ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3258.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3258/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti žalovanému Macocha, stavební bytové družstvo Blansko, IČ: 00048291, se sídlem v Blansku, Pražská 66, zastoupenému JUDr. Marií Šebelovou, advokátkou se sídlem v Jedovnicích 140, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 1009/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2008, č. j. 37 Co 392/2005-150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Marie Šebelové.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č. j. 6 C 1009/2001-104, zamítl Okresní soud v Blansku žalobu (výrok I.), v níž se žalobce domáhal určení, že jeho otec J. R. byl ke dni své smrti, tj. ke dni 7. 5. 1990, vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku. Soud dále rozhodl o povinnosti žalobce uhradit žalovanému náklady řízení (výrok II.) a České republice náklady na znalečné (výrok III.). Soud I. stupně se sice částečně ztotožnil s tvrzením žalobce o neplatnosti jednoho z titulů, jímž měl jeho děd převést pozemek na právního předchůdce žalovaného, přihlédl však k námitce vydržení vznesené žalovaným, tu shledal oprávněnou, a žalobu tudíž jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 3. 6. 2008, č. j. 37 Co 392/2005-150, napadené rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, ovšem z důvodů odlišných od těch, na nichž založil své rozhodnutí soud I. stupně. Věc měla a mohla být řešena podle restitučních předpisů, neboť tvrzený způsob nabytí nemovitostí právním předchůdcem žalovaného na základě neplatných smluv odporujících zákonu představuje zmocnění se majetku bez právního důvodu, tedy restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, nebo podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud v tomto vyšel ze závěru o přednosti restitučních zákonů před ochranou vlastnictví podle obecných předpisů obsaženého ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, i v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 346/03, a na základě toho konstatoval, že byla-li zde možnost, aby žalobce uplatnil svůj nárok v restitučním řízení, není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví. Zamítnutí žaloby shledal tedy odvolací soud důvodným a potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel považuje za nesprávný postup odvolacího soudu, který se odmítl zabývat tím, zda jeho otci svědčilo ke dni smrti vlastnické právo, protože podle jeho názoru věc měla být řešena podle restitučních předpisů. Dovolatel upozorňuje, že Ústavní soud odchylně od stanoviska uváděného v odůvodnění odvolacího soudu opakovně umožnil ochranu vlastnického práva za pomoci obecných předpisů, jejichž použití podle něj restituční předpisy nevylučují (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 539/98, nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 9/99). Tato rozhodnutí podle dovolatele představovala v době podání žaloby, tzn. v roce 2001, ustálenou judikaturu. Tím, že v dovolatelově věci byla na rozdíl od případů obdobných ochrana vlastnictví podle obecných předpisů odepřena, byl porušen zákaz diskriminace vyplývající z čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Dovolatel se domnívá, že tímto diskriminačním postupem byl poškozen jak na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, tak i v právu na ochranu vlastnictví garantovaném čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
Nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel spatřuje i v závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví. Dovolatel uvádí, že odvolací soud nesprávnou interpretací restitučních předpisů, vylučující naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, nezohlednil zvláštnost žaloby v případech určení vlastnictví zůstavitele. V případě této žaloby ustupuje do pozadí její preventivní charakter, neboť slouží k odstranění pochybností dědického soudu o majetku patřícího do dědictví. Dovolatel v tomto odkazuje na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001), z níž vyplývá, že dědic se může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci bez ohledu na okolnosti nastalé po dni smrti zůstavitele.
Řízení je podle dovolatele zároveň stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pochybil, pokud při svém právním hodnocení vyšel ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Toto stanovisko, které je podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, závazné pouze pro senát, jež si je vyžádal, podle dovolatele nepředstavuje překonání předchozí odlišné rozhodovací praxe Ústavního soudu, vyjádřené především v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99. Toto vykonatelné rozhodnutí by mělo být závazné pro soudy obecné i pro samotný Ústavní soud a vytvářet procesní překážku věci rozhodnuté. Svůj názor dovolatel opírá o nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97. Překážku věci rozhodnuté pak měl respektovat i soud odvolací, neučinil-li tak, zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Na základě uvedených skutečností dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2008, č. j. 37 Co 392/2005-150.
Žalovaný ve svém vyjádření označil rozhodnutí soudů obou stupňů za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby; přípustnost dovolání je tedy nutno posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Domnívá-li se dovolatel, že přípustnost dovolání (a tím zřejmě i jeho důvodnost daná nesprávným právním posouzením podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) je dána tím, že odvolací soud vyšel ze stanoviska pléna Ústavního soudu a na jeho základě vydaných nálezů odlišných od předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, a dopustil se tak diskriminace dovolatele v jeho právu na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a v právu na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, nelze jeho námitkám přisvědčit. Jak uvedl Ústavní soud, za diskriminaci nelze považovat, vyšel-li soud z právních závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu, a to i tehdy, jde-li o právní názory odlišné od názorů vyslovených v nálezech dřívějších, které byly prostřednictvím stanoviska pléna překonány postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I.ÚS 3283/07).
Tento postup pak nemůže v žádném případě představovat diskriminaci v právu na spravedlivý proces podle čl. 6 a čl. 14 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces není v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva chápáno jako právo na určitý obsah rozhodnutí, jež má být v řízení vydáno, ale pouze na žádoucí průběh řízení (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Golder vs. Velká Británie ze dne 21. 2. 1975, č. stížnosti 4451/70). Toto právo tedy ani nemohlo být poškozeno dovolatelem tvrzeným diskriminačním obsahem rozhodnutí odvolacího soudu.
Stejně tak nemohl být dovolatel dotčen diskriminací ve svém právu na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu, neboť tímto ustanovením je chráněno pouze již konstituované vlastnické právo (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. vs. Česká republika ze dne 26. 10. 2004, č. stížnosti 73578/01), nikoliv právo, jehož existence je předmětem sporu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí nemá dovolatelem tvrzený diskriminační charakter, a nelze tak dospět k závěru, že by z tohoto důvodu mohlo být v rozporu s hmotným právem a splňovat tak podmínku přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v nesprávném právním posouzení toho, zda je dědic oprávněn domáhat se určení vlastnického práva zůstavitele k okamžiku jeho smrti i v případě, jde-li jinak o nárok projednatelný podle restitučních předpisů, a odkazuje v tomto na dřívější, pro něj příznivou, judikaturu Nejvyššího soudu, je možno říct, že tato otázka byla již předmětem právního posouzení rozšířeného senátu a nyní je již ustálenou rozhodovací praxí rozhodována pro dovolatele nepříznivým způsobem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3793/2008, rozhodnutí ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 493/2007). V rozhodnutí ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 2/2009), Nejvyšší soud konstatoval, že již dříve přijatý závěr o přednosti restitučních předpisů vylučujících použití obecných právních prostředků ochrany vlastnického práva ve věcech, v nichž bylo možno se domáhat vlastnictví podle těchto speciálních předpisů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod č. 2187, sešit 27/2004), je třeba vztáhnout i na případy, kdy se určení vlastnického práva svého právního předchůdce podle §80 písm. c) o. s. ř. domáhá dědic. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že hmotněprávní legitimace žalobce v těchto případech je totožná se znaky určujícími oprávněné osoby v restitučních předpisech. Žalobní zájem o určení vlastnictví předchůdce se váže k projednání nároku v nesporném řízení dědickém, které může svým výsledkem být důvodem pro následný dvojitý zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, a tedy i důvodem pro nový a nadbytečný spor o určení vlastnictví k témuž objektu. Závěr odvolacího soudu, vylučující možnost domáhat se určení vlastnického práva jeho předchůdce podle §80 písm. c) o. s. ř., jde-li o nárok svou povahou spadající pod úpravu restitučních předpisů, je tedy zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a opět jím nemůže být dána přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani vadou řízení, již dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z právních závěrů obsažených ve stanovisku Ústavního soudu a nikoliv závěrů obsažených v jeho předchozích nálezech představujících překážku věci rozhodnuté pro obdobné věci, neboť tyto nálezy jsou v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že je-li dovoláním tvrzena vada řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže tato skutečnost založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam rozhodnutí může být dán pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívajícím v nesprávném právním posouzením věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod č. 3078, sešit 1/2005).
Nadto je možno říci, že stanovisko pléna vydané podle §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je řádným nástrojem změny rozhodovací praxe a překonávání právních názorů obsažených v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu. Stanoviskem je dán právní názor určující rozhodování v dalších věcech týkajících se téže právní otázky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 16/2005, svazek 36, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 377/05). K názoru dovolatele, že vykonatelné nálezy (s odlišným právním posouzením než později vydané stanovisko) představují překážku věci rozhodnuté a jsou závazné pro všechny orgány a osoby v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, lze uvést, že již z dovolatelem citovaného rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 42/1998, svazek 10/1998 ) vyplývá, že tato překážka se uplatní vždy v plném rozsahu pouze ve věci, v níž bylo rozhodnutí Ústavního soudu učiněno. V jiných věcech tato závaznost není zcela bezvýhradná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 16/2005, svazek 36/2005), což v odůvodněných a výjimečných případech umožňuje, aby i Ústavní soud mohl svou dosavadní judikaturu modifikovat či překonat. Nástrojem této změny je pak právě stanovisko pléna vydané podle §23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí právě na takto modifikované judikatuře Ústavního soudu, nelze v tomto postupu spatřovat jakoukoliv vadu, neboť, jak již dříve uvedl Nejvyšší soud, opačný postup, spočívající v respektování Ústavním soudem reprezentativně překonaného právního názoru, by nebyl v souladu se základními atributy právního státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 6360, svazek 8/2009).
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu majícímu po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem (§5 písm. b/, §10 odst. 3, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) ve výši 5.000,- Kč plus 300,- Kč režijního paušálu daného §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále 19 % DPH, tj. 6.307,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu