ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4179.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4179/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou v Hradci Králové, tř. ČSA 300, proti žalovanému EMAUZY ČR , občanské sdružení se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Ekologická 10, zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení nesouladu rozhodnutí orgánu sdružení se zákonem a stanovami, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 15/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2009, č. j. 25 Co 90/2009-459, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2009, č. j. 25 Co 90/2009-459, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2008, č. j. 18 C 15/2005-429, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil svým rozsudkem shora uvedeným rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2008, č. j. 18 C 15/2005-429, kterým bylo určeno, že rozhodnutí mimořádné konference členů občanského sdružení EMAUZY ČR ze dne 13. 2. 2004 (s obsahem podrobně popsaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) není v souladu se zákonem a stanovami. Žalovaný byl zavázán nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 4.800,- Kč.
V projednávané věci se žalobce domáhal vyslovení nesouladu shora uvedené mimořádné konference se zákonem a stanovami z důvodu, že se nesešla členská základna tohoto sdružení; osoby uvedené v prezenční listině, jež tvoří přílohu zápisu, nebyly podle žalobce členy sdružení, a to vzhledem k nenaplnění podmínek určených v čl. III. „Vznik členství“ stanov sdružení. Dále pak, že mimořádná konference nebyla svolána řádně zvoleným předsednictvem (to bylo zvoleno na řádné konferenci dne 11. 11. 2003 a žalobce byl jeho členem).
Ve věci bylo vydáno soudem prvního stupně dne 14. 7. 2005 zamítavé rozhodnutí s odůvodněním, že žalobce nedodržel zákonnou lhůtu k podání žaloby, když jeho původní ve lhůtě podaný žalobní návrh nebyl v souladu se zněním ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Žalobce původně požadoval zrušení předmětného rozhodnutí mimořádné konference a až po uplynutí šestiměsíční lhůty změnil žalobní petit v souladu se zněním zákona (určení nesouladu rozhodnutí se zákonem či stanovami); proto mělo dojít k prekluzi jeho nároku. K odvolání žalobce byl prvostupňový rozsudek zrušen a věc odvolacím soudem vrácena zpět k dalšímu řízení s tím, že z obsahu žaloby jednoznačně vyplývalo, čeho se žalobce domáhal, a proto nemohl ztratit právo na soudní ochranu. V dalším řízení bylo vydáno soudem prvního stupně opět zamítavé rozhodnutí s tím, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť se nestal řádným členem sdružení. K odvolání žalobce byl rozsudek opět zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení s tím, že aktivní věcná legitimace žalobce je dána. Tento závěr odvolací soud zdůvodnil příkrým rozdílem mezi formálním stavem při přijímání členů sdružení, tj. stavem předjímaným ve stanovách sdružení, a stavem faktickým - ovládaným značnou shovívavostí a benevolencí při přijímání nových členů; žalobce byl žalovaným jako člen sdružení dokumentován, i když jeho přijetí vykazovalo vady postupu.
V nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že sporná mimořádná konference členů sdružení nebyla svolána k tomu povolaným orgánem sdružení, tj. jeho předsednictvem, a proto rozhodnutí přijatá touto mimořádnou konferencí členů dne 13. 2. 2004 nebyla přijata v souladu se zákonem, či konkrétněji se stanovami sdružení (k tomu podrobněji dále). Odvolací soud dále uvedl, že poslední řádná konference členů sdružení proběhla dne 11. 11. 2003; ta v souladu se svojí kompetencí předvídanou v čl. V. bodu 1 stanov zvolila členy předsednictva a předsedu sdružení. V mezidobí od konání této řádné konference členů sdružení se řádná ani mimořádná konference nesešla. Předsednictvo sdružení, zvolené řádnou konferencí členů dne 11. 11. 2003, mimořádnou konferenci členů na den 13. 2. 2004 nesvolalo. Místo něj to učinilo „opoziční“ předsednictvo sdružení, které vykonávalo svoji činnost ještě dříve do dne konání řádné konference členů dne 11. 11. 2003, na které je nahradilo nově zvolené předsednictvo. Odvolací soud též odmítl hodnotit legitimitu řádné konference členů ze dne 11. 11. 2003, neboť o této věci pravomocně rozhodl soud v jiném civilním sporu (viz zamítavý rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 C 148/2004-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, č. j. 20 Co 41/2005-124; bez významu není, že zde byla žaloba zamítnuta pro prekluzi nároku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Tvrdil, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nelze věcně přezkoumávat platnost konference žalovaného ze dne 11. 11. 2003 jako předběžnou otázku, a odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2005. V podstatné části dovolání napadal dovolatel legitimitu konference ze dne 11. 11. 2003 a tvrdil, že rozhodnutí na ní přijatá nebyla v souladu se zákonem a stanovami. Z tohoto důvodu dovozoval, že žalobou napadená mimořádná konference členů sdružení ze dne 13. 2. 2004 byla svolána řádně. Dovolatel nesouhlasil též se závěrem odvolacího soudu, že žalobce je v této věci aktivně legitimován, neboť byl přijat za člena sdružení. Naopak tvrdil, že žalobce není a nikdy nebyl členem žalovaného, neboť nesplnil podmínky pro vznik členství vyplývající ze stanov. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil vedle napadeného rozhodnutí odvolacího soudu též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce písemně vyjádřil. Odmítl tvrzení dovolatele ohledně nedostatku své aktivní věcné legitimace a nadále tvrdil, že jeho členství ve sdružení vzniklo. Ztotožnil se s odvolacím soudem v tom, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí orgánu žalovaného (konference z 11. 11. 2003), jestliže uplynula prekluzivní lhůta pro podání žaloby podle §15 zákona o sdružování občanů; tím by byl porušen princip právní jistoty členů sdružení a sdružení samotného. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť předchozí kasační usnesení odvolací instance zavázala nižší instanci právními názory k otázkám formulace žalobního petitu a aktivní věcné legitimace žalobce; druhá z uvedených otázek je navíc předmětem dovolání. Podle obsahu dovolání jsou tvrzeny důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud nemá námitky proti dřívějšímu právnímu názoru odvolacího soudu, že podání žalobce bylo třeba posuzovat podle jeho obsahu a že by bylo odepřením soudní ochrany, pokud by byl vyvozen z nesprávné formulace žalobního petitu – při jinak jasně vyjádřeném úmyslu žalobce zamezit účinkům rozhodnutí při napadené konferenci – závěr o prekluzi nároku (došlo-li k úpravě petitu po zákonné lhůtě).
Je třeba taktéž přisvědčit odvolacímu soudu potud, že – v zatímním průběhu řízení - neposuzoval postup sdružení při přijímání za člena restriktivně. Odvolací soud byl oprávněn – na základě dosavadního stavu dokazování - dovodit (přes vady postupu v porovnání se zněním stanov žalovaného), že se žalobce stal členem sdružení.
Nejvyšší soud však nesdílí přístup odvolacího soudu, který považuje rozhodnutí orgánu občanského sdružení – konference ze dne 11. 11. 2003 - za nezpochybnitelné („nepřísluší hodnotit legitimitu“), jestliže žaloba o určení jeho případného rozporu se zákonem či stanovami nebyla úspěšná.
Zajisté, že princip spolkové autonomie (srov. oddělení občanských sdružení od státu podle čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) nachází výraz i v konkrétních zákonných omezeních soudní ingerence do spolkového života. Jedním z takových omezení je ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož může člen sdružení napadnout rozhodnutí interního orgánu sdružení jen při dodržení úzce vymezených podmínek (deklarace nesouladu se zákonem či stanovami, šestiměsíční lhůta pro žalobu, vyčerpání vnitřních možností nápravy). Nestane-li se tak, nebo neuspěje-li člen sdružení se žalobou, je třeba (i pro účely jiného soudního řízení) vycházet z předpokladu platnosti rozhodnutí orgánu sdružení.
Tento předpoklad však nemůže být udržitelný zcela bez výjimky. Může jednak dojít k tomu, že v důsledku nepodání žaloby podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů, resp. neúspěchu člena sdružení v soudním řízení o žalobě, zůstanou „zakryty“ vady rozhodnutí, které by jinak vedly k oprávněnému závěru o jeho neúčinnosti. Tyto vady není soud oprávněn z úřední povinnosti či na základě pozdějších tvrzení stran „objevovat“. Dochází však i k situacím, při nichž rozhodnutí orgánů občanských sdružení vykazují takové právní nedostatky, že je již nelze posuzovat jako neplatná, ale přímo jako nicotná (resp. nulitní, nenavozující žádné právní účinky). Od těchto právních důsledků nelze při soudním rozhodování ve spolkových věcech odhlédnout. (Ke kritériím nulity právního úkonu podrobněji, a to případně i s použitím per analogiam, viz např. §76 odst. 2 soudního řádu správního č. 150/2002 Sb. a judikatura k němu, jakož i závěry nauky správního práva obecného k nulitě správního aktu.)
Žalovaný v dovolání mimo jiné tvrdí, že v případě první ze sporných konferencí dne 11. 11. 2003 nešlo o konferenci členů sdružení, ale o „svévolnou“ schůzi jeho zaměstnanců, jež byla prohlášena za konferenci. Toto tvrzení nebylo v dosavadním průběhu řízení před nižšími instancemi náležitě důkazně prověřeno a tedy i právně posouzeno. Přitom skutečnosti, které byly listinnou cestou předestírány soudu (viz zejména str. 18 – 22, str. 74 – 101 spisu), naznačují, že ve věci došlo ke konfliktu dvou názorových proudů uvnitř sdružení. S výjimkou několika osob je složení účastníků konferencí ze dnů 11. 11. 2003 a 13. 2. 2004 zcela rozdílné. Obě strany si vlastně vytýkají, že pro účely přijetí pro druhou stranu výhodného rozhodnutí byla prostřednictvím té či oné konference „vytvořena členská základna“. K dovršení všeho se ve sdělení žalovaného soudu ze dne 8. 6. 2005 (č.l. 74) uvádí, že občanské sdružení mělo ke dni 11. 11. 2003, tedy ke dni konání první ze sporných konferencí, jen šest členů (počet účastníků obou konferencí byl několikanásobně vyšší).
Vůči všem těmto sporným tvrzením musí dojít k doplnění dosud provedených důkazů, k provedení důkazů nových nebo i k náležitému zhodnocení důkazů již provedených.
Jestliže by skutečně nebyli při řádné konferenci dne 11. 11. 2003 přítomni a na rozhodovacím procesu náležitě účastni členové sdružení, ale jeho zaměstnanci (nečlenové), pak by všechna rozhodnutí této konference postrádala právní účinky a postup těch (případných) členů sdružení, kteří žádali podle čl. X. stanov o svolání mimořádné konference dne 13. 2. 2004 – aprobovaný členy dosavadního předsednictva (čl. IX.) –, by mohl být relevantní.
Pokud by nižší instance zjistily, že účast členů při konferenci dne 11. 11. 2003 odpovídala stavu členské základny sdružení, pak by závěr o právní platnosti rozhodnutí této konference (volba nového předsednictva) byl nadále udržitelný. Z tohoto pohledu by pak musely nižší instance přistoupit k posouzení žádosti členů žalovaného o svolání mimořádné konference dne 13. 2. 2004. Ze závěrů odvolacího soudu se dá i s přihlédnutím ke spisovým podkladům dovodit, že žádost byla podána, dokonce majoritou účastníků následné konference, ale reakce předsednictva zvoleného dne 11. 11. 2003 ohledně svolání konference nebyla pozitivní. Žalobce pak právě obsah rozhodnutí této druhé (mimořádné) konference soudně napadl.
Také okolnosti spojené se žádostí a svoláváním konference dne 13. 2. 2004 by se tedy mohly stát, a to především za předpokladu závěru o nulitě konference ze dne 11. 11. 2003, předmětem dokazování. Úvahy nad rámec konstatování této alternativy dokazování však již přesahují oprávnění dovolacího soudu.
Z obou uplatněných dovolacích důvodů považuje Nejvyšší soud za naplněný ten, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném (hmotně)právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Výše uvedené závěry vedou Nejvyšší soud ke zrušení obou rozsudků nižších instancí, neboť jim lze přičíst shodná pochybení, pro něž byla jejich rozhodnutí zrušena (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, jsou nižší instance vázány právními názory dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu