ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3406.2009.2
sp. zn. 28 Cdo 3406/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání odvolatelů: 1. K. M., 2. V. M., 3. A. M., a 4. K. M., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Marie Steyskalové 62, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 12. 2008, sp. zn. 56 Co 124/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 2/93 (žalobců K. M., V. M., A. M. a K. M., zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, proti žalovaným: A/ F. Ď., a B/ L. Ď., zastoupeným Alenou Petrželkovou, advokátkou, 738 01 Frýdek-Místek, Tržní 23-24, o přechod vlastnického práva) takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 12. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 23. 8. 2004, čj. 11 C 2/93-247 (ve znění doplňujícího rozsudku z 10. 12. 2007, čj. 11 C 2/93-271). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že na žalobce přechází (dnem právní moci rozsudku) ze žalovaných vlastnické právo (pro původního žalobce Ing. K. M.) k budově čp. 303 na pozemku parc. č. 384/1 a dále na pozemky parc. č. 384/1, parc. č. 1777/2 a parc. č. 1777/6 v katastrálním území J., zapsané na listu vlastnictví č. 383 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Frýdek-Místek). Žalovaným bylo uloženo zaplatit původnímu žalobci Ing. Karlu Malinovskému na náhradu nákladů řízení 6.625,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto (doplňujícím rozsudkem), že stát nemá právo na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 12. 2008, sp. zn. 56 Co 124/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 23. 8. 2004, č.j. 11 C 2/93-247 (ve znění doplňujícího rozsudku z 10. 12. 2007, č.j. 11 C 2/93-371), změněn tak, že žaloba podaná v této právní věci byla zamítnuta. Žalobcům K. M., V. M., A. M. a K. M. bylo uloženo zaplatit žalovaným F. Ď. a L. Ď. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo uvedeným žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradu placených nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.958,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům K. M., V. M., A. M. a K. M. bylo uloženo zaplatit žalovaným F. Ď. a L. Ď. společně a nerozdílně 6.975,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení §214 odst. 1 občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud uváděl především, že dům čp. 303 a pozemek parc. č. 384/1 v katastrálním území J. patřily k původní zemědělské usedlosti nazvané „M.“ a pozemky parc. č. 1777/2 a parc. č. 1777/6 v katastrálním území J. byly zemědělskou půdou, využívanou k zemědělské výrobě.
Odvolací soud ale konstatoval, že původní žalobce Ing. K. M. uplatnil nárok na přechod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jako jejich původní spoluvlastník (co do jejich ideální poloviny) a současně jako bratr druhého původního spoluvlastníka týchž nemovitostí (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. a-d/ a písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.). Uplatnění nároku tu nevylučovala ta okolnost, že další oprávněné osoby neuplatnily nárok na přechod vlastnického práva (odvolací soud tu k této otázce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 12. 1999, 28 Cdo 1776/98, jenž byl vydán v téže právní věci).
