ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3552.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3532/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Bc. Ing. L. V. , bytem P., Na H. 1087, adresa pro doručování Č. B. zastoupený JUDr. J. Š., advokátem, proti žalovanému: K. Š. , bytem P., o vydání bezdůvodného obohacení v částce 137.497,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 24/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2008, č. j. 13 Co 16/2007-97, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 Co 247/2006-34, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 11. 2006, č. j. 3 C 24/2006-56, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2008, č. j. 13 Co 16/2007-97, se odmítá .
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 Co 247/2006-34, se odmítá .
III. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 11. 2006, č. j. 3 C 24/2006-56, se zastavuje .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení v částce 137.497,- Kč s tím, že žalovaný je dědicem po J. Š., s níž vedl žalobce společnou domácnost, na kterou vynaložil žalovanou částku (resp. žalovaná částka představuje pouze polovinu těchto výdajů), avšak svého nároku se nemohl domoci, neboť J. Š. zemřela dříve, než proti ní žalobce podal žalobu.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 11. 2006, č. j. 3 C 24/2006-56, byla žaloba na zaplacení předmětné částky s příslušenstvím zamítnuta. Soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Svým usnesením ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 Co 247/2006-34, rozhodl Krajský soud v Brně o odmítnutí odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2006, č. j. 3 C 24/2006-28, v jehož výroku II. byl zamítnut návrh, jímž se žalobce domáhal, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů.
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 13 Co 16/2007-97, rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 3 C 24/2006-56, potvrdil (výrok II.), zamítl návrh žalobce na ustanovení mu zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přitakal námitce žalovaného, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se již promlčelo, i když odůvodnění bylo v obou případech různé. Zatímco soud prvního stupně vyjádřil názor, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se v daném případě promlčelo v objektivní promlčecí době, tedy za tři roky dne, kdy došlo k opuštění společné domácnosti žalobcem, krajský soud se vyslovil v tom smyslu, že právo se promlčelo jednotlivě u každé požadované částky za tři roky ode dne, kdy došlo k jejímu vynaložení. V obou rozhodnutích je pak deklarováno, že nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby v důsledku toho, že žalobce podal žalobu proti samotné J. Š. v době, kdy již nebyla naživu, neboť zde v takovém případě byl neodstranitelný nedostatek podmínky řízení v podobě neexistence procesně způsobilého subjektu na straně žalované.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 13 Co 16/2007-97 (žalobce uvádí, že jde o usnesení), podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v tomto obsáhlém dovolání vysvětluje, proč podle jeho názoru nemohlo dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že byl nesprávně stanoven počátek běhu promlčecí doby a odvolací soud měl zohlednit její stavení, dále se měl soud dopustit nesprávné početní operace. Dovolatel rovněž tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné a zmatečné a navrhuje, aby jej jako takové dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu), jako je tomu v tomto případě, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, a řada dalších, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ust. §242 o. s. ř., a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků. Ve svém dovolání se žalobce omezuje na pouhé konstatování, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam; v čem konkrétně tkví otázka, která jej činí takto významným a na niž by měl dovolací soud odpovědět, však nijak nespecifikuje. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pokud jde o případný rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem, dovolací soud jej neshledal. Lze se ztotožnit se závěry odvolacího soudu v tom směru, že počátek promlčecí doby podle §107 obč. zák. je třeba stanovit u každé vynaložené částky zvlášť, k jejich promlčení (práv na jejich vydání) docházelo postupně a, byla-li poslední z nich vynaložena dne 30. 1. 2002, došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v jejím případě dne 30. 1. 2005 (nejedná se tedy o den, kdy měla být tato poslední částka vynaložena, jak se podle znění dovolání mylně domnívá žalobce, ale o den, kdy došlo k promlčení předmětného práva). Pokud tedy dovolatel podal žalobu nejdříve až dne 24. 2. 2006, je zřejmé, že k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení skutečně došlo. Stejně tak je správný názor odvolacího soudu, že v důsledku podání žaloby dovolatelem proti J. Š. nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby vzhledem k tomu, že v okamžiku podání žaloby byla již žalovaná po smrti, a byl zde tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Nejvyšší soud se přitom nemohl ztotožnit ani s námitkou dovolatele nepřezkoumatelného a zmatečného rozhodnutí, jež navíc nebyla v dovolání blíže upřesněna.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá v „plném rozsahu“, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku III., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Stejně tak brojí dovolatel implicitně též proti výroku I. napadeného rozsudku, v němž krajský soud zamítl návrh žalobce na ustanovení mu zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení. V daném případě se sice jedná o výrok odvolacího soudu, který je součástí rozsudku, ale v podstatě se jedná o samostatné usnesení, jež bylo do rozsudku zahrnuto. Z povahy věci vyplývá, že byť se jedná o rozhodnutí krajského soudu, který v meritu věci rozhodoval jako soud odvolací, jedná se o rozhodnutí prvostupňové, neboť o otázce ustanovení zástupce pro odvolací řízení bylo v této věci rozhodováno poprvé. Přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí však není z obdobných důvodů jako u nákladových výroků (viz výše) založena žádným z ustanovení §§237 až 239 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2008, č. j. 13 Co 16/2007-97, nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost. Nejvyšší soud dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce se rovněž dovolává proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 Co 247/2006-34. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ust. §239 odst. 3 o. s. ř., ta však není dána, neboť v citovaném rozhodnutí není potvrzováno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu, ale je odmítáno odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu. Proti usnesení, jímž odvolací soud odmítá odvolání (lhostejno, z jakých příčin), však není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005). Nejvyšší soud je proto odmítl ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. Pokud pak dovolatel ve svém podání uvádí, že současně s dovoláním podává ústavní stížnost v případě, že Nejvyšší soud dojde k závěru, že dovolání proti předmětnému usnesení není přípustné, protože jinak by došlo ke zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti, pak je třeba poznamenat, že tomu tak není. V ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se praví, že „byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku“. Jinými slovy může dovolatel podat ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu do 60 dnů od doručení usnesení dovolacího soudu.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje své dovolání též přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, č. j. 3 24/2006-56 (žalobce podává, že jde o usnesení), které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovanému vzniklo podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu