ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.369.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 369/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) RNDr . H. P. , b) V. N. , a c) M. P. , všech bytem Ostrava - Slezská Ostrava, Na Jánské 1580/11A, zastoupených JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti žalovanému L. P. , zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem , advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, o zaplacení částky 994.601,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 122/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2009, č. j. 11 Co 541/2008-325, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2009, č. j. 11 Co 541/2008-325, vyjma výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2008, č. j. 60 C 122/2003-295, v části výroku III, v níž byl potvrzen rozsudkem krajského soudu, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2008, č. j. 60 C 122/2003-295, byla ve výroku III. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí celkem částku 1.024.555,50 Kč (žalobkyni a/ 683.036,50 Kč a každému ze žalobců b/ i c/ 170.759,50 Kč) spočívající ve vydání plnění z bezdůvodného obohacení spolu s vymezeným úrokem z prodlení, ve zbytku požadovaných úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a do částky 427.389,50 Kč i částky 106.847,50 Kč bylo řízení zastaveno (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a výrok V.).
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobců jako bezdůvodné obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.). Vzal za prokázané, že žalovanému byla ze strany jeho otce (zůstavitele) svěřena do úschovy částka 4.000.000,- Kč, kterou žalovaný následně spolu se svými finančními prostředky vložil na vkladový účet u Komerční banky, a. s. Žalobci se v souvislosti s vydáním usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. D 2377/96, o potvrzení nabytí dědictví, které nabylo právní moci dne 26. 3. 2002, domáhají vydání příslušenství v podobě úrokového výnosu odpovídajícího poměru jednotlivých dědických podílů žalobců, jenž byl připsán k výše uvedenému vkladu v období od smrti zůstavitele do 28. 6. 2002, kdy byl tento vklad vybrán a dědicům byly jejich dědické podíly vyplaceny.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné úroky jsou jakožto věc vedlejší příslušenstvím věci hlavní, tj. shora uvedené peněžité částky, a sdílí její osud. Pokud tedy právo na vyplacení dědických podílů přiznané žalobcům vyplývalo ze závěru dědického řízení, stejně tak je tomu v případě úrokového výnosu z této částky.
Ke vznesené námitce promlčení práva ze strany žalovaného dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato není důvodná. Vycházel přitom především z ust. §107 odst. 1 obč. zák., kde se uvádí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. V daném případě tedy na straně žalobců nedošlo k marnému uplynutí promlčecí doby, jelikož žaloba byla u soudu podána dne 31. 3. 2003 a počátek subjektivní promlčecí doby byl shledán ke dni 28. 6. 2002, kdy byly žalobcům vyplaceny příslušné dědické podíly bez úrokového výnosu k nim náležejícího.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2009, č. j. 11 Co 541/2008-325, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pouze tak, že částečně (celkem do částky 29.953,80 Kč s přísl.) žalobu zamítl (výrok II.), když vypočetl na základě doplňku znaleckého posudku jinou výši plnění příslušejícího jednotlivým žalobcům a dále z celkového úrokového výnosu z částky 4.000.000,- Kč odečetl peněžitou částku, kterou musel žalovaný zaplatit jako pokutu za předčasný výběr vkladu, a rozdíl následně rozpočítal na jednotlivé účastníky řízení. Ve zbývajícím rozsahu se však odvolací soud ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, a jeho rozsudek tak v podstatné části výroku III. potvrdil jako věcně správný (výrok I.), přičemž však zdůraznil, že se nejedná o příslušenství pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák., ale o přírůstek k dědickým podílům žalobců, který má povahu bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.). K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že objektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, neboť pro nároky mezi dědici navzájem platí, že v období mezi nabytím a potvrzením nabytí dědictví promlčecí doba neběží. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. - VI.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž nebyl podle jeho obsahu napaden zamítavý výrok o věci samé II. Namítá, že právní názor odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o bezdůvodném obohacení vzniklém na jeho straně není správný, neboť nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Dovolatel upozorňuje na skutečnost, že právním důvodem plnění, jež mu bylo ve formě úroků poskytnuto Komerční bankou, a. s., byla smlouva o vkladovém účtu, kterou s touto bankou uzavřel, a předmětné úroky byly proto určitou protihodnotou toho, že žalovaný jako majitel účtu umožnil bance po danou dobu nakládat s vloženými finančními prostředky, což učinil pouze ze své vůle a na vlastní riziko, jež mohlo způsobit i znehodnocení částky. Dovolatel tak namítá, že žalobci požadované úroky nejsou příslušenstvím jejich dědických podílů z předmětného vkladu, nýbrž pouze příslušenstvím pohledávky, kterou měl žalovaný vůči bance v souvislosti s uzavřenou smlouvou o vkladovém účtu. Dále uvádí, že soudy nižších instancí pochybily, když přiznaly žalobcům též vymáhaný úrok z prodlení. Poukazuje na skutečnost, že jestliže tvrzené bezdůvodné obohacení spočívá ve vyplacených úrocích, jedná se o úrok z prodlení ze smluvních úroků, který soudní praxe nepřipouští. Navíc se odvolací soud nezabýval dobrou vírou dovolatele s ohledem na znění §458 odst. 2 obč. zák., a jeho závěr je i z tohoto důvodu nesprávný. Dovolatel rovněž namítá, že ze strany soudů obou stupňů byla mylně posouzena otázka promlčení předmětného práva. K tomu uvádí, že pro uplatnění daného nároku nebylo potřebné konečné rozhodnutí o veškerém majetku zůstavitele, nýbrž jen vědomost o tom, kdo je v této věci dědicem a že do dědictví náleží částka 4.000.000,- Kč. Tato skutečnost byla známa již z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 1999, sp. zn. 14 Co 6/99, jímž bylo rozhodnuto, že soud pokládá žalobkyni a) za zůstavitelovu dědičku, a promlčecí doba tak začala plynout nejpozději dne 21. 5. 1999. Podle názoru dovolatele nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud „řešeny otázky týkající se vypořádání mezi dědici ohledně plnění, které bylo některému z dědiců poskytnuto až po úmrtí zůstavitele, avšak má svůj základ v majetku zůstavitele, ani otázky týkající se promlčení takových nároků“. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně vyjádřili. Tvrdí, že dovolání žalovaného není přípustné, neboť žádná z odvolacím soudem řešených otázek nevykazuje zásadní právní význam, přičemž zmiňují věcnou správnost napadeného rozhodnutí a navrhují odmítnutí nepřípustného dovolání.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je zde třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodován rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci se odvolací soud při posuzování otázky právní povahy úroků z vkladu peněžních prostředků, které náleží do dědictví, a počátku běhu promlčecí doby pro jejich vydání odchýlil od ustanovení hmotného práva i jeho interpretace obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolání tak lze považovat za přípustné. Především je třeba připomenout, že předmětem dědictví, tak jak to vyplývá z §460 obč. zák., je pouze majetek patřící zůstaviteli v okamžiku jeho smrti (k vymezení dědictví v případě prostředků uložených na vkladovém účtu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008 civ., svazek 6), v projednávané věci tak do majetku zůstavitele patřilo pouze právo na vydání peněžních prostředků zůstavitele uložených na účtu dovolatele v rozsahu, v jakém zůstaviteli příslušelo k okamžiku jeho smrti. Přírůstek k tomuto majetku po smrti zůstavitele v podobě příslušenství pohledávky náležící do dědictví pak představuje výsledek hospodaření s touto pohledávkou, kterého bylo dosaženo tím, že zůstavitelem zanechané finanční prostředky byly ponechány na vkladovém účtu dovolatele. Nejvyšší soud přitom ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, že v období od nabytí dědictví do potvrzení nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se do dědictví náležících majetkových práv oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, společně a nerozdílně v míře, která je určená jejich dědickým podílem (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 24 Cdo 484/2000, publikovaný v časopise Ad Notam, číslo 6/2000, str. 134). Byly-li tedy peněžní prostředky náležící do dědictví ponechány uložené na vkladovém účtu dovolatele, představuje ta část úrokového výnosu, kterou si dovolatel ponechal nad rámec svého dědického podílu, bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění bez právního důvodu (v tomto závěru lze tedy souhlasit s odvolacím soudem). Jde-li však o plnění bez právního důvodu, vzniká obohacení již samotným přijetím plnění představujícím rozšíření majetkové sféry osoby, jíž nesvědčí odpovídající právní titul. K obohacení dovolatele tudíž došlo již připsáním smluvních úroků na účet, kdy také v souladu s ustanovením §107 odst. 2 obč. zák. počala běžet promlčecí doba na jeho vydání. Nelze přitom slučovat, tak jak to činí odvolací soud, počátek běhu promlčecí doby pro vydání úroků z vkladu s okamžikem, kdy byla pravomocně deklarována povinnost dovolatele vydat část jistiny. Přírůstek pohledávky v podobě jejího příslušenství sice ovlivňuje výši celkové částky, jíž se může oprávněný vůči povinnému domáhat, právo na jeho vydání však představuje akcesorický závazkový vztah a nikoliv vztah totožný se vztahem hlavním (k vymezení vztahu mezi hlavním a vedlejším závazkovým právním vztahem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pokud právo na zaplacení úroků vzniklo před promlčením jistiny, je třeba jeho promlčení posuzovat samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4397, svazek 4/2007). Není důvodu, aby v případě, že tyto úroky představují zároveň bezdůvodné obohacení dovolatele, počala promlčecí doba běžet až vydáním jistiny. Není rovněž možné spojovat počátek běhu promlčecí doby s usnesením o dědictví a řízením mu předcházejícím. Usnesení o dědictví má deklaratorní charakter, není s ním tedy spojen okamžik nabytí bezdůvodného obohacení a nelze od něj počítat běh objektivní promlčecí doby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, číslo 11/1997). Rovněž samotné řízení o dědictví nemohlo běh promlčecí doby ovlivnit, neboť předmětem dědického řízení jsou pouze mezi dědici nesporná aktiva a pasiva, v souladu s ustanovením §175k odst. 3 o. s. ř. není úkolem soudu v dědickém řízení řešit sporné nároky mezi dědici (těch se účastníci dědického řízení mohou domáhat již v průběhu dědického řízení zvláštním žalobním návrhem), a tedy ani sporné nároky týkající se výsledků hospodaření s majetkem náležícím do dědictví v průběhu dědického řízení. K těmto závěrům je třeba přihlédnout jak při posuzování objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby, u níž pak počátek běhu není dán okamžikem výplaty dědických podílů bez odpovídajícího úrokového výnosu, ale již vědomostí žalobců o skutečnosti, že dovolatel nabývá prospěch z majetku náležícího do dědictví nad rámec svého podílu na jejich úkor, neboť již tehdy byli žalobci obeznámeni s rozhodujícími skutečnostmi proto, aby se mohli začít domáhat ochrany svých práv. Posouzení otázky promlčení odvolacím soudem tedy lze v návaznosti na výše uvedené považovat za nesprávné, a dovolání bylo tedy v tomto ohledu podáno důvodně.
Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž shledal takovou vadu řízení ve skutečnosti, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tvrzenou dobrou vírou dovolatele po část doby, za níž je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, což dovolatel uplatnil v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 22. 6. 2007. Ačkoliv se tímto tvrzením soud prvního stupně ve svém rozhodnutí o věci samé nezabýval a v odvolacím řízení je již dovolatel nezopakoval, měl se odvolací soud zmíněným tvrzením zabývat, neboť okolnost, že se soud nevypořádá s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení v odůvodnění svého rozhodnutí, zakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, představující vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007).
Protože právní posouzení věci obsažené v rozsudku odvolacího soud považoval Nejvyšší soud za nesprávné a řízení mu předcházející za vadné, shledal dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně (v obou případech v napadeném rozsahu), neboť důvody ke zrušení platí i pro něj, a podle §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan Eliáš, PhD., v. r.
předseda senátu