Dále odvolací soud dovozoval z výsledků dokazování provedeného v řízení před soudy obou stupňů, že původní žalobce Ing. K. M. nebyl ke dni podání žaloby v této právní věci (k 31. 12. 1992) státním občanem České republiky. Pokud odvolací soud vyzval 7. 10. 2008 nynější žalobce K. M., V. M., A. M. a K. M., aby doložili, že původní žalobce Ing. K. M. byl ke dni podání žaloby v této právní věci státním občanem ČR, pak nynější žalobci na tuto výzvu nereagovali a svá tvrzení v potřebném rozsahu nedoplnili. Odvolací soud naproti tomu pokládal za doloženo, že původní žalobce Ing. K. M. získal v první polovině padesátých let minulého století státní občanství USA a občanem USA nepřestal být do konce svého života. Odvolací soud proto v této souvislosti poukazoval na článek 1 odst. 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a Spojenými státy americkými ze 16. 7. 1928, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb.), podle něhož navzájem o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území Spojených států, bude se mít v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky USA. Citovaná Úmluva nabyla působnosti 14. 11. 1929 a byla součástí československého (českého) právního řádu až do 20. 8. 1997; zákon č. 60/1930 Sb. (jímž byla Úmluva ze 16. 7. 1928 na území České republiky provedena) zůstal ve vztahu k obecné právní úpravě čs. státního občanství předpisem speciálním. Odvolací soud tedy dovozoval, že fyzická osoba mohla na základě zákona o státním občanství pozbýt čs. státní občanství sňatkem, propuštěním ze státního občanství, odnětím státního občanství a naturalizací na území USA za podmínek podle článku 1. Úmluvy ze 16. 7. 1928 a získáním státní příslušnosti Spojených států amerických, protože s tím byla podle této Úmluvy spojena fikce ztráty dřívější státní příslušnosti Československé republiky (České republiky); uvedené Úmluvě by odporovalo, podle názoru odvolacího soudu, kdyby se dvojí státní občanství (americké a československé) zachovávalo (co do dvojího státního občanství) i poté, co důvody pro úpravu podle článku 1 odst. 3 Úmluvy ze 16. 7. 1928 pominuly. Odvolací soud posléze dovozoval, že „opačný výklad by vedl k založení nerovnosti mezi československými (českými) státními občany, kteří nabyli státní občanství USA v době, kdy Čs. republika vedla válku (srov. článek 1 odst. 3 Úmluvy ze 16. 7. 1928) a mezi těmi, kteří je nabyli v době, kdy válku nevedla“.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že nesplnil-li původní žalobce Ing. K. M. podmínku státního občanství České republiky (podle ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.), nebylo možné jím podané žalobě vyhovět.
Změnil proto odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 i §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 2. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 1. 4. 2009 podáno u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé především vyslovovali své přesvědčení, že v tomto případě je státní občanství USA na straně původního žalobce Ing. Karla Malinovského irelevantní pro uplatnění jeho nároku podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.; dovolatelé jsou toho názoru, že relevantní je tu pro uplatnění nároku Ing. K. M. toliko české státní občanství uvedeného původního žalobce bez ohledu na to, zda tato osoba byla bipolitní či nikoli. Odvolací soud nepřihlížel, podle názoru dovolatelů, např. k článku 3 Úmluvy ze 16. 7. 1928, podle něhož „obnoví-li příslušník jedné z obou zemí, na kterého se vztahuje článek 1 Úmluvy své bydliště ve své původní zemi bez úmyslu vrátit se do země, kde byl naturalizován, bude se o něm mít za to, že ztratil příslušnost nabytou naturalizací“.
Podle názoru dovolatelů je právní posouzení otázky státního občanství původního žalobce Ing. K. M., učiněné odvolacím soudem, v rozporu se skutkovým zjištěním, vyplývajícím z obsahu soudního spisu, a to zejména se zjištěními z občanského průkazu původního žalobce Ing. K. M. a z osvědčení o jeho státním občanství, vydaného 1. 7. 1991; odvolací soud však naproti tomu vycházel z konstatování původního žalobce v jeho závěti, že je občanem USA a České republiky a ze stejného tvrzení advokáta nynějších žalobců v dědickém řízení po Ing. K. M. Podle názoru dovolatelů „odvolací soud tímto svým postupem zatížil své rozhodnutí prvkem libovůle“.
Odvolací soud, podle názoru dovolatelů, postupoval i v příkrém rozporu se zásadou dvojinstančnosti občanského soudního řazení; tuto zásadu nemohl odvolací soud nahradit pomocí tzv. poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu; takový přístup je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
Dovolatelé zdůrazňovali, že je jím známo, že „podmínka českého občanství pro uplatnění restituce byla opětovně kritizována Organizací spojených národů a shledána jakožto porušení Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, a to s ohledem na její diskriminační charakter (srov. článek 26 uvedené mezinárodní úmluvy). Dovolatelé v této souvislosti poukazovali na jim známá stanoviska Výboru pro lidská práva OSN, která se týkají fyzických osob s českým státním občanstvím i se státním občanstvím USA (např. stanovisko č. 516/1992, č. 586/1994, č. 857/1999, č. 747/1997, č. 1463/2006 a další).
Žalovaní ve vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovali zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolání dovolatelů jsou tu přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelé uplatňovali dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (týkajícího se vad řízení) podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (týkajícího se nesprávného právního posouzení věci) a podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (týkajícího se vycházení rozhodnutí soudu ze zjištění, jež by měla oporu v provedeném dokazování).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že o vadu řízení jde tehdy, projevil-li se nesprávný postup soudu již v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a šlo-li o postup soudu nesprávný zejména v tom, že tímto postupem došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu v daném případě nebylo z obsahu soudního spisu shledáno, že by tu v řízení došlo k vadě řízení uvedeného druhu.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1 odst. 1, §4 odst. 1 a 2 i §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond, a b) na obytné budovy, hospodářské stavby a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v §13 téhož zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byl předložen při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c) děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem, d) rodiče osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a e) sourozenci osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 1993) na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě pokud na ni přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (v nyní platném znění) na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví fyzické osoby, jež je nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům anebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
V rozsudku soudu vydaném ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jde o určení, že na žalobce přechází vlastnické právo k nemovitosti (nikoli o určení vlastnictví žalující osoby) (viz k tomu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 /128/).
Podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud zruší rozsudek, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení (srov. §219 občanského soudního řádu). Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné).
Za věcně správné nelze považovat rozhodnutí soudu tehdy, posoudil-li věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
K posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů (v daném případě konkrétně podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) je třeba mít na zřeteli výkladové závěry Ústavního soudu ČR k této právní problematice:
V nálezu pléna Ústavního soudu z 8. 11. 1995, Pl.ÚS 5/95 (uveřejněného pod č. 74 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „Naše současná právní úprava vychází ze zásady jediného výlučného státního občanství. Nelze akceptovat obecně formulované tvrzení, že žádný právní předpis České republiky, ani její ústavní pořádek neobsahují princip zákazu dvojího státního občanství. I v oblasti mezinárodního práva je bipolitismus obecně považován za jev nežádoucí. Snaha o vyloučení bipolitismu je zřejmá i z dvoustranných úmluv, jež v minulosti uzavřela Československá republika (popřípadě pak někdejší ČSSR)“.
Projev vůle občana, který pozbyl státního občanství rozhodnutím o jeho odnětí, že chce zůstat čs. státním občanem a že se tedy „mělo za to“, že nepřestal být čs. státním občanem, nelze vztáhnout i na případy, kdy čs. občan své čs. státní občanství pozbyl jinak (srov. nález Ústavního soudu ČR z 27. 2. 2001, I.ÚS 157/98, uveřejněný pod č. 37, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999, II. ÚS 307/97 (uveřejněném pod č. 75 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo pak poukázáno i na to, že při posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli i Úmluvu o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, publikovanou pod č. 169/1929 Sb. a inkorporovanou do právního řádu Československé republiky zákonem č. 60/1930 Sb. (jímž se provádí Úmluva mezi Československem a USA ze 16. 7. 1928), ve znění sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 229/1997 Sb. (o ukončení platnosti této Úmluvy až tímto sdělením). Např. stran interpretace pojmu „kdy země vede válku“ (obsaženého v uvedené Úmluvě o naturalizaci mezi Československou republikou a USA ze 16. 7. 1928) dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že dnem, kdy pro Čs. republiku nastal stav války s Německem byl 17. 9. 1938 a posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů a mezinárodní úmluvy i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné při posuzování přípustného dovolání dovolatelů dospět přesvědčivě k závěru, že toto dovolání je také dovoláním důvodným, směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by bylo rozhodnutím nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu z 12. 12. 2008 (sp. zn. 52 Co 124/2008 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřují dovolání dovolatelů, nelze totiž považovat za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle odpovídajícího právního předpisu a aplikované právní předpisy si vyložil v souladu i s již citovanými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů a s nálezy Ústavního soudu ČR.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu