ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4254.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4254/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce České pošty, s. p. , IČ: 47114983, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 394/2007, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 54 Co 2/2009-86, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že „žalobkyni přísluší právo hospodařit s majetkem státu: stavba garáží bez čísla popisného/čísla evidenčního na pozemku č. parc. 1148/2 v kat. území Krč v hl. m. Praze“ (dále jen „předmětné nemovitosti“) a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že skutkový stav zjistil soud prvního stupně správně. Žalovaný byl v roce 1998 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník parc. č. 1142/29 (zastavěná plocha) a garáže na této parcele, a to na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Podmínkou přechodu vlastnického práva ze státu na obce bylo kromě jiného to, že „k nim ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, právo hospodaření náleželo organizacím, u nichž v hlavním městě Praze na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace.“ Vedlejší účastník v čestném prohlášení bez data, podepsaným neidentifikovatelnou osobou zastupující starostu uvedl, že podmínku hospodaření s garážemi ke dni účinnosti uvedeného zákona splnil, což katastru postačilo k zaznamenání změny vlastnického práva. Čestně prohlášená skutečnost však nemá oporu v důkazech, ostatně problematický je i zápis v katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí, neboť jednoznačně je zapsán pouze pozemek, na němž jsou garáže vystavěny, nikoliv samotné garáže. Z předložených důkazů se nepodává, že by obec hospodařila v rozhodný okamžik, tj. ke dni 24. 5. 1991, s předmětnými nemovitostmi. Naopak, jednotlivá zjištění svědčí o úmyslu a faktickém užívání předmětných nemovitostí žalobcem, respektive jeho právními předchůdci. „Soubor důkazů v tomto případě nahrazuje s ohledem na zjišťované skutečnosti jednoznačný důkaz, např. písemnou smlouvu.“ Právní předchůdce žalobce měl ke dni rozhodnému právo hospodaření s garážemi, které skutečně realizoval. Opak žalovaný neprokázal, neboť jediným důkazem mělo být prohlášení neurčité osoby bez data.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost staví na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a jejíž posouzení je v rozporu s hmotným právem. Důvodnost dovolání je dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětné garáže byly spolu s garážemi sousedícími postaveny MV KSČ. Aby „čs. státu vzniklo k předmětným garážím vlastnické právo a Ředitelství pošt Praha právo hospodaření, by bylo bývalo zapotřebí uzavření smlouvy o sdružení investic.“ Tato smlouva přitom musela mít písemnou formu. Žádný soubor důkazů nemůže nedostatek formy nahradit. Žalobci ani jeho právním předchůdcům přitom nemohlo vzniknout právo hospodaření pouze na základě faktického užívání předmětných nemovitostí. „Vzhledem k tomu, že mezi čs. státem – Ředitelstvím pošt Praha a MV KSČ nedošlo k platnému uzavření dohody o sdružené investici, čs. státu nemohlo vzniknout k předmětným garážím vlastnické právo a Ředitelství pošt Praha právo hospodaření.“ Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti témuž rozhodnutí podal dovolání i vedlejší účastník, jenž své dovolání považuje za přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu, zda „nabývací titul lze nahradit společnou investicí bez jakékoliv písemné smlouvy, a to za stavu, kdy nabývací titul, tj. kolaudační rozhodnutí, svědčil pouze OV KSČ Praha 4, nikoliv žalobci.“ V řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že stavba garáží byla vybudována jako sdružená investice, naopak bylo prokázáno, že se jednalo o stavbu OV KSČ. Z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, „že městská část Praha 4 byla a je v dobré víře, že garáže patří Hlavnímu městu Praha se svěřením městské části Praha 4. Napadené rozhodnutí popírá zásadu objektivní pravdy, kdy závěry soudu nemohou vycházet z domněnek a předpokladů, ale faktických listin.“ Vedlejší účastník navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalovaného není přípustné, neboť nejsou naplněny podmínky zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a že vedlejší účastník není subjektivně legitimován k podání dovolání. Závěry dovolacího soudu pokládá za správné. Garáže, které žalobce od doby kolaudace užívá výhradně pro sebe, byly vystavěny sdruženou investicí čs. státu – Ředitelství pošt Praha a investora sekretariátu tehdejšího OV KSČ s tím, že čs. stát – Ředitelství pošt Praha tuto stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, a byl tedy stavebníkem v občanskoprávním smyslu. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jak žalovaného, tak i vedlejšího účastníka zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 3/2004, č. sešitu 1/2004, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud proto takové dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V případě žalovaného bylo dovolání podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím neobsahuje otázku zásadně právně významnou. Posouzení platnosti konkrétní smlouvy nemůže mít charakter zásadní právní významnosti, jestliže výsledek takového posouzení není použitelný pro revizi rozhodnutí soudu odvolacího. To je v daném případě založeno na zcela jiných právních úvahách, než které odvolatel činí předmětem otázky zásadního právního významu. Závěr soudu o vlastnickém právu státu a právu hospodaření žalobce k předmětným nemovitostem byl založen na skutkovém zjištění, že se právní předchůdce žalobce ve spolupráci s OV KSČ Praha 4 finančně podílel na výstavbě nemovitostí (viz str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a především že je i od té doby jako svůj majetek užíval. Dovolací soud proto argument o neplatnosti smlouvy o sdružené investici nepovažuje za významný, když i podle tehdy platné právní úpravy měla být stavba ve vlastnictví té socialistické organizace, která ji pořídila, popřípadě ve vlastnictví státu, šlo-li o státní organizace“ (§11 odst. 4 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1988). Posouzení platnosti smlouvy o sdružené investici při úvaze o vlastnickém právu – se zřetelem k tomu, že na žalovaného nemohlo dle zák. č. 172/1991 Sb. přejít vlastnické právo ze státu - nehraje roli.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto i dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalovaný a vedlejší účastník, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu