosti vůle pak představuje celkové zhodnocení učiněných skutkových zjištění, které, přestože je rozhodující pro aplikaci příslušných norem, nelze považovat za právní posouzení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 1324, sešit 19/2003). Zpochybnění správnosti skutkových zjištění a provedeného hodnocení důkazů, na jehož základě soudy dospěly k závěru o absenci vážnosti projevené vůle, tedy nesměřuje ke zpochybnění právních závěrů soudů, z nichž lze usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí, ale ke zpochybnění zjištění skutkových, tedy k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř, jenž však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, časopis Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolatelkou uváděné otázky nenaplňují podmínku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a nelze tedy dojít k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl
Žalobkyni vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložila.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu