ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3462.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3462/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. B., dříve H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, proti žalovanému L. N. , , zastoupenému Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 267/I, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 257/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 11. 2008, č. j. 3 C 257/2007-82, ve znění usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 3 C 257/2007-87, se vyjma částky 11.800,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž bylo řízení zastaveno, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 161.800,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že tuto částku představuje jednak záloha při podpisu smlouvy o pronájmu bytu (částka 150.000,- Kč), jednak přeplatky na úhradách spojených s užíváním bytu (částka 11.800,- Kč).
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 11. 2008, č. j. 3 C 257/2007-82, ve znění doplňujícího usnesení uvedeného soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 3 C 257/2007-87, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku s příslušenstvím, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a stanoveno, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek.
Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, č. j. 25 Co 72/2009-114, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 11.800,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.), změnil doplňující usnesení okresního soudu pokud jde o výši soudního poplatku (výrok II.), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) a odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně v tom směru, že částka 150.000,- Kč byla žalobkyní předána žalovanému v době, kdy účastníci uvažovali o možném převodu členských práv k bytu na žalobkyni, a tedy mohli na počátku zamýšlet to, že předmětná částka bude zálohou na příští cenu za převod členských práv. Následně však bylo prokázáno, že dohoda ze dne 20. 10. 2003 byla shodnou vůlí účastníků upřesněna tak, že uvedená částka bude sloužit jako kauce, z níž bude žalovaný oprávněn odebrat každý měsíc částku 5.000,- Kč v případě, že žalobkyně nebude řádně platit nájem, platby za energie a telefonní linku. Dodatek ke smlouvě svědčí o tom, že popsaná ujednání platila pro případ, že žalobkyně od dohody neodstoupí a platnost smlouvy končí k 30. 6. 2004, pokud do té doby nebudou na žalobkyni převedena členská práva nebo nebude platnost smlouvy prodloužena. Z jednání účastníků je zřejmé, že žalobkyně v bytě bydlela se souhlasem žalovaného až do 31. 12. 2005, kdy na jeho žádost byt vyklidila. Vzhledem k tomu, že do té doby hradila řádně a včas všechny platby, k nimž byla zavázána, byl ke dni 1. 1. 2006 žalovaný povinen předmětnou částku žalobkyni vrátit. Pokud žalovaný namítal, že mělo dojít k započtení částky 5.000,- Kč za každý měsíc, vyslovil se odvolací soud v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že si žalovaný nevyžádal souhlas bytového družstva coby vlastníka bytu s jeho podnájmem, nemohl ani oprávněně požadovat žádná plnění, která by navíc podle citované smlouvy mohl požadovat pouze v případě, že by mu žalobkyně byla něco dlužna. K otázce promlčení odvolací soud uvedl, že promlčecí doba začala běžet dne 1. 1. 2006 a právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se nemohlo promlčet, když žalobu podala dne 28. 12. 2007.
Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, stejně jako v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Otázkou zásadního právního významu je podle názoru dovolatele oprávněnost postupu soudu učinit právní a skutkový závěr, který nemá oporu v žádném důkazu či skutkovém tvrzení, a též posouzení otázky, zda dle smlouvy, kterou soud považuje za absolutně neplatnou, lze jedno plnění považovat za plnění ze smlouvy a jiné za plnění bez právního důvodu. Dovolatel se rovněž domnívá, že otázkou zásadního právního významu je i výklad obsahu dohody ze dne 20. 10. 2003 a jejího dodatku a posouzení platnosti této dohody, typu žalobkyní vzneseného nároku a v této souvislosti procesní námitky promlčení ze strany žalovaného. Pokud soud shledal nájemní smlouvu, uzavřenou mezi dovolatelem a žalobkyní, absolutně neplatnou, dovolatel by sice nemohl požadovat nájemné, náležela by mu však úhrada bezdůvodného obohacení, které žalobkyni vzniklo vzhledem k užívání bytu bez právního důvodu, jemuž by odpovídala právě částka 5.000,- Kč měsíčně. Jestliže soud konstatuje, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, nemůže dovodit, že jedno plnění je plněním bez právního důvodu (nájemné), zatímco druhé je plněním z právního důvodu (kauce). Dovolatel rovněž uvádí, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je v daném případě promlčeno.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že soudy obou stupňů rozhodly podle jejího názoru správně, a polemizuje se zásadním právním významem dovoláním napadeného rozhodnutí. Námitka promlčení je podle jejího názoru zcela lichá. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb. – o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost je pak dovozována z ust. §241a odst. 2 písm. b) i odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním v tomto případě je po právní stránce zásadně významné, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud se především dostatečně nevypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku výslovně zabývá jen subjektivní promlčecí dobou, zatímco v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pouze uvádí, že promlčecí doba začala běžet dne 1. 1. 2006 a v žádném případě tedy nemohla uplynout přede dnem 28. 12. 2007, kdy byla v této věci podána žaloba. Odvolací soud však nevyložil, zda se jedná o promlčecí dobu objektivní či subjektivní a proč byl její počátek stanoven právě na tento den. Dovolací soud dodává, že se zde zjevně jedná o promlčecí dobu subjektivní, která je podle ust. §107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dvouletá, a v daném případě tedy skončila dne 1. 1. 2008. Zásadní je však skutečnost, že odvolací soud zcela opomněl problematiku objektivní promlčecí doby. Tu určuje ust. §107 odst. 2 obč. zák. jako tříletou (v případě úmyslného jednání desetiletou) s tím, že pro její počátek je rozhodující den, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Její počátek tedy nemusí nutně spadat v jedno s počátkem běhu promlčecí doby subjektivní, jejich délka není stejná a závěr soudu, podle kterého nemohlo dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, protože žaloba byla podána před uplynutím subjektivní promlčecí doby, je mylný. K promlčení práva stačí, aby marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a pokud se soud zabýval pouze během subjektivní promlčecí doby, nemohl na otázku, zda je právo promlčeno či nikoliv, spolehlivě odpovědět. Pokud soud prvního stupně konstatuje, že je „smlouva o pronájmu“ uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným (ve skutečnosti se jedná o podnájemní smlouvu) absolutně neplatná, a odvolací soud se k této otázce výslovně nevyjadřuje, ale „v celém rozsahu se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně“, je třeba brát v úvahu to, že bylo-li plněno na základě neplatného právního úkonu, představuje rozhodný okamžik pro počátek běhu objektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení samotné plnění, resp. chvíle, kdy k němu došlo.
Uvádí-li dovolatel, že otázkou zásadního právního významu je i výklad obsahu dohody ze dne 20. 10. 2003, jejího dodatku a posouzení platnosti této dohody či typu žalobkyní vzneseného nároku, je nutné poznamenat, že zde zcela chybí judikatorní přesah, neboť jde o nastolení běžně řešené právní otázky spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají.
V situaci, kdy dovolací soud odpověděl kladně na otázku, zda je dovolání přípustné, je možné se zabývat jeho důvodností. Dovolatel namítá dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tzn. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený dovolací důvod může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. V daném případě sice soudy obou stupňů správně dovodily, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat ust. §107 obč. zák., avšak zabývaly se pouze jeho prvním odstavcem, aniž by zohlednily též odstavec druhý, pojednávající o objektivní promlčecí době, ač tak učinit měly. Za těchto okolností je zřejmé, že soudy věc nesprávně právně posoudily, a dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak je dán.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné a současně i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném rozsahu (stejně jako na rozsudku soudu prvního stupně závislého doplňujícího usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věty první i druhá o. s. ř.).
Dovolací soud se již podrobněji nezabýval dalšími námitkami dovolatele, neboť výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku o věci samé, jenž byl tímto rozsudkem zrušen, a navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není dovolání se do nákladových výroků přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu