ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3377.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3377/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Pozemkového fondu ČR , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9, proti žalovanému Landštejn, s. r. o ., se sídlem Staré Město pod Landštejnem 160, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem ve Ždáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 259/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, č. j. 7 Co 108/2008-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30.10.2007, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a žalobce správcem pozemků ve výroku rozsudku označených, v katastrálních územích D., K., K., K. a P. Všechny pozemky příslušných parc. č., jak podrobně identifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, pracoviště Jindřichův Hradec, na listech vlastnictví číslo 52, 189, 175, 15 a 174. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byl žalovaný postupníkem restitučního nároku a současně smluvním partnerem žalobce; smlouvou ze dne 1.7.2005 byly žalobcem žalovanému předmětné pozemky převedeny. Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, který vycházel z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3042/2006 – 207. Nejvyšší instance vytkla stranám, že byl porušen zákon 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, to v ustanovení §7 odst. 2. Nebyl dodržen postup, podle něhož měl být publikován záměr žalobce o prodeji konkrétních pozemků v zákonné minimálně týdenní lhůtě předem a oznámení mělo být předáno obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Nestalo-li se tak, pak smlouva mezi účastníky byla absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák., s účinkem, že vlastníkem předmětných pozemků zůstal žalobce.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolací instance dovolání. V něm dovozoval přípustnost dovolání dokonce podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (vázanost rozhodnutím vyšší instance), a v každém případě přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolatel byl toho názoru, že relevantní pro uzavření smlouvy bylo pouze ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Uzavírání smluv mimo systém veřejných nabídek bylo běžnou praxí žalobce. Nárok oprávněné osoby, byť postoupený, zůstal podle zákona o půdě zachován. Žalobce nyní na úkor soukromoprávních subjektů jednostranně selektuje závazky, které uzavřel a kterými je vázán. Činí tak podle toho, zda byly uzavřeny v době režimu usnesení prezidia Pozemkového fondu ze 7.6.2005 či nikoli; řeší tak své interní problémy. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil a navrhl odmítnutí dovolání pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí; alternativně též zamítnutí dovolání. Žalobce poukázal na předchozí zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu v téže věci, kterým je odvolací soud co do právního názoru vázán a připojil rozbor relevantní právní problematiky – eventuálně i v relaci k §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas a prostřednictvím právního zástupce. Dovolání nemohlo být přípustné podle ustanovení, jež cituje dovolatel; nedošlo tu ke skryté diformitě prostřednictvím kasačního usnesení odvolacího soudu, ale k vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu. Dovolání mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud však napadenému rozsudku tento právní význam nepřiznává.
Především je nutno konstatovat, že v již výše citovaném rozsudku č.j. 28 Cdo 3042/2006 – 207 ze dne 11.6.2007 podal Nejvyšší soud zevrubný výklad právních aspektů posuzované věci. Již zde vytkl nižším instancím, že nebraly v úvahu, jestliže dříve žalobce nevyhověl ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. Tedy ustanovení, které předpokládá splnění tam stanovených podmínek veřejné publicity předtím, než je předmětná smlouva o převodu pozemků uzavřena. Jestliže ke splnění podmínek spojených s předchozí publikací zamýšleného předmětu převodu nedojde, za následek to má neplatnost smlouvy.
Nejvyšší soud podotýká, že shodný právní názor se již stal součástí konstantní judikatury , jak byla vytyčena např. též v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 a v řadě dalších.
Záhodno je se zmínit též o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 ze dne 9.12.2009. V tomto rozsudku dovolací soud realizoval určité výkladové uvolnění ve vztahu k podmínkám podle §7 odst. 2 citovaného zákona, ale to jen vůči osobám oprávněným z restituce. Kromě toho se výkladová extenze, jak k ní přistoupil Nejvyšší soud, vztahuje pouze k žalobě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Nic se nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem , jak se podává v poslední větě odůvodnění judikátu.
Rozsudek odvolacího soudu je správný, konvenuje konstantní a bezrozporné judikatuře, věc tedy postrádá i judikatorní přesah. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítá podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ač byl žalobce v dovolacím řízením úspěšný , náhrada nákladů řízení mu nebyla ve smyslu §150 o. s. ř. přiznána. Nejvyšší soud tu odkazuje na přiléhavé odůvodnění obdobného výroku odvolací instancí. Za situace, při níž byla částečně prolomena zásada, že nikdo nemá mít prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání, je takové rozhodnutí na místě.
Proti tomuto usnesení není přípustný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu