ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3844.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3844/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce F. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, Gen. Svobody 788, proti žalovanému V. B. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, o zaplacení 133.510,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 436/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. dubna 2010, č. j. 29 Co 698/2009-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „odvolací soud“) v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. října 2009, č. j. 13 C 436/2006-166, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 133.510,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení v částce 50.907,30 Kč (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy bez č. p./č. e. (občanská vybavenost) na st. p. č. 1556/3 v kat. území Č. Vlastnictví k této nemovitosti nabyl příklepem soudního exekutora při dražbě nemovitosti dne 10. 7. 2003. Nebytové prostory v označené budově o výměře 100 m2 užíval i v době od 20. 11. 2004 do 31. 8. 2006 žalovaný, aniž by měl k jejich užívání právní důvod (smlouvu či jiný titul). Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že užíváním nebytových prostor po uvedenou dobu získal žalovaný na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“), které je povinen žalobci formou peněžité náhrady vydat (§458 odst. 1 obč. zák.). Výši majetkového prospěchu, jež užíváním prostor žalovaný získal, určil soud ve výši obvyklého nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase, stanoveného znalcem částkou 750,- Kč ročně za metr čtvereční a dosahujícího tak za uvedené období částky 133.510,- Kč. Za neopodstatněnou označil obranu žalovaného námitkou započtení vlastní pohledávky vůči pohledávce žalobou uplatněné, odůvodňované tím, že i žalobci vznikl majetkový prospěch užíváním movitých věcí instalovaných v označeném nebytovém prostoru, konkrétně „ podhledů, osvětlení a mříže“ , o nichž žalovaný tvrdil, že jsou jeho vlastnictvím. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že podhledy a osvětlení pořídila a v prostorách instalovala již předchozí nájemnice B. R. a dohodou uzavřenou s tehdejší vlastnicí objektu D. N. je trvale přenechala této vlastnici, která určila, aby i tyto věci byly trvale užívány spolu se stavbou v jejím vlastnictví. K obdobným závěrům odvolací soud dospěl i v případě mříže, kterou sice opatřil žalovaný, v nebytovém prostoru ji ovšem instalovala tehdejší nájemnice B. R. a po dohodě všech účastníků připadla do vlastnictví pronajímatelky D. N., jejímž určením se stala příslušenstvím budovy (§121 odst. 1 obč. zák.). V tomto stavu budovu nabyl žalobce do vlastnictví příklepem při dražbě nemovitosti. Jiné skutečnosti o vlastnictví žalovaný neprokázal a jeho procesní obrana je zpochybňována i tím, že jako vlastník označených věcí se v minulosti nikdy nechoval a i v dříve vedeném řízení uplatňoval vždy pouze náhradu hodnot vynaložených na nemovitost v žalobcově vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu obecně vytýkal nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). K otázce přípustnosti dovolání se více nevyjádřil a konkrétní (právní) otázky, které z rozsudku odvolacího soudu (dle jeho názoru) činí rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neoznačil. Své námitky směřoval ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, jež byly základem úvahy, že vlastnictví k podhledům , osvětlení a mříži nabyla tehdejší vlastnice objektu D. N. Tvrdil, že uzavření dohody, která by měla za následek převod vlastnictví k těmto věcem, v řízení prokázáno nebylo a vlastnictví na něj přešlo až na základě dohody o převodu tzv. investic , kterou uzavřel s někdejší nájemnicí B. R., která nemovitost označenými věcmi zhodnotila. Namítal, že rozhodnutí D. N. o tom, že označené věci budou trvale užívány spolu s budovou, je nevýznamné, jestliže věci nebyly v jejím vlastnictví a nemohly se proto stát příslušenstvím budovy jako věci hlavní. Konstatoval, že užíváním těchto věcí získal žalobce na jeho úkor bezdůvodné obohacení a obranu kompenzační námitkou pokládá proto za opodstatněnou. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po30.6.2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2007, č. j. 13 C 436/2006-58, zrušeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2009, č. j. 29 Co 124/2008-89, bylo v dovoláním dotčeném rozsahu žalobě vyhověno), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Žádnou z právních otázek, jež by byla otázkou zásadního právního významu ve smyslu shora citovaného ustanovení procesního předpisu a byla určující pro rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, žalovaný dovolacímu soudu nepředkládá.Z obsahu dovolání lze zjistit, že dovolací námitky koncentruje zejména k závěru odvolacího soudu, že není vlastníkem označených movitých věcí - podhledů, světel a mříže , proto, že jde o věci opatřené a instalované v nebytových prostorách jinou osobou, která posléze s tehdejší vlastnicí objektu uzavřela dohodu mající za následek převod vlastnického práva k těmto věcem na vlastnici nemovitosti; podle jejího určení se pak tyto věci staly příslušenstvím budovy jako věci hlavní (§121 odst. 1 obč. zák.) a i proto žalovanému nepatří. K odlišným závěrům o povaze věcí a vlastnickém právu dochází žalovaný pouze na základě jiného hodnocení provedených důkazů, než které učinil soud prvního stupně a po něm i odvolací soud, namítá-li, že uzavření dohody mající za následek převod vlastnického práva nebylo prokázáno. Obsahem dovolání není tudíž polemika s právním posouzením věci (žalobce netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, ačkoliv své námitky - nemaje k dispozici dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. – žalovaný nesprávně podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních ovšem právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Jestliže označené movité věci připadly do vlastnictví osoby, která byla vlastníkem stavby (věci hlavní) a byly jí určeny k trvalému užívání s touto stavbou (aniž by se staly její součástí; §120 odst. 1 obč. zák.), je logický právní závěr odvolacího soudu, že jde o příslušenství této věci hlavní (§121 odst. 1 obč. zák.). Vlastnictví i k těmto movitým věcem nabyl proto žalobce (vydražitel) příklepem při exekuci prodejem nemovitosti (srov. §336l odst. 2 o. s. ř., dle něhož vydražitel se stává vlastníkem vydražené věci s příslušenstvím …). Užíváním věcí, které byly v jeho vlastnictví, nezískal tudíž žalobce na úkor jiné osoby bezdůvodné obohacení, které by byl povinen vydat (§451 odst. 1 obč. zák.), tím méně na úkor žalovaného, který tvrzené rozhodující skutečnosti o vlastnickém právu neprokázal.
Jinak je tomu na straně žalovaného, který užíval nebytové prostory v budově žalobce bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.). Jelikož takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci nelze vrátit in natura, je žalovaný povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám obvykle v daném místě a čase vynakládaným na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek pod č. 53/2000). Od této konstantní a nerozporné judikatury se odvolací soud neodchýlil.
Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu
J