ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3586.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3586/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Tělovýchovné jednoty Baník Ostrava OKD , občanského sdružení, se sídlem v Ostravě 1, Budečská 2, zastoupené Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 37a, proti žalované FC Baník Ostrava, a. s., se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bukovanského 4/1028, zastoupené JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 258/2005, za účasti vedlejšího účastníka Tělovýchovné jednoty FC Baník Ostrava , občanského sdružení se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bukovanského 4, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2009, č. j. 42 Co 662/2008 – 209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. rozsudku uvedeného v záhlaví potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla zamítnuta žaloba z 22. 12. 2005, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno její vlastnické právo k nemovitostem (pozemkům a stavbám) blíže identifikovaným v témže výroku. Ve výroku II. změnil odvolací soud výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správná a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Žalobkyně odvozovala své vlastnické právo od hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku. Tato smlouva však nemohla založit převod vlastnického práva, neboť vyhláška č. 90/1984 Sb. ve svém §18 omezila možnost převodu vlastnického práva k pozemkům na jiné subjekty než státní socialistické organizace. Ani jedna z výjimek daných ustanovením §18 uvedené vyhlášky na posuzovaný případ nedopadá. Vyčleněním oddílu kopané z TJ žalobkyně a vzniku vedlejšího účastníka (vše v květnu až červenci 1990) muselo nutně dojít k majetkovému vypořádání a k rozdělení majetku (běžně nazývaného delimitací) v tom rozsahu, jak jej oddíl kopané potřeboval a využíval k zabezpečení své činnosti. Vlastnické právo (žalobkyně) k pozemkům nemohlo založit ani potvrzení delimitační komise, „které jen mohlo právo deklarovat, nikoliv založit, vlastní přechod totiž nastal splněním podmínek usnesení mimořádného sjezdu ČSTV. Pokud s týká přechodu vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 290/2002 Sb., pak v řízení bylo prokázáno, že i vedlejší účastník je občanským sdružením působícím v oblasti tělovýchovy a sportu a že právě s ním jednal stát jako s nabyvatelem při předání a převzetí majetku ve smyslu §14 a §15 uvedeného zákona, když stát dovodil, že podle delimitačního protokolu došlo k přechodu práva na vedlejšího účastníka. Předmětem delimitace mezi dvěma nově vzniklými subjekty byl majetek oddílu kopané TJB, zařízení a provoz střediska Bazaly, včetně ubytovny a střediska Jeremenko. Vyčlenění vedlejšího účastníka jako samostatné TJ a delimitace majetku (delimitačním protokolem ze dne 10. 7. 1990) byly valnou hromadou žalobkyně schváleny v usnesení ze dne 26. 3. 1991. Jestliže je v zápise uvedeno nejasně, že se schvaluje bezúplatný převod majetku k výkonu správy, nemůže to zpochybnit projevený souhlas s delimitačním protokolem, v němž o převodu správy není zmínka a bylo by v rozporu s logikou, kdyby takto měl být chápán. Samotný delimitační protokol se stal předmětem zápisu v katastru nemovitostí, byl schválen Městským výkonným výborem ČSTV v Ostravě a majetek byl vložen do základního jmění žalovaného. Při tvrzeném personálním propojení musely být žalobkyni tyto kroky vedlejšího účastníka známy. Vlastní faktický převod nemovitostí byl podle dodatku k delimitačnímu protokolu uskutečněn v prosinci 1991 (k datu 1.1. 1992), tedy po zrušení moratoria dle zákonného opatření předsednictva FS 177/1990 Sb. Odvolací soud se zjevně ztotožňuje i s názorem soudu prvního stupně, dle nějž žalobkyně v řízení neprokázala před podáním žaloby otřesení dobré víry žalované v tom, že vedlejší účastník musel být nejpozději dnem 21. 12. 1991 se zřetelem ke všem okolnostem v důvodném přesvědčení, že je vlastníkem delimitovaných nemovitostí. „Nelze otevírat a zpochybňovat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy a dovozovat absolutní neplatnost právních úkonů tím spíše, že namítané důvody neplatnosti – nesprávné označení vedlejšího účastníka v záhlaví delimitačního protokolu, nejasné usnesení žalobcovy valné hromady ze dne 26. 3. 1991, neschválení dodatku valnou hromadou žalobkyně (považovala-li to žalobkyně za zásadní) – je nutno přičíst k tíži žalobkyně samé.“ Nelze tak zpochybnit vlastnické právo, které na vedlejšího účastníka přešlo na základě delimitačního protokolu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, a to pro rozpor s hmotným právem a jehož důvodnost spatřuje v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s námitkami žalobkyně směřujícími do právního posouzení věci, v čemž dovolatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces. Soudy dospěly k nesprávnému závěru ohledně nenaplnění podmínek pro převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze strany žalobkyně, neboť nesprávně interpretovaly podmínky pro převod vlastnického práva upravené v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV. Dovolatelka odmítá postup soudu, jenž přezkoumává správnost rozhodnutí delimitační a majetkové komise ČSTV (jako právního předchůdce dovolatelky), která jednoznačně svojí listinou ze dne 1. 8. 1991 jako vlastník těchto nemovitostí konstatovala, že podmínky zakotvené v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV byly splněny. Dovolatelka též jednoznačně prokázala, kdo byl uživatelem veškerých nemovitostí. Otázka, komu přísluší právo hospodaření, pak spadá do právního posouzení prováděného soudem, a její vyřešení tak nelze podrobit povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví ČSTV a právo hospodaření k nim vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně tím, že tyto nemovitosti užíval. Uvedená podmínka účetní evidence majetku, eventuálně existence práva hospodaření, byla v řízení tvrzena a prokázána. Tyto podmínky dle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV je nutno vykládat jako podmínky alternativní, nikoliv kumulativní. Podmínka, aby byl nemovitý majetek zapsán u příslušného orgánu ve prospěch konkrétní TJ nebo klubu, neznamená, že tímto příslušným orgánem je myšlena právě a pouze evidence nemovitostí. Takovým orgánem v tomto konkrétním případě může být i Odbor výstavby Městského národního výboru v Ostravě a další orgány. Je třeba odmítnout právní konstrukci soudu, podle níž nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem přímo vedlejší účastník na základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV. Ve vztahu k nemovitostem „parc. č. 1076 a parc. č. 1709/2 vše v k. ú. Slezská Ostrava“ nepovažuje dovolatelka za správný závěr soudů, že hospodářskou smlouvou ze dne 20. 7. 1988 byla převedena toliko správa národního majetku, nikoliv vlastnické právo k němu. Podle hospodářského zákoníku nebylo možno v tehdejší době zřídit správu národního majetku ve prospěch nestátní socialistické organizace, kterou ČSTV byl. Zcela chybné je i posouzení dodatku delimitačního protokolu ze dne 10. 12. 1991. Na delimitačním protokolu chybí podpisy oprávněných osob, absentuje vyslovení souhlasu s převodem majetku valnou hromadou dovolatelky. Delimitační protokol ze dne 10. 7. 1990 je též v příkrém rozporu se zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 177/1990 Sb. Na tyto právní úkony je tedy třeba hledět jako na absolutně neplatné. Úmyslem dovolatelky vyjádřeným v delimitačním protokolu ze dne 10. 7. 1990 pak zcela zřejmě bylo přenechání tohoto majetku do bezplatného užívání k zajištění sportovní činnosti vedlejšího účastníka, avšak při zachování vlastnického práva dovolatelky. Dovolatelka dále upozorňuje na obsahovou odlišnost listin označených jako „Dodatek č. 1 k protokolu o delimitaci ze dne 10. 12. 1991“, jejíž obě verze měla v rámci soudního řízení předložit, z čehož dovozuje neplatnost tohoto dodatku. Nelze též souhlasit s názorem odvolacího soudu, že dodatek k delimitačnímu protokolu ze dne 10. 12. 1991 byl pouhým upřesněním výčtu majetku, neboť představoval rozšíření výčtu převáděného majetku. Tento dodatek je pro svoji neurčitost neplatný, neboť soudu byly předloženy dvě jeho – obsahově odlišné – verze. Skutková zjištění soudů o existenci dobré víry žalované při vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §134 odst. 1 občanského zákoníku nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vedlejší účastník si musel být vědom skutečnosti, že právní titul, na jehož základě se držby chopil, nevyvolává žádné právní účinky. Absence dobré víry byla přenesena na žalovanou, neboť tento subjekt byl s vedlejším účastníkem personálně propojen. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takový případ by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Taková právní otázka by ovšem musela být významná i pro výsledek řízení v souzené věci.
Právě uvedené podmínky přípustnosti dovolání naplněny nejsou.
Obsah dovolání tvoří z velké části argumentace založená na zpochybňování skutkových závěrů obou soudů, respektive na námitkách, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, kterýžto argument dovolatelka na některých místech výslovně formuluje. Podle §241a odst. 3 o. s. ř., lze sice dovolání podat i z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, to však jen za podmínky, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, což – jak vysvětleno výše – nepřipadá v tomto řízení v úvahu.
Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že splnění podmínek pro převod dotčeného majetku upravených v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 žalobkyně neprokázala, lze sice dovolací argumentaci přisvědčit potud, že se odvolací soud, jenž beze zbytku přebírá zamítací důvody soudu prvního stupně, přesvědčivě nevypořádává s konstrukcí žaloby a s výsledky dokazování, avšak taková okolnost otázku po právní stránce zásadního významu netvoří a přípustnost dovolání sama nezakládá.
Oba soudy, přičemž předmětem dovolacího přezkumu je ovšem procesně vzato rozhodnutí odvolacího soudu, se vskutku zjevně dopouštějí nedůslednosti, když žalobcova tvrzení o genezi vniku jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem mají za neúplná a za neprokázaná a v rozporu s takovým východiskem činí v této otázce svá další zjištění, na něž navazují – jako pro právní posouzení nezbytná - pro žalobu v tomto smyslu příznivými závěry o převodu takového majetku „delimitačními úkony“ žalobkyně a vedlejšího účastníka v období od července 1990 do prosince 1991, a i posouzením zákonné dovolenosti takového převodu jako základu právní konstrukce vydržení práva žalovanou. I kdyby soudy daly žalobkyni za pravdu v tom a podle názoru Nejvyššího soudu měly dát výslovně, byly-li by logicky důsledné, že se podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV z 25. 3. 1990 stala ve vztahu k předmětnému majetku právním nástupcem ČSTV, nic to nemění na udržitelnosti závěru o převodu takového majetku na vedlejšího účastníka jako právního předchůdce žalované, popř. o nabytí vlastnictví k pozemkům vedlejším účastníkem v důsledku zák. č. 290/2002 Sb. Nemají proto dovolací výhrady dovolatelky k případným nesprávným právním posouzením soudů v otázce jeho tvrzeného nástupnictví po ČSTV (např. stran prokázání splnění podmínek usnesení mimořádného sjezdu ČSTV nebo ohledně výkladu hospodářské smlouvy z 20. 7. 1988) v dané věci pro možnost žalobního úspěchu význam, a proto ani otázky k těmto okolnostem vztažené nemohou založit pro přípustnost dovolání relevantní právní význam. To ostatně obdobně platí pro posuzování práva žalované jako vydrženého. Ač nešlo v daném případě o stav neunesení procesních břemen a soudy ke skutečnostem vztahujícím se k dobré víře žalované strany činí zjištění, jsou tyto výsledky řízení pro dovolací přezkum nevýznamné, neboť stal-li se vedlejší účastník „delimitačním“ jednáním se žalobkyní vlastníkem staveb, popř. přešlo-li na něj vlastnictví k pozemkům dle zák. č. 290/2002 Sb., nemohla je strana žalovaná zároveň též později vydržet.
V právních názorech, které odvolací soud použil pro hodnocení nabytí vlastnictví vedlejším účastníkem, nijak tento soud zjevně nevybočuje z ustálených obecných právních východisek, v klíčových rozporech založených žalobními tvrzeními především jde o skutková hodnocení.
V tom také totiž i podle žaloby leží těžiště a podstata sporu. Jde zde – právě v důsledku podání žaloby - o zpochybnění zákonnosti převodního „delimitačního“ procesu, v němž žalobkyně sama sehrála zásadní roli a jehož revize se po takřka patnácti letech domáhá. Dovolává se neplatného označení subjektů tehdejšího procesu, neplatného označení předmětu takového procesu, nerelevantních důkazů o výsledku takového procesu, nedostatku kompetence osob a orgánů tehdy jednajících a celkové nedovolenosti takového jednání pro jeho rozpor se zákazem vyplývajícím ze zákonného opatření č. 177/1990 Sb., ve znění opatření č. 363/1990 Sb.
Dovolání je podloženo, mimo zpochybňování dovolacím soudem nepřezkoumávaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, právními argumenty spočívajícími v posuzování zcela konkrétních právních úkonů a okolností daného případu (zcela jedinečných listin, dodatků, protokolů, smluv atd.), z čehož není rozhodně možno dovodit zásadní právní významnost souzeného případu, respektive napadeného rozhodnutí, a to z důvodu absence – byť jen minimálního – judikatorního přesahu v rovině právního posuzování. Dovolatelka pak může mít i pravdu, že jí předložené právní otázky vztahující se nejednoznačnému „delimitačnímu“ procesu nebyly dovolacím soudem doposud řešeny, nicméně to je zapříčiněno právě jejich partikulární věcností a tudíž nemožnosti jejich zobecnění. Závěry o jejich skutkovém základu odvolací soud učinil v souladu s obsahem spisu, zejména s výsledky dokazování provedeného prvostupňovým soudem. Z procesního postupu soudů v této podstatě sporu nelze dovodit vybočení, jež by samo o sobě zakládalo potřebu řešení otázky po právní stránce zásadního významu.
Stran namítaného rozporu delimitačního protokolu ze dne 10. 7. 1990 se zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění ze dne 18. 5. 1990, č. 177/1990 Sb., o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací, ve znění opatření č. 363/1990 Sb., jako s otázkou vskutku právní povahy, pak je zde třeba upozornit na to, že na základě samotného rozhodnutí mimořádného sjezdu ČSTV byl majetek této organizace převáděn na nástupnické organizace podobně jako tomu bylo ostatně i v souzeném případě. Tomu ovšem zmíněné zákonné opatření nebránilo, naopak předpokládalo, že majetek některých organizací přejde na jejich právní nástupce, a zapovídalo převod tohoto majetku až z těchto právních nástupců na jiné, zjevně nenástupnické subjekty (viz slova §1 odst. 1 „…jakož i jejich právních nástupců…“). Jinými slovy řečeno, v daném případě se nejednalo o převod majetku ve smyslu citovaného zákonného opatření mimo potenciální okruh nástupců ČSTV, ale o vymezení rozsahu majetku ČSTV přecházejícího na právní nástupce této dříve socialistické organizace. Konečně pak odvolací soud v této otázce nikterak neudržitelně uzavírá, že „delimitační“ proces byl jeho „faktickým uskutečněním“ uzavřen až po zrušení zákonného zákazu.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu