ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3677.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3677/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. G. , zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Pod Sokolovnou 692/11, proti žalovanému R. T. , zastoupenému JUDr. Ivankou Fučíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Na zámecké 11, o zaplacení částky ve výši 1.450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 51/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 12. 3. 2009, č.j. 20 Co 589/2008-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 39.805,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlastimily Kaufmannové, advokátky zastupující žalobce.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 2. 2007 domáhal na žalovaném zaplacení částky 1.450.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 13. 11. 2000 uzavřel se žalovaným prostřednictvím realitní kanceláře TAKT dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu Nedašovská (dále jen „předmětnou smlouvu“). Na základě předmětné smlouvy se žalobce stal členem družstva a nájemcem družstevního bytu č. 3, o velikosti 4 + 1, I. kategorie a garáže v domě č. p. 334, v P. 5 – Z. (dále jen „předmětný družstevní byt“). V souladu s předmětnou smlouvou zaplatil žalobce za převod členských práv žalovanému dne 13. 11. 2000 částku 1.450.000,- Kč. Následně žalobce dne 22. 11. 2000 prostřednictvím realitní kanceláře TAKT uzavřel smlouvu o převodu členských práv k předmětnému družstevnímu bytu s Ing. A. P., který žalobci za převod zaplatil částku 1.450.000,- Kč. Na základě rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 3 C 467/2004, se však Ing. A. P. domohl v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, určení, že smlouva o převodu členských práv mezi ním a žalobcem je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Důvodem neplatnosti byla neplatnost převodní smlouvy ze dne 26. 6. 2000 uzavřené mezi V. D. a žalovaným R. T., neboť V. D. předtím svá členská práva vztahující se k předmětnému družstevnímu bytu převedl na A. K. Vzhledem k absolutní neplatnosti převodní smlouvy mezi V. D. a žalovaným R. T. je pak nutné pohlížet jako na neplatné i na následující převodní smlouvy, tj. na smlouvu ze dne 13. 11. 2000 mezi žalovaným R. T. a žalobcem V. G. a na smlouvu ze dne 22. 11. 2000 mezi V. G. a Ing. A. P. Žalovaný je tudíž povinen žalobci vrátit dle §457 obč. zák. plnění, které od žalobce získal na základě absolutně neplatné dohody o převodu členských práv mezi žalobcem a žalovaným.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčené, neboť žaloba byla doručena soudu až dne 6. 2. 2007, zatímco k promlčení práva žalobce došlo dne 13. 11. 2004, kdy uběhla ve čtyřletá lhůta od poskytnutí plnění.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č.j. 14 C 51/2007-62, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že právo žalobce, byť je po právu, je promlčeno, neboť žalobci marně uběhla čtyřletá promlčecí doba dle §394 odst. 2 obch. zák.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 20 Co 589/2008-81, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1.450.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., podle kterého přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Současně uzavřel, že vznesení námitky promlčení žalovaným představuje v souzené věci zjevný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (§256 obch. zák.).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
a) promlčení je pro obchodněprávní vztahy komplexně upraveno v §391 a násl. obch. zák. a nelze tudíž použít §107 odst. 3 obč. zák,
b) v souzené věci nelze aplikovat §265 obch. zák; žalovaný se nechoval v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť vznesením námitky promlčení se vůči žalobci nedopustil zneužívání práva šikanózním výkonem.
Žalobce se prostřednictvím podaného vyjádření k dovolání ztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu. Uvedl, že v souzené věci odvolací soud vedle §394 odst. 2 obch. zák. správně aplikoval i ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. Uzavřel, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, konstatoval, že mezi účastníky neplatné převodní smlouvy má každý domnělý nabyvatel členských práv a povinností právo domáhat se na svém smluvním partnerovi bezdůvodné obohacení podle §457 obč. zák., neboť mezi účastníky neplatné převodní smlouvy existuje vzájemná restituční povinnost. Žalobce se konečně ztotožnil i s aplikací §265 obch. zák. Z uvedených důvodů shledal žalobce rozhodnutí odvolacího soudu procesně i věcně správné a dovolacímu soudu proto navrhl, aby dovolání žalovaného zamítl.
C. Přípustnost
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
I. K námitce nesprávné aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.
1. Dle §394 odst. 2 obch. zák. „u práva na vrácení plnění podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.“ Podle §397 obch. zák. „nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.“ Podle §107 odst. 3 obč. zák. „jsou-li si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.“
2. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004, resp. v časopisu Soudní judikatura pod č. 143/2003, uvedl: „Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k ustanovení §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.“
3. Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku není ve vztahu k bezdůvodnému obohacení úpravou komplexní. Obchodní zákoník představuje v rámci posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení lex specialis vůči zákoníku občanskému. Z uvedeného vyplývá, že otázky obchodním zákoníkem neupravené se řeší podle příslušných ustanovení zákoníku občanského. V případě synallagmatických závazků vznikajících z dvoustranných neplatných smluv tudíž musí soud sice přihlédnout k ustanovení §394 odst. 2 obch. zák., čímž však není vyloučena aplikace ustanovení §457 a §107 odst. 3 obč. zák.
4. Pro úplnost dovolací soud odkazuje i na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004, ze kterého se podává, že mezi účastníky neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vzniká synallagmatický závazek ve smyslu §457 obč. zák., přičemž závazek domnělého kupujícího (nabyvatele členských práv a povinností) vrátit předmět plnění prodávajícímu je splněn i tehdy, pokud je předmět smlouvy vydán skutečnému členu bytového družstva – v případě řetězených smluv pak tímto způsobem splní svou povinnost i každý v řadě předcházející kupující (srov. přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009). V souzené věci tudíž žalobci, který svou restituční povinnost splnil, svědčí vůči žalovanému právo na vrácení zaplacené kupní ceny. Protože by však žalobce nemohl namítat promlčení vlastnického práva je namístě aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jak v souzené věci správně dovodil i odvolací soud.
II. K námitce nesprávného posouzení námitky promlčení v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku
5. Ve světle předeslaných závěrů se dovolací soud dále nezabýval námitkou dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil jím vznesenou námitku promlčení jako výkon práv v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.). Posouzení uvedené námitky se vzhledem k aplikaci §107 odst. 3 obč. zák., podle kterého soud k námitce promlčení vznesené žalovaným nepřihlédne, nemůže promítnout do výsledku řízení a je tudíž bezpředmětné. Z uvedeného důvodu se dovolací soud uvedenou námitkou nezabýval.
Dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 33.150,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5., §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) vše zvýšeno o DPH ve výši 19 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předseda senátu