ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3130.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3130/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce I. J. D., proti žalovanému Zemědělskému družstvu vlastníků Medlice, družstvu, IČ 46975888, se sídlem v Medlicích u Znojma 105, zastoupenému JUDr. Yvonou Esterkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 6 , o zaplacení částky 79.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 731/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2008, č. j. 17 Co 131/2006-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 2. 2008, č. j. 17 Co 131/2006-95, ve výrocích I. a III. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 11. 2005, č. j. 18 C 731/2005-71, kterým byla v odstavci I. uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 79.910,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně za období od 1. 1. 2005 do zaplacení. Současně byla shora uvedeným rozhodnutím soudu prvního stupně v odstavci II. zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 79.910,- Kč za období od 1. 1. 2005 do zaplacení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobou podanou dne 27. 4. 2005 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 79.910,- Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2005 do zaplacení z titulu smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi účastníky dne 30. 4. 1997, podle které žalovaný převzal pohledávku žalobce na majetku žalovaného za cenu 159.671,- Kč. Dále vzal za prokázané, že pohledávku ve výši 159.671,- Kč se žalovaný zavázal žalobci splácet v jednotlivých splátkách od roku 1996 po dobu následujících devíti let vždy ve výši 10 % z celkové částky 159.671,- Kč tak, že celková postoupená pohledávka bude žalobci uhrazena do roku 2005. Dále zjistil, že k úhradě nesplacené části majetkového podílu byl žalovaný žalobcem opakovaně písemně vyzván , a to výzvou žalobce ze dne 27. 6. 2001, 21. 11. 2002 a 23. 5. 2003. Též vzal za prokázané, že za žalovaného smlouvu uzavřenou dne 30. 4. 1997 podepsal tehdejší člen představenstva Jan Čada, a to proto, že tehdejší předseda družstva Ladislav Černý vážně onemocněl a ústně ho pověřil, aby za žalovaného jednal. Odvolací soud zjistil, že žalovaný je právnickou osobou existující ve formě družstva a v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky byl předsedou představenstva Ladislav Černý a Jan Čada byl členem představenstva.
Stejně tak v souladu se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že žalobci svědčí nárok na zaplacení žalované částky, který však nelze opřít o smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou mezi účastníky dne 30. 4. 1997, neboť tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 o. z., jelikož nebyla podepsána alespoň dvěma členy představenstva žalovaného. Zaujal názor, že žalobce se nestal členem transformovaného družstva a s ohledem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 4. 1997, která měla otázku vypořádání majetkového podílu řešit, má žalobce nárok na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 3 transformačního zákona uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu, který mu byl jako oprávněné osobě podle §14 transformačního zákona stanoven na majetku žalovaného. Podle odvolacího soudu nárok žalobce na vypořádání majetkového podílu s ohledem na desetiletou promlčecí dobu promlčen není podle §13 odst. 4 transformačního zákona. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má vůči žalovanému splatnou pohledávku z titulu vypořádání jeho majetkového podílu ve výši částky 79.910,- Kč, když z celkové výše vypočteného majetkového podílu z transformace družstva 159.671,- Kč žalovaný žalobci částečně v letech 1997 až 2004 zaplatil celkem částku 79.761,- Kč. Vyslovil závěr, že žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplnil, proto vzniklo žalobci právo požadovat vedle plnění též i úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., t.j. v dané věci 2,5 % ročně z částky 79.910,- Kč ode dne 1.1.2005. Dále vyslovil, že v dané věci není důvodná námitka žalovaného uplatněná v odvolání, že soud prvního stupně rozhodl o jiném než v žalobě uplatněném nároku a tudíž měl poučit žalovaného podle §118a odst. 2 o. s. ř., neboť rozhodné skutečnosti vyplývají z obsahu žaloby a shodných tvrzení účastníků, což soudu umožňuje právně kvalifikovat uplatněný nárok, aniž by bylo třeba ještě doplňovat skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v řešení otázky, zda lze pro rozhodnutí ve věci samé aplikovat právní předpis pouze podle kvalifikace právního vztahu, tak jak jej provedli účastníci řízení, a to bez nutnosti provádět další dokazování zaměřené na zjištění vzniku a obsahu závazkového vztahu. V této souvislosti dovolatel navozoval další otázku, zda je povinností soudu v případě, že účastníci provedou kvalifikaci právního vztahu, zaměřit dokazování i na další rozhodné skutečnosti prokazující správnost takto provedené právní kvalifikace a zda je povinností soudu účastníky řízení pro případ odlišné právní kvalifikace poučit ve smyslu §118a o. s. ř. Namítal, že soudy obou stupňů uložily dovolateli povinnost podle zákona č. 42/1992 Sb., a to pouze s ohledem na tvrzení účastníků o tom, že žalobce má pohledávku z titulu transformace. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř., který spatřoval v tom, že soudy obou stupňů posoudily věc podle nesprávného právního předpisu, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasil s právním závěrem soudů obou stupňů při řešení otázky povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku, kdy tato povinnost byla uložena podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Podle dovolatele soudy pominuly skutečnost, že žalovaný není transformovaným družstvem, vznikl postupem podle obchodního zákoníku po 1. lednu 1992 . Konstatoval, že soudy při rozhodování o nároku žalobce použily transformační zákon a podle něj bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci požadovanou částku, a to i přes skutečnost, že žalovaný není transformovaným družstvem, transformaci podle tohoto zákona neprováděl ani nemohl a nemohla mu tak vzniknout vůči žalobci žádná povinnost k vydání majetkového podílu. Podle dovolatele pokud soudy vycházely ze shodného tvrzení účastníků o tom, že žalobce má nárok na vypořádání svého majetkového podílu v družstvu podle transformačního zákona, jedná se o hodnocení právního vztahu mezi účastníky a nikoli o shodná tvrzení účastníků o skutkové stránce věci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§242 odst. 1 o. s. ř.), z důvodů v něm uplatněných (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovozuje dovolatel z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky, zda lze pro rozhodnutí ve věci samé aplikovat právní předpis pouze podle kvalifikace právního vztahu, tak jak jej provedli účastníci řízení, a to bez nutnosti provádět další dokazování zaměření na zjištění vzniku a obsahu závazkového vztahu. Jako další otázku zásadního právního významu formuloval dovolatel otázku, zda je povinností soudu v případě, že účastníci provedou kvalifikaci právního vztahu, zaměřit dokazování i na další rozhodné skutečnosti prokazující správnost takto provedené právní kvalifikace a zda je povinností soudu účastníky řízení pro případ odlišné právní kvalifikace poučit ve smyslu ustanovení §118 o. s. ř. Konečně dovolatel tvrdí, že zásadní právní význam má řešení otázky, zda může soud vzít za svá pouze shodná tvrzení účastníků o skutkové stránce věci, nikoli o hodnocení právního vztahu mezi účastníky.
Dovolatel uplatnil důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř., když tvrdil, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k projednávané věci pak specifikoval tento důvod s odkazem na skutečnost, že žalovaný není transformovaným družstvem, vznikl totiž postupem podle obhodního zákoníku po 1. lednu 1992 (§2 zákona č. 42/1992 Sb.).
Dovolatel dodával, že korespondence vedená mezi účastníky a obsahující hodnocení právního vztahu, nemůže být zdrojem pro nesporná skutková zjištění soudu.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předně konstatuje, že dovolání obsahově kopíruje odvolací námitky, které žalovaný uplatnil již ve stadiu odvolacího řízení. S jeho námitkami se odvolací soud podrobně vypořádal (srov. zejména celý první odstavec na str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud na tam zaujatou argumentaci odkazuje pro stručnost s tím, že nemá důvodu k odlišnému posouzení otázek zde zodpovězených v odvolacím řízení, jejichž řešení se nyní snaží dovolatel uplatnit cestou podaného dovolání.
Z důvodů úplnosti však dovolací soud konstatuje, že dovolací námitky vztahující se k vymezení údajné otázky zásadního právního významu, nejsou v této věci uplatněny přiléhavě. Předně třeba opakovaně zdůraznit, že ze žádného ustanovení platného procesního práva neplyne povinnost účastníka provádět právní kvalifikaci svého nároku, která přísluší výlučně soudu. Účastníka stíhá povinnost v návrhu uvést (ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř.) mj. „vylíčení rozhodující skutečnosti, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a z návrhu musí být rovněž patrno, čeho se navrhovatel dovolává“. Těmto požadavkům žalobce v projednávané věci dostál. Ve vztahu k povaze listin, jak je to vytýkáno v dovolání, je třeba připomenout ustanovení §125 věty první o. s. ř. Podle něj za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Takto shromážděné důkazy soud hodnotí (ve smyslu §132 o. s. ř.) podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Už z pouhého srovnání shora citovaných zákonných ustanovení je tedy zřejmé, že za důkaz mohou sloužit rovněž listiny, které byly vyhotoveny jednotlivými účastníky, případně byly mezi nimi vyměněny, neboť zákon (viz shora) s použitím poznatků z obsahu takových listin výslovně počítá. To vše se týká otázek skutkových, nikoliv právního posouzení. Věc souvisí s navazujícím ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku mj. „stručně a jasně vloží, které skutečnostmi prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.“
Pokud jde o opakovaně uplatněnou námitku odvolatele o pominutí ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem, podotýká dovolací soud, že tvrzení v dovolání nejsou podporována obsahem spisu. Už na úrovni soudu prvního stupně, jak je patrno z obsahu protokolu na č. l. 66 – jednání dne 16. 11. 2005) byly tam uvedené listinné důkazy probrány k důkazu, bez připomínek se strany tehdy přítomných účastníků a právních zástupců. Z tam uvedené protokolace soudu, který seznámil účastníky, že „mezi nimi není sporná existence pohledávky žalobce vůči žalovanému z titulu transformace družstv ve výši 159.671.-Kč, ze které žalovaný má zaplatit částku 79.761.-Kč. Spornými zůstávají termíny jednotlivých splátek a dále otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 4. 1997“ je patrno, že příslušné důkazy byly nejen probrány se závěrem, že zjištění z nich vyplývající jsou nesporná, ale dokonce se účastníkům dostalo formulace právní kvalifikace, kterou soud mínil zaujmout. Dokonce i k odvolacímu soudu se dostavili právní zástupci obou stran, omluvili svou neúčast při samotném projednání a výslovně odkázali na svá dosavadní vyjádření podané v průběhu řízení.
Při těchto zjištěních ovšem platí beze zbytku správnost závěrů odvolacího soudu, která mutatis mutandi platí i pro hodnocení dovolacích námitek žalovaného, že totiž scházel materiální podklad pro aplikaci ustanovení §118a odst. 2, 3 o. s. ř., ježto k tomu procesní situace nezavdávala důvod. Z porovnání skutkových tvrzení žabce, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a následně odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž nenabízí závěr o divergenci při právním posouzení skutečností, které soudy vzaly za základ svého rozhodování. Smyslem a účelem shora uvedeného ustanovení je zabránit vydání rozsudku soudu, který by byl objektivně překvapivý, nepředvídatelný. Citované ustanovení nelze vykládat formalisticky tak, aby se důsledky jeho výkladu obracely v opak, totiž prodlužování sporu, v němž skutková zjištění soudům obou stupňů umožňovala v souladu se zásadou ekonomie a rychlosti řízení věc rozhodnout autoritativním odůvodněným rozsudkem. Opačnému tvrzení odvolatele tak nelze přisvědčit.
Aplikováno na posuzovanou věc, nelze dospět k spolehlivému závěru, že by odvolací soud při svém rozhodování řešil na úrovni procesních předpisů otázku, která by představovala otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu